V pondělí 3. září začal nový školní rok pro žáky základních škol, studenty těch středních i učně odborných učilišť. Vysokoškoláci mají ještě zhruba měsíc na odpočinek. Pro mě je to vhodná příležitost pro porovnání naší a současné generace. Myslím, že k tomu mám ideální možnost. Působil jsem totiž na všech druzích výše uvedených škol. Na Zš, Sš a Vš jako žák a student a na odborném učilišti jako vychovatel. Mohu tedy dobře dvě generace vzdálené od sebe téměř 40 let dobře porovnat. Na Zš jsem chodil v 70. letech, na Sš v těch osmdesátých a na Vš koncem osmdesátých a začátkem devadesátých i v novém tisíciletí.

Kdo by neznal rozmarnou písničku ,,Ten dělá to a ten zas tohle"? Tahle píseň zaznívá na samém konci mé oblíbené historické komedie ,,Císařův pekař a pekařův císař". Oblíbil jsem si ji nejen díky jejímu humoru, ale i díky řadě historických faktů z doby vlády císaře Rudolfa II. I když jich je tam z hlediska historie celá řada zidealizovaných, nepřesných a především zhumorizovaných, nepřestávám mít tuto komedii stále rád. Dokonce ji mám staženou z internetu a občas se na ni znovu a znovu rád podívám. Vždy mě potěší. Písnička mi ale též připomíná výborný kolektiv v Zapsaném spolku ,,Dobré místo". Pod vedením skvělého šéfa Jožky Gabriela se tu vytvořila perfektní parta lidí. Každý je pro zapsaný spolek jinak prospěšný. Každý je vždy ochoten zaskočit jeden za druhého. Co na tom, že všichni z ,,Dobrého místa" jsou nějak duševně nemocní. Tady nikdo nikomu nic nevyčítá, nikdo nikoho nesnižuje pro jeho onemocnění.

Vzpomínám na svá středoškolská studia na kladenském gymnáziu. Zatímco tam jsem v předmětech dějepisu a literatury vyloženě zářil, V matematice jsem rok co rok bojoval o holé přežití. Každý rok jsem byl na hranici reparátu. Jednou jsem ho dokonce i dělal. Moje smůla byla v tom, že z matematiky jsem musel maturovat. Naštěstí úspěšně, byť za čtyři.

Téměř 4 roky jsme s matkou vlastnili rozlehlou zahradu s chatičkou v kladenské zahrádkářské kolonii ,,Pod Průhonem". Dokud maminka byla jakžtakž pohyblivá bylo vše dobré. Zahrádku jsem si zamiloval. Máma, pokud jsem pro velké pracovní i studijní vytížení nemohl, za mě vždy zaskočila a pomáhala. I ona si zahradu velmi oblíbila. Znamenala pro nás oba relax. Až když máma pro silné bolesti v těžce postiženém koleni, nebyla schopna na 2 kilometry vzdálenou zahradu dorazit, začalo to špatné. Sám jsem na zahradu prostě nestačil. Už začínalo hrozit, že mi ji seberou pro její zanedbanost. Jak to řešit? Zbývalo jediné. Zahradu prodat. V zaměstnání v Zapsaném spolku ,,Dobré místo" jsem si musel vzít prodlouženou dovolenou a sháněl kupce. Dlouho se mi to nedařilo. Až pomohl bývalý předseda zahrádkářské kolonie ,,Pod Průhonem", který mi kupce sám sehnal. Pak už šlo vše jak ,,na drátku". Co jsem nedokázal sám za měsíc, dokázal předseda za pouhých pár dní. On mi sám kupce skutečně sehnal. Na bývalého předsedu kladenských zahrádkářů mám jen ty nejlepší vzpomínky.

Tenhle článek jsem původně vůbec neměl v úmyslu psát. Po sledování Mistrovství Evropy v malém fotbale v ukrajinské metropoli Kyjevě mi to ale prostě nedalo. Osobně bych to považoval za neúctu k velikému úspěchu našich fotbalistů.

Tak horké léto s takřka tropickými vedry nepamatuji. Denní teploty jen výjímečně klesají pod třicítku. Naopak častěji dosahují téměř čtyřiceti stupňů. Je to prý celoevropský problém. V některých jiných evropských státech je prý situace ještě horší. Tam údajně již lidé z extrémního horka kolabují.A k tomu to hrozné sucho bez kapky deště. Jak jsem teď rád, že jsem se po velkých problémech zbavil zahrady. Musel bych tam aspoň obden chodit zalévat jahody. Je to jediná plodina, která tam zbyla a musí se zalévat. Jenomže právě jahod jsem měl na zahradě nejvíce a zabíraly největší plochu. Vše má ale své pro a proti. Trávit tropicky horká odpoledne v chladné zahradní chatičce to je něco úplně jiného, než je trávit v rozpáleném panelákovém bytě. Já mám tu smůlu,že mám ve své garsonce okna pouze na jihozápad. Dopoledne být v bytě je ještě přijatelné. Celé odpoledne být doma je ale utrpením. Nic na tom nedokáže změnit ani fakt, že mám ustavičně stažené žaluzie.

Jedním z mých četných nedostatků je nepořádnost. To je sice u mužů poměrně častá vlastnost, zvláště když žijí bez partnerky jako já, ale v mém případě někdy přesahuje všechny únosné meze. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem se rozcházel se svými bývalými přítelkyněmi. Buď se rozešly ony se mnou za moji nepořádnost, nebo já s nimi pro jejich ustavičnou šikanu za moje ,,bordelářství". Bydlím sám v malé garsonce panelového domu.Protože jsem vášnivý sběratel nejrůznějších předmětů/viz. fotbalové dresy, plakáty fotbalových mužstev, pohlednice České republiky ad./ a navíc vášnivý čtenář/vlastním asi 2000 svazků knih/, můj maličký byt značně připomíná skladiště. A to se mi ještě například všechny knihy do bytu nevejdou a zhruba třetinu z té dvoutisícovky mám o tři patra níže u matky. Stále se potýkám s nedostatkem volného času.

Už dvanáct let studia na Slánské akademii volného času mám za sebou. Že bych v nějakém ročníku neuspěl? To se nestalo nikdy. Ze Slánské akademie mám doma už 11 čestných diplomů. Protože už vím /a přišlo mi to i písemně/, že jsem uspěl i ve 12. ročníku, kouká z toho další čestný diplom. Dostanu ho i s knihou na zahájení ročníku třináctého někdy v říjnu letošního roku. Časem jsem si ke Slánské Akademii volného času přibral další studium na Kladenské universitě III. věku./Nejsem sice ještě seniorem, do starobního důchodu mi nyní zbývá ještě asi 10 let, ale udělali mi vyjímku. Mě potěšilo, že aspoň někde jsem byl nejmladší. / Tady to bylo náročnější, protože diplom bylo možno získat až po dvou letech studia, zatímco ve Slaném už po roce. Přesto jsem uspíval i tady a ke dvanácti slánským diplomům jsem přidal další dva z Kladna. Jde mi to naprosto bez problémů.

Na podzim loňského a na jaře letošního roku jsem přednášel v kladenském zájmovém středisku zvaném Labyrint seniorům na téma REGIONÁLNÍ DĚJINY KLADENSKA A SLÁNSKA. Moc mě to bavilo. Historie a zdaleka ne jen mého rodného regionu je mým velkým koníčkem. Těšilo mě také, jaký mají senioři o historii našeho regionu zájem. Mé přednášky byly posluchači zcela zaplněny a to se ještě nedostalo na všechny zájemce. Udivil mě i fakt, jaké mají v oblasti historie senioři veliké znalosti. Současní vysokoškoláci/pokud nestudují zrovna historii se s nimi vůbec nemohou srovnávat. Jejich znalosti nejsou ani poloviční, což jsem si sám ověřil./Musel jsem při svých přednáškách zacházet do vyložených podrobností. Díky tomu jsem se za zhruba půl roku svého pravidelného dvouhodinového přednášení dopracoval jen k nástupu Habsburků tedy k roku 1526. Od konce jara přednášky v Labyrintu přestaly a teď po celé léto Labyrint nefunguje vůbec./s výjimkou letních táborů pro děti/. Jeho další bohatá činnost se rozjede až od začátku října. O mé další přednášky je stále velký zájem. Svědčí o tom fakt, že můj nadřízený v Labyrintu pan Zima mě o pokračování několikrát žádal. Když se nemohl dovolat, volal mé matce a neváhal ani se u nás osobně zastavit a přemlouval matku.