„Osud míchá karty, my hrajeme.“ Arthur Schopenhauer

Opravdu existuje něco jako osud? Může se nám podařit ho na chvíli ošálit, ale stejně mu neujdeme? Máme někde vytesáno, jak bude náš život dlouhý, zda ho prožijeme ve zdraví či nemoci, zde se nám podaří naplnit své životní sny, či se vše změní v noční můru? Můžeme bojovat za lepší osud pro sebe a své blízké, nebo je lidskou sudbou jen přijímat to, co je nám předurčeno?

Také kolem sebe vnímáte to vánoční šílenství? Všudypřítomné koledy v prapodivných provedeních jistě dráždí ty s hudebním sluchem. Blikající barevná světýlka dráždí oči i nervy, chudáci epileptici aby v předvánočním čase nevycházeli z domu. Všechny obchody a hypermarkety se předhánějí v manipulativních tvrzeních, že bez toho či onoho nebudete mít ty pravé Vánoce, ve snaze prodat Vám další z věcí, které zcela určitě nepotřebujete.

„Nesmím na ni myslet“, říkal si v duchu mladý kněz dnes snad už po sté.

„Zakazuji si to!“ Čím víc si to ale zakazoval, tím víc na ni myslel.

„Jen vyzpovídám tuhle ženu a sám půjdu ke svaté zpovědi. Vždyť jak bych mohl, sám obtížen hříchem, kázat nehřešit?“

Vešel tedy do zpovědnice a čekal, až žena za zástěnou začne.

„Otče, mám velký hřích,“ začala nesměle. „Pořád musím myslet na jednoho muže.“

Ten hlas se mu zdál povědomý. „Jste vdaná?“

„Ne,“ zašeptala.

„Tak v čem je hřích? Myšlenky jsou až tak hříšné? Nemravné?“ Snažil se zjistit pravou příčinu.

„Ne, to ne,“ zasmála se.

„Tak?“ Nechápal. Měl pocit, že mu něco uniká, že něco přeslechl díky tomu, jak se snažil si vzpomenout, odkud ten hlas zná.

„Ne, otče. Ten velký hřích je v tom, že on je kněz.“ Odmlčela se. „Teď jistě chápete, jak moc jsou mé myšlenky hříšné.“

V té chvíli si vzpomněl. Včera večer si zašel koupit minerálku do restaurace v přízemí. Seděla tam sama a hleděla do dálky. Ani sám neví, proč k ní přistoupil.

„Vy netancujete?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou a ukázala na svoje berle.

„Ach tak,“ chtěl se omluvit.

„A vy?“ Skočila mu do řeči.

„Já ne, já jsem kněz. Pouze mám velkou žízeň a tady to bylo nejblíže,“ vysvětlil.

Vážím si přátelství. Ale člověk musí moc dobře vybírat, být opatrný, protože zrada, podraz, zklamání hodně bolí. Za přátele si vybíráme lidi, kterým důvěřujeme, u kterých doufáme, že nás pochopí, nebo se o to aspoň budou snažit. Celý život jsem si lépe rozuměla s kluky. U holek mi vadilo, že pořád piští, fňukají a žalují. A jsou falešné. Aspoň takové zkušenosti jsem získala už v dětství a později během dospívání. Proto jsem si kamarády vybírala spíše mezi kluky. Ale s přibývajícími léty jsem si uvědomila, že určité věci nemůžu říct klukovi – ani tomu nejlepšímu kamarádovi ne, a tak jsem si přece jenom jednu kamarádku našla. Jenže zemřela a já zůstala opět sama. Druhou jsem potkala už v dospělém věku. Měly jsme podobné zájmy, i život – s manželem a bez dětí, plný podobných problémů a starostí.

Jako spousta lidí i já mám svého psího miláčka. I já s ním chodím ven a můj pejsek, stejně jako všichni ostatní pejskové, dělá bobečky, hromádky, kopečky. Je to logické, je to normální, kdo potravu přijímá, musí i odpad vylučovat.

Věděli jste, že když jste osobou se zdravotním postižením a potřebujete pomoc druhé osoby, jste povinni mlčet a přijímat pomoc ve stylu: „ Já tě zachráním i kdyby tě to život stálo.“

Za těch 25 let, co už sedím na vozíku, mě nikdy nenapadlo, že to má i svoje výhody. Dosud jsem viděla jen zápory – do obchodu vedly schody, do kostela vedly schody, k památkám vedly schody, na záchod byly úzké dveře, nebo byl tak malý, že jsem neměla šanci se tam s vozíkem dostat, leda že bych si nechala dokořán otevřené dveře….

Život je dar, se kterým je třeba dobře nakládat, aby byl opravdu prožit kvalitně, ale jsou okamžiky, které nejsou nikomu záviděníhodné, jako je nějaká nemoc či postižení, se kterým se člověk musí naučit žít a pokud tuto roli nezvládne, tak většinou umírá.

Když jsem před třiceti lety studovala na vyšší odborné zdravotnické škole, používali jsme fonendoskop pouze na poslech práce srdce, plic, dýchání a ještě při měření tlaku. Toť vše. Víc nás neučili, na nic jiného se fonendoskop nepoužíval, nic jiného neuměl. Ale doba jde pořád vpřed.