Když byl v polovině března díky koronavirové pandemii vyhlášen v České republice nouzový stav, změnily se aspoň dočasně životy mnoha lidí. Postihlo to i mě. Prvních 10 dnů po vyhlášení tohoto stavu jsem prakticky vůbec nevylezl z bytu. Díky tomu se začaly se vracet mé fobické stavy silných úzkostí. Samozřejmě, že jsem se bál nákazy koronavirem. Můj psychický stav dospěl tak daleko, že jsem klidně mohl požádat o hospitalizaci v psychiatrickém zařízení.

Je mi 56 let. Právě jsem přečetl historický román málo známého autora Břetislava Huleše s názvem ,,Rozděleni erbem". Na tom by jistě nebylo nic špatného, kdyby.... Kdyby totiž tento román nepocházel z oblasti vyloženě dobrodružné literatury určené mládeži a kdyby ho nečetl člověk, který historii vystudoval. A navíc s takovým zaujetím, jako já.

Stáhl jsem si z internetu pětidílný kanadsko-americký dokumentární seriál s názvem Apokalypsa I. světová válka, který autenticky natočenými filmovými záběry z období tzv. Velké války skvěle mapuje tuto velkou tragédii lidstva. Některými naprosto realistickými scénami jsem byl až otřesen. Řadoví vojáci z obou nepřátelských táborů prožívali během celého více než čtyřletého období války až neskutečné strasti a vyložená muka. Napadlo mě: Proč? Proč se to všechno stalo? Proč celá ta až neskutečná moře utrpení? I. světová válka byla vyloženě válkou imperialistickou. Chapadla obchodu, který potřeboval levně nakupovat a draze prodávat, chapadla výroby, jež nenasytně hltala suroviny a potřebovala se ziskem co největším umístit své výrobky, velké kapitály, banky, trusty a monopoly, které z toho všeho žily, bytněly a rozpínaly se, to vše ohledávalo svými tykadly zeměkouli, kde by se ještě našlo místečko, které si dosud nikdo nepřivlastnil, nepodřídil svým zájmům.

V současné době se naše republika a vlastně i celý svět potýká s velmi závažným zdravotním problémem, takzvaným koronavirem. Tento problém velmi negativně ovlivnil i můj soukromý život. Vždy jsem se pohyboval nejraději venku a věnoval se svému nejoblíbenějšímu koníčku-sportu. Když byl dne 14. března v naší zemi vyhlášen tzv. nouzový stav byl to pro mě začátek nových a dosud nepoznaných problémů. Najednou jsem se bál vycházet ven, abych se případně nenakazil. Prvních asi deset dnů nouzového stavu jsem byl prakticky jen doma. Moje labilní psychika se začala rapidně zhoršovat. Znovu jsem si potvrdil, že bez aktivního pohybu venku být prostě nemohu. Domácí aktivity, jako je čtení, sledování televize, nebo práce na počítači mě dokáží uspokojit jen velice krátce. Korunu všemu jsem navíc nasadil tím, že v prvých dnech nouzového stavu jsem skoro celý den sledoval televizní zprávy a v nich se jen dozvídal informace, jak se u nás situace zhoršuje a jaká nová přísnější opatření proti svobodnému pohybu venku jsou vyhlašována. Pomalu, ale jistě jsem se začal dostávat do depresí. Stav, ve kterém jsem izolován doma je pro mě jeden z nejtěžších.

Konečně jsem se dočkal tolik vytouženého jara. Vítají ho asi všichni lidé kolem mě. Já však obzvlášť. Pro mě samotného totiž jaro znamená i dost zásadní změnu životního stylu. Zatímco v zimě jsem ve volných chvílích hlavně četl, sebevzdělával se a psal své články, od jara se zaměřím především na něco jiného. Je to především více pohybu a sportu i co nejvíce pobytu venku, především v přírodě. To je ten nejlepší lék pro mou nemocnou psychiku. Ten jsem sice ,,užíval" i v zimě, ale jen v omezené míře. V nevlídném zimním období to totiž není ono. A tak jsem v zimě především četl a psal.

Jak skončili největší ruští romantici?

V nedávné době jsem přečetl knihu Vítězslava Houšky ,,Souboje perem i pistolí“. Je zaměřena na největší postavy ruské klasické literatury Puškina, Lermontova, Turgeněva, Bělinského, Tolstého a Dostojevského. Všichni jmenovaní vlastně ve svém životě podstoupili souboje, ať už jako literáti psaním proti svým odpůrcům, nebo přímým pistolovým duelem na život a na smrt. Dva z nich při souboji na pistole také zahynuli. Znalcům literatury musí být okamžitě jasné, že se jedná o první dva jmenované, kteří jsou/částečně nesprávně/ řazeni mezi velikány světového romantismu, tedy Alexandra Sergejeviče Puškina a Michaila Jurjeviče Lermontova. Jak a proč tito literární velikáni vlastně zahynuli? Svým způsobem oba stejně. Oba při pistolovém souboji a oba do něj byli vlastně vehnáni díky svému odporu proti tehdejší carské vládě v Rusku i vysoké ruské společnosti. Oba byli nesmiřitelnými odpůrci společenských poměrů v carském Rusku a svůj postoj dávali také ve svých dílech jasně najevo. Osudy obou si také byly hodně podobné.

Osobně mám velikonoce mnohem raději než vánoce. Důvod je prostý. O vánocích právě začíná dlouhá a pro mě velmi nepříjemná zima. Naopak o velikonocích je vždy již kalendářní jaro. Letošní velikonoce připadají až na začátek druhé dubnové dekády. To už by mělo být jaro v plném proudu. Přesto z těch letošních velikonočních svátků mám tak trochu strach. Důvodem je koronavirová pandemie. Nevím sice, jestli během letošních velikonoc bude ještě platit nouzový stav, díky koronaviru, ale i kdyby neplatil, mám strach, že po velikonocích prudce vzroste stav nakažených. Proč asi?

Počátek hnutí Pikartů

Pokud máme hovořit o Pikartech, musíme se vrátit o rovných 600 let zpět do historie do doby kolem roku 1420. Pikarti byli ultralevicovou sektou, složenou převážně z nejbědnějších a nejchudších poddaných feudální společnosti. Název Pikarti je odvozen od podobně smýšlejících obyvatel kraje Pikardie ve Francii. Část francouzských Pikartů se z rodného kraje dostala též do Čech, kde se posléze usadili a patrně i ovlivnili pikartství ryze české. Činnost českých Pikartů začala ještě těsně před oficiálním vypuknutím husitské revoluce za které se považuje pražská defenestrace na novoměstské radnici na samém konci července roku 1419. Pikartské myšlenky se však v Čechách začaly prosazovat už od začátku jara téhož roku. O co vlastně šlo? Na jaře 1419 vyrukoval český král Václav IV. s neuváženou ofenzívou proti vyznavačům kalicha. Kališníci vyhnaní z kostelů začali tedy konat masové bohoslužby pod širým nebem, obvykle na návrších, tedy blíž nebi a Kristu. Potulní lidoví kazatelé jako Martin Húska, známější pod přezdívkou Loquis, kněz Kániš, Jan z Bydlína, plzeňský kazatel Václav Koranda, hradecký kněz Ambrož to jsou sice ta nejdůležitější jména, ale podobných kazatelů z lidu byly stovky.

V českém království/v podstatě bez krále/ začal rok 1421. Řetěz vítězství husitů se rychle prodlužuje i v prvním zimních měsících. Dobyty jsou některé hrady, tvrze i města, vypáleny kláštery. Vrchní husitský hejtman Jan Žižka se v Táboře- centru nové spravedlivé společnosti na začátku roku 1421 téměř nezdržuje. Tam se zatím začínají vyostřovat spory mezi umírněnými kališníky a radikály. Tábor není tím homogenním střediskem sobě rovných lidí, jak v to nedávno mnozí doufali. Tzv. beztřídní společnost se zde nakonec nevytvořila. Pokud snad ano, tak na pouhých pár měsíců. Tzv. spotřební komunismus se ukázal jako neuskutečnitelný a nemožný.