Na Akademii volného času a Universitě III. věku jsem absolvoval celkem 16.studijních ročníků, z toho 14 jednoletých a 2 dvouleté. Závěrečných prací jsem však napsal více-celkem 20. Na Kladenské universitě III. věku jsem totiž po obou absolvovaných dvouletých studijních oborech nenapsal práci jednu, ale hned tři. Náš vyučující Phdr. Kuchyňka na to reagoval slovy ze známé komedie ,,Jáchyme hod ho do stroje" : ,,Vy mě ale zásobujete". Já reagoval podle jiné české komedie ,,Hraju si na Hujera pane doktore." Ve skutečnosti jsem si nechtěl zahrát na Hujera z komedie ,,Marečku podejte mi pero", ale ty celkem 4 práce navíc jsem napsal proto, že obě témata z oboru historie mě vyloženě zajímala a navíc psaní mě baví. Všech těch 20 mých prací bylo vyhodnoceno kladně, některé dokonce vysoce kladně a jsem proto držitelem celkem 16 čestných diplomů.

Od začátku jara do konce podzimu jezdím hodně na kole. Mám svá oblíbená místa v okolí Kladna, která navštěvuji jako cyklista každoročně i několikrát. Na prvním místě je to lesní kaplička se studánkou s názvem podle potoka, který zde teče-Žlábek. Na toto místo v hlubokých lesích jen něco málo přes 10 kilometrů od Kladna jezdím vždy relaxovat a nabírat duševní síly. Další mojí oblíbenou lokalitou je zřícenina středověkého hradu Okoře, těsně za hranicemi našeho regionu v katastru Prahy-západ. Sem mě přitahuje nejen zájem o historii a české hrady, ale i malebná cesta údolím Zákolanského potoka z Okoře na Budeč a do Zákolan. Staroslavná Budeč je skutečnou historickou perlou našeho kladenského regionu. Stávalo zde jedno z nejstarších slovanských hradišť v celých Čechách i patrně vůbec nejstarší česká škola/pominu-li Moravu a Velkomoravskou říši/, na které se podle legend vzdělával samotný český kníže svatý Václav. V Zákolanech zase působil ve vyhnanství jeden z hlavních zakladatelů české sociálně-demokratické strany Ladislav Zápotocký a narodil se zde jeho syn, pozdější československý prezident Antonín Zápotocký. Třetím místem, které musím každý rok navštívit je zřícenina patrně nejmenšího českého královského hradu Jinčova, v hlubokých munavských lesích na samé hranici kladenského regionu s regiony Berouna a Rakovníka. O tomto místu jsem na web již napsal článek ,,Mé výlety na Jinčov“.

V části stávajícího léta po něm však vlaky z Kladna jezdit nebudou aneb kdy se slibovaná rychlodráha stane skutečností

Opakuje se to každý rok, vždy znovu a znovu. Na železniční trati mezi největším městem Středočeského kraje Kladnem a českou metropolí Prahou je zase výluka. Vlaky nahrazují autobusy.

Husitská revoluce a hrady

Husitská revoluce především ve svém vrcholném období /1419-1434/ znamenala v celé tehdejší feudální Evropě nejmohutnější a nejrozsáhlejší pokus o změnu společenského řádu. Do popředí se dostávají nespokojené, utiskované složky společnosti -především venkovská a městská chudina, vedená drobnými feudály a chudými kněžími.

Patřím k lidem, kteří si ustavičně dávají do budoucna nějaké plány, cíle i různá předsevzetí. Ty ze sportovní oblasti se mi kupodivu v poslední době daří nejen plnit, ale někdy i dost výrazně překračovat. Je to asi tím, že si dávám nízké cíle. Plnění mých předsevzetí a plánů zatím neokázala narušit ani má poměrně častá zranění a psychické problémy. Skoro celé loňské léto jsem měl psychické problémy a byl proto dokonce i krátkodobě hospitalizován a loni od začátku školních prázdnin do poloviny září téměř vůbec nesportoval. Pak od začátku podzimu jsem se ale do sportu vrhl s takovou intenzitou, že do konce kalendářního roku jsem svůj celoroční loňský tréninkový plán to znamená za rok 1 750 kilometrů naběhat a stejný počet kiláků najezdit na kole poměrně výrazně překročil. V obou disciplínách jsem se dostal nad dva tisíce kilometrů.

S příchodem jara a po překonání psychické krize se věnuji sportu až extrémním způsobem. S činkami cvičím už dvoufázovým způsobem, tři čtvrtě hodiny ráno a stejnou dobu i večer. Naběháno mám od začátku roku přes 1100 km , na kole jsem za stejnou dobu najezdil 2 500 km, když ovšem jsem na kolo poprvé sedl, na rozdíl od běhání až v březnu. Díky masivnímu sportování se zlepšuje ani ne tak kondice, jako psychika.

Mistr Jan Hus - mládí a cesta na kazatelnu

Osobně považuji Mistra Jana Husa za jednu z největších osobností celé české historie. Pokud by někdo chtěl podrobně zmapovat jeho život, kazatelskou i spisovatelskou činnost a především jeho význam pro české dějiny musel by napsat minimálně několikasvazkové dílo. A to i přes fakt, že v tomto měsíci uplyne už 605 let od doby Husovy mučednické smrti a z větší části jeho života máme žel jen malé a navíc útržkovité zprávy. Sám jsem pro Kladenskou universitu III. věku napsal jednu ze svých celkem šesti závěrečných prací, která byla odborníkem vyhodnocena velmi pozitivně.

Již delší dobu jsem klientem patrně nejlepší stavební spořitelny fungující v České republice Raiffeisen.Někdy před zhruba 13 lety jsem si u ní založil své první stavební spoření. Tehdy ještě bylo financování stavebních spoření výhodnější než v současné době. Díky velmi vysoké státní podpoře i vysokým úrokům jsem si během pouhých 8 let stavebního spoření dokázal našetřit na svůj byt 1+1, který mám nyní v osobním vlastnictví a to bez jakéhokoli využití nějaké hypotéky, nebo úvěru. Velmi k tomu napomohl i fakt, že veškeré finanční prostředky, které jsem měl tenkrát naspořené jsem do ,,Raiffeisenky" vložil najednou na celou dobu stavebního spoření. Díky tomu jsem se nemusel pak už o nic starat a vysoké úroky i vysokou státní podporu, které mi z vložené částky naskakovaly jsem jen s potěšením sledoval. A po 8 letech takového spoření jsem si mohl koupit vlastní byt, aniž bych se jakkoli zadlužil. Pravda s tím bytem jsem měl štěstí. Kupoval jsem ho v době, kdy ceny nemovitostí byly až několikanásobně nižší než dnes. Nic na tom však nemění fakt, že stavební spoření u Raiffeisen stavební spořitelny mi k našetření částky ke koupi bytu velmi pomohlo. Díky vysokým zúročněním mi tenkrát v samotném závěru spoření přibývalo měsíčně jen na úrocích téměř 1000 Kč a k tomu ještě další 4 500 Kč státní podpory za rok.

Velká škoda pro mě i celou organizaci

K poslednímu dni letošního května odešel ze spolku Dobré místo jeden z jeho Peerů Honza Havlíček. V naší organizaci pracoval přesně rok a opustil ji sám z vlastního rozhodnutí. Zejména pro mě znamená jeho odchod velkou ztrátu. Honza byl stejně jako já vášnivým pěším turistou. Zájemců o turistiku je v naší organizaci více. Ale právě Honza byl ze všech nejaktivnější i nespolehlivější. Když jsem pořádal nějaký společný výlet zaměstnanců, měl jsem stoprocentní jistotu, že se ho Honza zúčastní a to i v případě, že bychom na výlet vyrazili sami dva. To se také při našem posledním výletu na Okoř a Budeč stalo. Po pravdě řečeno moc mi to nevadilo. Aspoň nás nikdo nerušil a měli jsme tak možnost si pořádně popovídat o našem velkém společném koníčku-turistice, zejména té pěší. Tenhle druh turistiky se u mladých lidí dnes už příliš neprovozuje. A Honza na rozdíl ode mě mladý je. A při našem vzájemném vyprávění na výletu na Okoř a Budeč mě vyloženě překvapil.

V polovině měsíce března byl v České republice vyhlášen kvůli koronavirové epidemii tzv. nouzový stav. V nejbližších dnech pak následovalo vyhlašování stále přísnějších a přísnějších bezpečnostních opatření. Nejkritičtější situace byla někdy ke konci března, kdy lidé kromě nezbytných nákupů potravin téměř nemohli ven. Samozřejmě, že všichni to nedodržovali, ale celkově se lidé chovali zodpovědně.

V posledních měsících se v souvislosti s koronavirovou pandemií nejednou mluvilo o takzvaných pendlerech. Jedná se o Čechy, kteří žijí v naší republice, ale za prací cestují pravidelně do zahraničí, převážně Německa, nebo Rakouska. Asi se jim to dojíždění vyplatí i za cenu ,,projetého" benzinu. V Německu i Rakousku mají patrně nepoměrně vyšší mzdy než doma v České republice.

Královské hrady Václava IV

Velká většina 14. století proběhla v českém království bez válek. Neválčilo se za Karla IV., ani v prvním období vlády jeho syna Václava IV. Tento fakt se projevil i při vzniku nových hradů, zejména v podcenění jejich obranyschopnosti. Teprve v posledním desetiletí 14. století se začaly projevovat důsledky vznikající hluboké celospolečenské krize, které později vyvrcholily v husitských válkách. Karel řešil všechny své spory skvělou diplomacií, i když za cenu nejrůznějších intrik. Jeho syn to nedokázal a v době kdy celospolečenská situace v naší zemi byla podstatně složitější i obtížnější než za Karla ani dokázat nemohl. Během jeho poměrně dlouhé vlády/1378-1419/ se čím dál tím více vyostřovaly jeho spory s vysokou šlechtou , církví, i bratrem Zikmundem. Václav byl za své vlády dokonce hned dvakrát zajat a vězněn. Krize celé feudální společnosti, která za Karla jen doutnala, se za jeho syna zvolna rozhořívala až prudce vzplála husitskou revolucí.

S končící koronavirovou pandemií zůstávají v platnosti ještě některá bezpečnostní opatření.

Tím patrně nejdůležitějším je povinné nošení ochranné roušky, teď už jen v uzavřených prostorech. Rouška má zakrývat ústa i nos. Mě osobně v prvních dnech rouška vyloženě nevyhovovala. Chodil jsem v ní běhat a při běhu se mi hůře dýchalo. Poměrně brzy jsem si na ni ale zvykl a pak už mi ani nevadila. Navíc při jízdě na kole jsem žádné omezení v dýchání ani nepociťoval, protože jezdit na kole je na dech podstatně snazší, než běhat. Rouška se brzy stala nezbytnou součástí mého života v období koronavirové pandemie. Nosil jsem ji úplně všude i tam, kde jsem vyloženě nemusel. Když jsem třeba v našem paneláku navštěvoval svou matku, která bydlí jen o tři patra níže bral jsem si ji vždy, abych ji případně nenakazil. Přitom mámu jsem navštěvoval každý den několikrát. Roušku jsem ale po našem domě stejně nosil vždy a sousedé mě bez ní nikdy neviděli. Sundával jsem ji jen doma ve svém bytě, kde bydlím sám. Na používání roušky jsem si brzy zvykl a postupně začal odhhalovat i některé výhody jejího nošení.

Druhá tvář Karla IV. aneb otec vlasti jako obratný intrikán

Ještě před usednutím na královský trůn získal Karel IV. titul i funkci moravského markraběte, zastupoval tak v zemi věčně nepřítomného otce Jana Lucemburského a začal urovnávat rozhárané poměry v českém království. Od samého počátku si počínal velmi energicky a zrale. Sklízel úspěchy jak doma, tak na mezinárodním poli. Po smrti otce se stal téměř současně králem římským i českým. Za dalších 9 let jeho kariéra vyvrcholila. Dosáhl titulu císaře Svaté říše římské národa německého". Dosáhl tak nejvyšší možné světské hodnosti tehdejšího křesťanského světa. A to mu tehdy bylo ,,jen" 39 let. Oslnivá Karlova kariéra nebyla ovšem jen jeho vlastním dílem. Bez vypočítavého spojenectví s papežskou kurií by patrně nikdy tak daleko nedospěl. Ale Karel měl i štěstí.

Václav IV.-slabošský opilec, nebo jen oběť své doby?

Po smrti Karla IV. bylo najednou všechno jinak. Období prosperity vystřídala v českém království stagnace a brzy i doba úpadku. Přísný řád se postupně měnil v chaos. Mimořádnou osobnost skvělého byt často intrikujícího diplomata Karla IV. nahradil rozporuplný, nervově labilní panovník slábnoucí vůle, jednající často pod vlivem chvilkových emocí a bohužel i alkoholu. Takový byl Karlův syn i nástupce na českém trůnu Václav IV.. Byla však hlavní chyba jenom v něm samotném, nebo v celé tehdejší společnosti? V každém případě stanul Václav před úkoly takřka neřešitelnými sebeschopnějším jedincem. Ani velikán typu Karla IV. by v situaci v jaké se octla většina tehdejší západokřesťanské Evropy patrně neuspěl. Tragika Václavova panování spočívá v tom, že nastoupil na trůn český a zpočátku i římský ve velmi těžké době. Propadl prý alkoholu a až vyloženě lenivé státnické nečinnosti a nezájmu o problémy spojené s vládnutím. Snad. Především si ale v těžké celospolečenské situaci nevěděl rady. A proto selhával víc a víc. Rok 1378 je nejen počátkem jeho, vlády ale i počátkem následného velkého problému ve většině Evropy-totiž papežského schizmatu. Svatí otcové, nejvyšší představitelé církevní moci byli najednou dva. Jeden sídlil v Římě, druhý v jihofrancouzském Avignonu. Jeden nenáviděl druhého, jeden druhého neuznával, dával do klatby, jeden proti druhému vedl válku. A tímto dlouho trvajícím sporem dvou mužů se rozdělila většina Evropy na dvě části. Václava, ač /spíše formálně/ stál na straně svatého otce v Římě, tento zásadní problém příliš nezajímal. Z mládí znal spíše radovánky, hry, lovecké hony, hostiny a pitky. Při nástupu na trůn mu navíc bylo teprve sedmnáct a jakékoli státnické zkušenosti postrádal. Místo o politiku se zajímal spíše o uvedené radovánky.

Nejlepší je ten ve Mšeci

O svém ,,rabování" nádražních knihovniček, kde si zdarma pořizuji knížky oblíbených autorů jsem už psal v minulosti. Nádražní knihovničky ,,vymetám" stále, především při svých jízdách na kole. Kladno-město, Kačice, Kralupy nad Vltavou, Hostivice, Stochov, Praha-Dejvice to jsou mé štace s nádražními knihovničkami. Ale nejsou to jen tato nádraží, které navštěvuji opakovaně a často.

V polovině letošního dubna jsem vyrazil na kole na svou oblíbenou trasu. Z Kladna na zříceninu hradu Okoře a poté malebným údolím Zákolanského potoka na staroslavné slovanské hradiště Budeč. Tuhle trasu mám moc rád a jezdím ji každý rok i několikrát. Snad 50x jsem byl už na Okoři i Budči. Vždy, když jsem na Budči napadá mě jedna otázka: ,,Je Budeč jako slovanské hradiště starší než nedaleký Levý Hradec?" /Ten jsem navštívil jako cyklista také již vícekrát. Obě dvě někdejší hradiště už i letos./ Jako zarytý kladenský patriot bych uvítal kdyby tomu tak opravdu bylo. Budeč se totiž nachází v našem kladenském regionu, zatímco Levý Hradec leží v katastru Prahy-západ.

Hlavního hrdinu nejslavnějšího díla španělského renesančního autora Miguela de Cervanta Saavedry /1547-1616/ ,,Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Manchu" znají patrně všichni studenti i středních škol. Jak tohoto hrdinu slavného románu ale hodnotit? Nabízejí se dvě protikladné možnosti. Bud jako směšného blouznivce, nebo jako vysoce kladného hrdinu, který nikdy nezradil své byt neuskutečnitelné ideály.

Strašidelně bledý, démonický Drákula, upír z jehož ostrých špičáků kape krev představuje dodnes klasickou postavu z hororu. Drákulův skutečný, ale neméně krvelačný předchůdce je však národním a dokonce křesťanským hrdinou.

Nevím, jestli čtenáři mých článků znají román známého českého beletristy druhé poloviny 20. století Jana Otčenáška s názvem ,,Když v ráji pršelo". Já ho v každém případě kdysi četl. Protože od té doby uplynulo moře času, obsah si pamatuji jen mlhavě. Snad jen to že hlavními hrdiny jsou právě dostudovaní manželé pražští vysokoškoláci, kteří po studiích odešli bydlet i pracovat na Šumavu. Tam bydlí v objektu bývalého starého mlýna, ze kterého se snaží navíc vybudovat stylovou restauraci. Jejich úsilí je přes všechnu velkou snahu i nezměrný elán nakonec marné. Přesto je neúspěch nezlomí a především díky velké chuti do života i již zmíněnému elánu se nebojí žádných překážek a se stejným zápalem se pouštějí do dalších aktivit.

I když v televizi v poslední době sleduji téměř výhradně zprávy a významné sportovní přenosy, o současné české kinematografii si přesto mohu udělat osobní názor. Nejnovější české filmy si totiž pravidelně stahuji z internetu a ve volných chvílích se na ně podívám. Musím ovšem napsat, že většinu současných filmů ani nedokoukám do konce, protože jsou pro mě nezajímavé a myslím si, že i z uměleckého hlediska slabé. Mám na mysli filmy vyloženě české, protože na ty zahraniční ze západní produkce po špatných zkušenostech nekoukám téměř vůbec, ani si je nestahuji.

Jinčov/Jenčov/, někdy nazývaný též jako Jenišov je zřícenina hradu, kterou asi málokdo zná. Přitom se jedná dokonce o hrad královský. Historické prameny o něm neuvádějí téměř nic. Archeologický průzkum zjistil, že hrad musel existovat už na přelomu 13. a 14. století. Snad se jedná o stavbu posledních přemyslovských králů. Není ale vyloučeno, že hrad si jako svůj lovecký hrádek nechal postavit až Jan Lucemburský. Název Jinčov je totiž nepochybně odvozen od křestního jména Jan.

Koronavirová pandemie a s ní spojené vyhlášení takzvaného nouzového stavu v polovině letošního března sebou přinesly řadu zákazů a nařízení. S většinou z nich souhlasím. Některá nařízení byla sice pro naše občany hodně drsná, ale výsledek se dostavil. Naše republika se díky nim nedostala v oblasti koronavirové pandemie do tak kritického stavu jako některé státy v Evropě/například Španělsko a Itálie/, nebo v zámoří Spojené státy americké. Pokud nepřijde druhá vlna koronaviru, zvládají naši občané pandemii na výbornou.

Královské hrady Karla IV.

Jak už bylo řečeno v minulém díle, za vlády Jana Lucemburského v první polovině 14. století se královské hrady téměř nestavěly. Roku 1346 se však českým králem stává Karel IV. a v českém království dochází k prudké dynamické změně. Za krále Karla se staví o stošest. Staví se všechno, kostely, kláštery i stavby vyloženě světské. A vznikají i nové hrady, jak královské, tak šlechtické. Celé české hospodářství prožívá období vysoké konjunktury i rozkvětu. A co je také důležité? Za jeho vlády české království vlastně nezažije hrůzu válek. V tom se odrazí i stavba nových hradů. Hradní architektura v Karlově době se přiklání k většímu komfortu jednotlivých staveb, zatímco jejich obranyschopnost ustupuje trochu do pozadí. Sám Karel si nechal postavit celou řadu hradů. S oblibou jim dával své jméno. Stavělo se nejen v Čechách a na Moravě, ale i mimo území současné České republiky. Dokonce i vzdálené Monte Carlo je původně Karlovou stavbou. V nynějších českých zemích si Karel nechal postavit vedle nejznámějšího Karlštejna, též Karlsberg/Kašperk/ na Šumavě, Karlskrone/Radyně u Plzně/, Karlovy Vary, Karlshaus/Hrádek u Purkavce v jižních Čechách/, nebo Karlsburg/Tepenec na Moravě/.

Když byl v březnu letošního roku vyhlášen v České republice nouzový stav, díky koronavirové pandemii moje první reakce byla silně depresivní. Měl jsem z nové a dosud neznámé nemoci až panický strach. Prvních asi deset dní jsem vůbec nevylezl z bytu. Jen jsem pořád seděl u televize a jen s hrůzou sledoval, jak stále přibývá nakažených i to jak až neuvěřitelně rychle se zpřísňují všechna nařízená bezpečnostní opatření.

Zaměstnancem spolku Dobré místo jsem vlastně od jeho založení, tedy více než 7 let. Zažil jsem všechna tři jeho stěhování po Praze. Začínali jsme kdysi v Ondřejově, poté se přestěhovali na krátkou dobu nejprve do Modřan a poté do Vršovic. Nakonec jsme zakotvili v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde máme k dispozici celý pavilon 19. V Bohnicích také působíme zdaleka nejdelší dobu -více než 4 roky.

O tom, že jaro je mým zdaleka nejoblíbenějším ročním obdobím, že mě dokáže doslova nabíjet psychickou silou i to že miluji přírodu rozkvetlých jarních luk, voňavých lesů i blankytně modrého jarního nebe jsem psal už vícekrát. Opakovat se však budu třeba donekonečna. I v tom letošním jaru, které tak těžce poznamenala koronavirová pandemie někdy doslova utíkám z šedi městských zdí do lůna přírody, plné nejrozmanitějších barev jarních květů. Respektive neutíkám, ale ujíždím na kole. Mám v okolí Kladna celou řadu oblíbených míst, kde je mi psychicky vyloženě dobře a která navštěvuji vždy znovu a znovu. A vlastně nemusím jen utíkat. Stačí vyjít před náš panelák, který stojí hned nad Sítenským údolím, po stránce přírodní krásy asi nejhezčí části celého Kladna. Jaké štěstí, že bydlím právě tady!

Karel IV.-,,otec vlasti“, ale i obratný intrikán

Karel IV. se v hlasování o ,,největšího Čecha“ všech dob umístil na první příčce. Hlasovali pro něho však i lidé, jejichž znalosti z oblasti historie hraničí téměř s negramotností. Proto také takové hlasování nepovažuji za objektivní. Sám bych na první místo Karla nedal. Nemíním ani trochu snižovat jeho nepochybné ohromné zásluhy na rozvoji českého státu ve 14. století, ale zároveň se snažím vidět tuto často příliš idealizovanou osobnost střízlivýma očima. Jedna, ta hlavní tvář jeho osobnosti je jasná, dobře známá a snad donekonečna opakovaná. Karel měl ale i druhou, laikům téměř neznámou tvář. V titulku svého článku si ho dokonce dovoluji nazvat i obratným intrikánem. Když jsem v nedávné minulosti přednášel českou historii v jedné zájmové organizaci, setkal jsem se u svého označení Karla IV. jako intrikána s bouřlivým nesouhlasem. Když jsem pak posluchačům podrobněji vyložil všechny Karlovy intriky našel jsem okamžitou odezvu ve slovech: ,,To dělají všichni!“ Opravdu? Z mocných vládců patrně skutečně téměř všichni. Ale pomáhal si intrikami třeba Jan Hus, nebo Jan Amos Komenský? Na tuto otázku už mí posluchači odpovědět nedokázali. Aspoň se neodvážili porovnat charakter dvou našich velikánů s Karlem IV. Protože Karla IV. skutečně nemíním snižovat a uznávám ho především jako skvělého diplomata, který se navíc zasloužil o snad nejprudší rozvoj českého státu v celé jeho historii, rozdělím své vyprávění o něm na dvě části a to Karel IV.-otec vlasti a Karel IV. -obratný intrikán.

O tom, že můj nadřízený a vedoucí spolku ,,Dobré místo" Jožka Gabriel je nejlepším šéfem mého života jsem psal už vícekrát. Znovu to opakovat by bylo ,,nošením dříví do lesa". Proto o Jožkovi napíšu teď něco jiného. Já jsem vždy vášnivě rád hrál pingpong a to platí dodnes. Doma na Kladně tu možnost nemám. Proto jsem ho hrával především při svých hospitalizacích na psychiatrii, především v léčebně v Sadské. Tam jsem prakticky nikdy neměl konkurenci.

Dnes ve svých šestapadesáti letech, kdy denně běhám, jezdím na kole, cvičím s desetikilovou činkou, nemohu nevzpomenout na svá školní léta. Tehdy jsem byl totiž docela jiný. Většinou zavřený doma, jsem ustavičně seděl nad svými oblíbenými dobrodružnými knížkami. Podle toho také vypadala moje postava. Čísla si pamatuji dodnes. Ve svých 14 letech jsem při 158 centimetrech výšky vážil skoro 65 kilo.

Když byl v polovině března díky koronavirové pandemii vyhlášen v České republice nouzový stav, změnily se aspoň dočasně životy mnoha lidí. Postihlo to i mě. Prvních 10 dnů po vyhlášení tohoto stavu jsem prakticky vůbec nevylezl z bytu. Díky tomu se začaly se vracet mé fobické stavy silných úzkostí. Samozřejmě, že jsem se bál nákazy koronavirem. Můj psychický stav dospěl tak daleko, že jsem klidně mohl požádat o hospitalizaci v psychiatrickém zařízení.

Je mi 56 let. Právě jsem přečetl historický román málo známého autora Břetislava Huleše s názvem ,,Rozděleni erbem". Na tom by jistě nebylo nic špatného, kdyby.... Kdyby totiž tento román nepocházel z oblasti vyloženě dobrodružné literatury určené mládeži a kdyby ho nečetl člověk, který historii vystudoval. A navíc s takovým zaujetím, jako já.

Stáhl jsem si z internetu pětidílný kanadsko-americký dokumentární seriál s názvem Apokalypsa I. světová válka, který autenticky natočenými filmovými záběry z období tzv. Velké války skvěle mapuje tuto velkou tragédii lidstva. Některými naprosto realistickými scénami jsem byl až otřesen. Řadoví vojáci z obou nepřátelských táborů prožívali během celého více než čtyřletého období války až neskutečné strasti a vyložená muka. Napadlo mě: Proč? Proč se to všechno stalo? Proč celá ta až neskutečná moře utrpení? I. světová válka byla vyloženě válkou imperialistickou. Chapadla obchodu, který potřeboval levně nakupovat a draze prodávat, chapadla výroby, jež nenasytně hltala suroviny a potřebovala se ziskem co největším umístit své výrobky, velké kapitály, banky, trusty a monopoly, které z toho všeho žily, bytněly a rozpínaly se, to vše ohledávalo svými tykadly zeměkouli, kde by se ještě našlo místečko, které si dosud nikdo nepřivlastnil, nepodřídil svým zájmům.

V současné době se naše republika a vlastně i celý svět potýká s velmi závažným zdravotním problémem, takzvaným koronavirem. Tento problém velmi negativně ovlivnil i můj soukromý život. Vždy jsem se pohyboval nejraději venku a věnoval se svému nejoblíbenějšímu koníčku-sportu. Když byl dne 14. března v naší zemi vyhlášen tzv. nouzový stav byl to pro mě začátek nových a dosud nepoznaných problémů. Najednou jsem se bál vycházet ven, abych se případně nenakazil. Prvních asi deset dnů nouzového stavu jsem byl prakticky jen doma. Moje labilní psychika se začala rapidně zhoršovat. Znovu jsem si potvrdil, že bez aktivního pohybu venku být prostě nemohu. Domácí aktivity, jako je čtení, sledování televize, nebo práce na počítači mě dokáží uspokojit jen velice krátce. Korunu všemu jsem navíc nasadil tím, že v prvých dnech nouzového stavu jsem skoro celý den sledoval televizní zprávy a v nich se jen dozvídal informace, jak se u nás situace zhoršuje a jaká nová přísnější opatření proti svobodnému pohybu venku jsou vyhlašována. Pomalu, ale jistě jsem se začal dostávat do depresí. Stav, ve kterém jsem izolován doma je pro mě jeden z nejtěžších.

Konečně jsem se dočkal tolik vytouženého jara. Vítají ho asi všichni lidé kolem mě. Já však obzvlášť. Pro mě samotného totiž jaro znamená i dost zásadní změnu životního stylu. Zatímco v zimě jsem ve volných chvílích hlavně četl, sebevzdělával se a psal své články, od jara se zaměřím především na něco jiného. Je to především více pohybu a sportu i co nejvíce pobytu venku, především v přírodě. To je ten nejlepší lék pro mou nemocnou psychiku. Ten jsem sice ,,užíval" i v zimě, ale jen v omezené míře. V nevlídném zimním období to totiž není ono. A tak jsem v zimě především četl a psal.

Jak skončili největší ruští romantici?

V nedávné době jsem přečetl knihu Vítězslava Houšky ,,Souboje perem i pistolí“. Je zaměřena na největší postavy ruské klasické literatury Puškina, Lermontova, Turgeněva, Bělinského, Tolstého a Dostojevského. Všichni jmenovaní vlastně ve svém životě podstoupili souboje, ať už jako literáti psaním proti svým odpůrcům, nebo přímým pistolovým duelem na život a na smrt. Dva z nich při souboji na pistole také zahynuli. Znalcům literatury musí být okamžitě jasné, že se jedná o první dva jmenované, kteří jsou/částečně nesprávně/ řazeni mezi velikány světového romantismu, tedy Alexandra Sergejeviče Puškina a Michaila Jurjeviče Lermontova. Jak a proč tito literární velikáni vlastně zahynuli? Svým způsobem oba stejně. Oba při pistolovém souboji a oba do něj byli vlastně vehnáni díky svému odporu proti tehdejší carské vládě v Rusku i vysoké ruské společnosti. Oba byli nesmiřitelnými odpůrci společenských poměrů v carském Rusku a svůj postoj dávali také ve svých dílech jasně najevo. Osudy obou si také byly hodně podobné.

Osobně mám velikonoce mnohem raději než vánoce. Důvod je prostý. O vánocích právě začíná dlouhá a pro mě velmi nepříjemná zima. Naopak o velikonocích je vždy již kalendářní jaro. Letošní velikonoce připadají až na začátek druhé dubnové dekády. To už by mělo být jaro v plném proudu. Přesto z těch letošních velikonočních svátků mám tak trochu strach. Důvodem je koronavirová pandemie. Nevím sice, jestli během letošních velikonoc bude ještě platit nouzový stav, díky koronaviru, ale i kdyby neplatil, mám strach, že po velikonocích prudce vzroste stav nakažených. Proč asi?

Počátek hnutí Pikartů

Pokud máme hovořit o Pikartech, musíme se vrátit o rovných 600 let zpět do historie do doby kolem roku 1420. Pikarti byli ultralevicovou sektou, složenou převážně z nejbědnějších a nejchudších poddaných feudální společnosti. Název Pikarti je odvozen od podobně smýšlejících obyvatel kraje Pikardie ve Francii. Část francouzských Pikartů se z rodného kraje dostala též do Čech, kde se posléze usadili a patrně i ovlivnili pikartství ryze české. Činnost českých Pikartů začala ještě těsně před oficiálním vypuknutím husitské revoluce za které se považuje pražská defenestrace na novoměstské radnici na samém konci července roku 1419. Pikartské myšlenky se však v Čechách začaly prosazovat už od začátku jara téhož roku. O co vlastně šlo? Na jaře 1419 vyrukoval český král Václav IV. s neuváženou ofenzívou proti vyznavačům kalicha. Kališníci vyhnaní z kostelů začali tedy konat masové bohoslužby pod širým nebem, obvykle na návrších, tedy blíž nebi a Kristu. Potulní lidoví kazatelé jako Martin Húska, známější pod přezdívkou Loquis, kněz Kániš, Jan z Bydlína, plzeňský kazatel Václav Koranda, hradecký kněz Ambrož to jsou sice ta nejdůležitější jména, ale podobných kazatelů z lidu byly stovky.

V českém království/v podstatě bez krále/ začal rok 1421. Řetěz vítězství husitů se rychle prodlužuje i v prvním zimních měsících. Dobyty jsou některé hrady, tvrze i města, vypáleny kláštery. Vrchní husitský hejtman Jan Žižka se v Táboře- centru nové spravedlivé společnosti na začátku roku 1421 téměř nezdržuje. Tam se zatím začínají vyostřovat spory mezi umírněnými kališníky a radikály. Tábor není tím homogenním střediskem sobě rovných lidí, jak v to nedávno mnozí doufali. Tzv. beztřídní společnost se zde nakonec nevytvořila. Pokud snad ano, tak na pouhých pár měsíců. Tzv. spotřební komunismus se ukázal jako neuskutečnitelný a nemožný.

Hrady první poloviny 14. století

Začíná 14. století. Na jeho samém počátku ještě vládnou v Čechách, na Moravě a dokonce velice krátce i v Polsku a Uhrách Přemyslovci. Jejich rod však vraždou mladičkého krále Václava III. v Olomouci v létě roku 1306 vymírá po meči. Následuje zhruba čtyřleté období zmatků, kdy se na českém trůnu vlastně jen mihnou dva panovníci. Opakovaně je to Jindřich Korutanský a krátké mezidobí jeho vlády vyplní ještě Rudolf Habsburský. Teprve roku 1310 je v českém království jasno. Nastupuje nová dynastie Lucemburků, konkrétně se králem stává Jan Lucemburský. Předposlední Přemyslovec Václav II. nové hrady prakticky nezakládal. Jen některé královské nechal dostavět/například Křivoklát nebo Bezděz/. Poslední Přemyslovec Václav III. během pouhého roku své vlády nestihl v této oblasti vůbec nic. Královské hrady z výše uvedených důvodů zmatků nevznikaly ani mezi lety 1306-1310. Po nástupu Jana Lucemburského, který vládl až téměř do poloviny 14. století/padl v bitvě u Kresčaku roku 1346/ vznikaly nové královské hrady opravdu minimálně. Důvod je prostý. Král Jan více válčil v cizině, než pobýval doma. Na svá vojenská dobrodružství potřeboval peníze a tak nejen že nové královské hrady téměř nestavěl, ale z finančních důvodů některé už postavené musel naopak zastavit stále mocnější šlechtě.

Podivné výsledky v závěru hokejové extraligy

V minulém měsíci skončila základní část naší nejvyšší hokejové soutěže tzv. extraligy. Jako zarytý kladenský patriot jsem těžce nesl poslední příčku kladenských Rytířů a tím i sestup do nižší soutěže. Osobně však mám dojem, že se poslední zápasy základní části extraligy nehrály zcela ve smyslu fair play. Když se zpětně podívám na výsledky dejme tomu posledních 4 kol základní části, některé zápasy skončily hodně překvapivě.

Ve volných chvílích se rád dívám na kriminální filmy a seriály. Jednoznačně přitom preferuji ty české. Domácí české prostředí je mi totiž mnohem bližší a jednání českých filmových hrdinů dokážu přitom mnohem lépe chápat, než je tomu u zahraničních filmů, na které téměř nekoukám.

Nástup Lucemburků

Po vymření Přemyslovců zavládl v českých zemích zhruba čtyřletý chaos, spojený se jmény dvou nepříliš oslňujících vladařů: Jindřicha Korutanského a Rudolfa I. Habsburského. Jindřich, zet Václava II. vládl s přerušením hned dvakrát. V obou případech jen odhalil svou neschopnost. Rudolf, syn římského krále Albrechta brzy po korunovaci zemřel. Rok po jeho smrti byl zavražděn i otec Albrecht. Novým římským císařem se stal Jindřich VII. Lucemburský a roku 1310 novým českým králem jeho syn, teprve čtrnáctiletý Jan Lucemburský. Jeho české korunovaci hodně napomohl sňatek s o čtyři roky starší Eliškou Přemyslovnou, dcerou Václava II.

Bylo to přesně rok před státním převratem. Psal se listopad roku 1988. V té době jsem ještě nepobíral invalidní důchod, práci pedagoga jsem díky psychiatrickému onemocnění vykonávat nemohl, a tak jsem pracoval jako sanitář v pražské nemocnici ,,Na Karláku" na interním oddělení. Tam jsem tuhle nepříjemnou chorobu s odborným názvem hepatitida /lidově žloutenka/ také musel chytit. Pokud se pamatuji, její příznaky nebyly nijak těžké. Nic mě nebolelo, jen jsem byl stále malátný a měl až odpor k jídlu. Samozřejmě jsem navštívil tehdejšího závodního lékaře. Zběžně mě prohlédl a jeho závěr zněl: ,,chřipka". Nasadil mi nějaké léky, vystavil neschopenku a poslal mě domů ,,se vyležet". I když jsem skutečně ležel a užíval předepsané léky můj stav se nelepšil. Za týden jsem jel od nás z Kladna do Prahy na kontrolu. kde jsem uváděl stále stejné problémy, které se po týdnu nezlepšily. Lékař zareagoval nasazením antibiotik, potvrdil diagnózu -chřipka a prodloužil mi pracovní neschopnost. Uplynul další týden. Já na tom byl stále stejně. Sice nijak výrazně zle, ale také ne dobře. Do Prahy na další kontrolu se mi nechtělo a tak jsem zašel u nás na Kladně ke známé obvodní lékařce.

Je tomu už více než 30 let, kdy jsem krátce po dvacátém roce věku začínal na Středním odborném učilišti jako vychovatel a sportovní instruktor a více než 25 let, kdy jsem ve svém posledním povolání před přiznání plného invalidního důchodu působil na základní škole jako učitel tělesné výchovy a dějepisu. Ty vzpomínky jsou přes tu dlouhou dobu stále živé. Když mi pak ve třiceti letech věku přiznali plný invalidní důchod z psychiatrických důvodů, bylo jasné, že jsem jako pedagog definitivně skončil. Jen velmi těžko jsem se s touto skutečností tehdy smiřoval. Práce pedagoga ať již na učňáku, nebo na základce totiž vyloženě seděla i bavila. Při zaměstnání jsem tenkrát studoval i pedagogickou fakultu při Universitě Karlově v Praze, kterou jsem ovšem ze zdravotních důvodů nedokončil.

O počátcích kolonizace střední a jižní Ameriky Evropany se všeobecně ví podstatně víc než o kolonizaci severní části amerického kontinentu. Jména španělských dobyvatelů jako Hernando Cortés a Francisco Pizarro jsou všeobecně dobře známá a budí obdiv i odpor zároveň. Obdiv za fanatickou odvahu s jakou šli za svým největším cílem zlatem a odpor za až neskutečnou krutost s jakou jednali s domorodým indiánským obyvatelstvem v porobených ohromných říší Aztéků a Inků v latinské Americe.

2. březen považuji za významný den republiky, jedno zda dřívějšího Československa, nebo současné České republiky.

2. březen roku 1978 je dnem letu prvního československého občana Vladimíra Remka do vesmíru. Tohoto dne absolvoval Čech- rodák z Českých Budějovic Vladimír Remek v rámci programu INTERKOSMOS kosmický let společně s někdejším sovětským kosmonautem Alexejem Gubarevem na palubě sovětské kosmické lodi SOJUZ 28 na vesmírnou stanici SOLJUT 6. Ve vesmíru prožil 7 dní, 22 hodin a 17 minut.

Byla prý toho dne prudká sněhová vánice, v období probíhajícího předjaří dost nečekaná. Hovořím o 15. březnu roku 1939. Druhá světová válka ještě oficiálně ani nezačala. Někdejší Československo přece už poznamenala. Mnichovským diktátem a zradou západoevropských velmocí Anglie a Francie na začátku podzimu předchozího roku 1938 vše začalo. Československé pohraničí tzv. Sudety bylo bez boje podstoupeno nacistickému Německu.

Kdysi jsme se ve škole učili/a to i na gymnáziu/, že svého prvního triumfu nad nepřítelem dosáhl slavný husitský hejtman a náš patrně nejslavnější vojevůdce všech dob Jan Žižka v bitvě u Sudoměře poblíž jihočeského města Písku. Teprve na Universitě jsem se dozvěděl, že jsou to jen nepřesná historická fakta. Pomineme - li první pražskou defenestraci koncem července roku 1419 a následné krvavé šarvátky v Praze, trvající až do podzimu téhož roku, byla prvním Žižkovým vítězstvím v otevřené krajině již bitva u Nekměře/Nekmíře/, severozápadně od Plzně. Došlo k ní v zimě, někdy na přelomu let 1419-1420/přesné datum není známo/. Tato spíše větší šarvátka než bitva je však známa jen opravdovým znalcům české historie. Bitvu u Sudoměře už zná téměř každý středoškolák. Došlo k ní přesně před šesti sty lety v březnu roku 1420.

Toxikomanie, čili závislost na drogách se řadí mezi psychiatrická onemocnění a v psychiatrických zařízeních se také toxikomané léčí. Sám jsem se s nimi také jako psychiatrický pacient setkával, ovšem nikoli v léčebně v Sadské, kam je jako pacienty nepřijímají, ale ještě mnohem dříve v PN-Horní Beřkovice. Měli tam sice společně s alkoholiky své odvykací oddělení, ale někteří z nich byli hospitalizováni na klasickém psychiatrickém oddělení, především tom příjmovém. Z jejich někdejšího vyprávění jsem se sice něco o toxikomanii a drogách doslechl, ale protože jsem nikdy žádného toxika neviděl během jeho abstinenčních příznaků, nemyslel jsem si, že toxikomanie může být tak hrozná.

Kde jsou ty časy, kdy jsem si svými články přivydělával jako externista různých novin a časopisů docela slušné peníze ke svému invalidnímu důchodu. To bylo ještě někdy před více než 10 lety. Dnes je ale situace úplně jiná. V současné době téměř všechny noviny/snad s výjimkou Blesku a jiných podobných ,,plátků"/ vyloženě prodělávají. Ani stále rostoucí cena za jeden výtisk jim nepomůže. Ani draze placené reklamy, které už zaberou pomalu většinu obsahu je nezachrání.

Většina lidí dnes používá internet a tak proč by vyhazovali peníze za drahé noviny, když vlastně totéž si mohou přečíst na internetu.

Asi hodně lidí by na otázku v titulku mého článku odpovědělo: ,,Přece Kryštof Kolumbus". Řada z nich by možná znala i letopočet objevení nového kontinentu, tedy rok 1492. Historická skutečnost je ale jiná. Skutečný objevitel Ameriky zůstal téměř nepoznán a jeho objev ani nemá přesnou dataci. U nejsevernějších břehů Severní Ameriky přistáli již někdy kolem roku 1000, samozřejmě našeho letopočtu normanští Vikingové. Za skutečného objevitele se tedy považuje jejich mořeplavec Leif Eriksson. Zatímco jméno Kryštofa Kolumba je až notoricky známé, jméno Leifa Erikssona už zdaleka každý nezná, třebaže u břehů Nového světa přistál se svými Normany už zhruba 500 let před Kolumbem. Přitom tento mořeplavec ani nevěděl, kde vlastně přistál. Z poznání nehostinných severních břehů nového kontinentu zřejmě neměl ani radost,nebo dokonce sebeuspokojení z objevitelského skutku. Dostal se do Ameriky vlastně nerad a proti své vůli, náhodou zahnán bouřemi. Jeho objev téměř okamžitě upadl v zapomnění a to přineslo Kryštofu Kolumbovi o několik stovek let déle onu falešnou slávu. Přitom Kryštof Kolumbus při své první plavbě přes Atlantik ani u břehů samotného kontinentu nepřistál, ale pouze stanul na březích několika ostrovů v blízkosti amerického kontinentu. Tyto ostrovy se dnes nazývají Velké Antily, zatímco Kolumbus je kdysi nazval Západpindickým souostrovím v domnění, že jeho lodě přistály u západoindických břehů.

Šlechtické hrady za posledních Přemyslovců

Klasické ryze české hrady vznikají na našem území zhruba od začátku 13. století. Hrad si /až na malé výjimky/ mohl do poloviny téhož století postavit pouze český král, případně tehdejší nejvyšší církevní hodnostář v zemi tj. biskup. V polovině 13. století se českým králem stává později velmi mocný Přemysl Otakar II. Ten pokračuje v dostavbě královských hradů založených jeho otcem Václavem I. i zakládá nové. Za jeho vlády si však začíná své hrady ve velké míře stavět i vysoká šlechta, jejíž význam i moc stále stoupají. Takové hrady jsou označovány jako hrady šlechtické. Ty bývají samozřejmě obvykle menší než hrady královské a výrazně u nich převažuje tzv. hrad bergfritového typu podle své hlavní tzv. bergfritové věže. Bergfritová věž má na rozdíl od obytného donjonu/Psal jsem o něm v předchozí části seriálu/ vyloženě obranný a útočištný charakter. Stojí obvykle v čele samotného hradního objektu v jeho nejohroženější části a teprve za ní se na více chráněném místě nachází hradní palác. Bergfritová věž neměla vchod ve své dolní přízemní části a byla přístupná pouze po můstku z hradního paláce zhruba ve střední části své výšky. V případě, že do hradu vnikl nepřítel, hledali jeho poslední obránci útočiště právě v bergfritu, kam se dostali po můstku z paláce, načež tento můstek strhli a nepřítel se nemohl nijak do bergritové věže dostat. Bergfritový typ je poměrně jednoduchým, ale z hlediska obrany i účinným typem hradu.

Kladenští odchovanci sbírali titul za titulem, cizinecká legie bojuje o záchranu

Jsem vášnivým fanouškem sportu, zejména fotbalu a hokeje. Jsem také zarytým srdcařem svého rodného města Kladna. Takových srdcařů je v našem městě jistě mnohem více. Škoda, že hlavně mezi hokejovými diváky.

Vzpomínám s nostalgií na 70. léta 20. století. To jsem byl ještě dítkem školou povinným. Přesto jsem tehdy nechyběl na téměř žádném hokejovém zápase někdejšího hokejového týmu Poldi SONP Kladno. Dnes chodím na Kladně na hokej spíše sporadicky. Důvod? Tenkrát v těch 70. letech se bylo na co dívat. Kladenští hokejisté získali v těch letech celkem 5 titulů mistrů republiky a dokonce zvítězili i v tehdejším Poháru mistrů evropských zemí. Aspoň pro jednu sezonu byli tedy nejlepším hokejovým týmem v celé Evropě. Skutečným unikátem byl fakt, že těchto ohromných úspěchů dosáhli výhradně s vlastními odchovanci. Žádné drahé posily z jiných oddílů neměli, o těch zahraničních ani nemluvě. Doba se ale výrazně změnila.

Legendární zbojník Robin Hood je hlavním hrdinou mnoha románů/a nejen vyloženě dobrodružných/, ale i mnoha filmů. Je například hlavním hrdinou jedné ze známých ,,Canterbuských povídek"už u anglického humanistického klasika Geoffreye Chaucera, nebo významnou postavou anglického, respektive skotského romantika Waltera Scotta v jeho románu ,,Ivanhoe". Robin Hood se ale dostal i do literatury mimo Anglii. Doma mám román ,,Robin Hood" od známého francouzského klasika Alexandra Dumase. Viděl jsem Robina Hooda i v řadě filmových zpracování. Nejvíce se mi líbil seriál ,,Legenda o Robinu Hoodovi", snad proto, že v ní Robin nevystupuje jako nějaký nepřemožitelný ,,superman",ale obyčejný, byt nadprůměrně schopný a hlavně charakterní muž a seriál končí jeho smrtí.

Na bývalého hokejistu, hokejového rozhodčího i mimořádně úspěšného jachtaře -seniora Václava Frohlicha mám jen ty nejlepší vzpomínky. Seznámil jsem se s ním přesně před 10 roky. Tehdy mu bylo rovných 80 let. Vyhledal jsem ho tenkrát jako novinář ohledně svých článků pro některé listy. Článků o něm mi pak vyšlo hned několik. Více si ale vážím toho, že mě pan Frohlich tehdy přijal velmi srdečně a do jisté míry jsme se i spřátelili. Svědčí o tom fakt, že mě tenkrát Václav Frohlich seznámil se slavnými hokejovými reprezentanty minulosti jako byli Karel Gut, Bohumil Prošek, Františkové-Pospíšil a Kaberle, Josef Horešovský, nebo Jiří Kochta, všechno většinou mistři světa v ledním hokeji. S některými z nich jsem potom udělal další články.

Přemysl Otakar II.- král železný a zlatý

Přemysl Otakar II. stanul na českém královském trůně ještě dříve než se skutečným králem v roce 1253 opravdu a oficiálně stal. Už na konci 40. let 13. století využil nespokojenosti vysoké české šlechty proti svému otci Václavu I. a nechal se prohlásit českým králem. Jeho první královský čin mu ale nevyšel. Václav I. se sice na chvíli stáhl do pozadí, ale nakonec teprve dospívajícího syna Přemysla donutil k poslušnosti. Oficiálně se Přemysl Otakar II. stal králem až po otcově smrti toho roku třiapadesátého. Tento Přemyslovec se pak postupně vypracoval na jednoho z nejmocnějších panovníků celé Evropy.

Václav II. nejbohatší přemyslovský král

Po smrti Přemysla Otakara II. v létě roku 1278 na Moravském poli bylo jeho synovi Václavu II. pouhých 7 let. Jeho poručníkem v Čechách ještě před svou smrtí stanovil Přemysl Otu Braniborského do doby než bude Václav pokud ne zcela plnoletý, tak aspoň starší. Ota se však se svými Branibory zhostil tohoto úkolu po svém. Období zhruba pětileté braniborské okupace Čech patří v našich dějinách k těm hodně trpkým. Zemi zachvátila vedle krutého řádění drancujících Braniborů také vlna domácích bojů mezi šlechtickými skupinami a díky neúrodě též hladomor. Samotný Václav II. byl v této těžké době jako dítě nejprve vězněn na hradě Bezdězi a poté dokonce Otou Braniborským odvlečen z Čech do ciziny, kde jeho věznění pokračovalo. Teprve v roce 1283 se král Václav jako dvanáctileté dítě vrátil do Prahy. V tomto věku samozřejmě sám vládnout nedokázal. Na scéně se proto objevil jeho nový poručník -druhý manžel jeho matky královny Kunhuty jistý Záviš z Falkenštejna zámožný šlechtic z mocného rodu Vítkovců.

Viktor Hugo /1802-1885/

Mým nejoblíbenějším umělecko-literárním stylem je romantismus. Pokud bych měl vybrat tři své nejoblíbenější autory píšící v tomto stylu, příliš bych neváhal. Vedle našeho Karla Hynka Máchy by dalšími dvěma byli Rus Michail Jurjevič Lermontov a Francouz Viktor Hugo o kterém bude řeč v této části mého seriálu. Zatímco vlastním kompletní dílo Máchy i Lermontova, tak co se Viktora Huga týče mám ve své knihovně jen 5 jeho románů a jeden svazek poezie. Kompletní dílo patrně největšího francouzského spisovatele všech dob nebudu určitě nikdy vlastnit, už jen z důvodu, že je velmi rozsáhlé. Mácha i Lermontov zemřeli shodně v šestadvaceti letech věku, zatímco Hugo překročil v době své smrti osmdesátku. Jeho dílo je velmi rozsáhlé a zasahuje snad do všech literárních žánrů. Sahá od intimní, přírodní a filozofické lyriky, přes básnickou epiku, rozsáhlá díla románová, dramatickou tvorbu až k politické satiře a pamfletu.

25. únor roku 1948 je jistě významným dnem, třebaže v dnešním kalendáři u tohoto data žádná poznámka není, jako tomu bylo za totalitního režimu. Tento den roku osmačtyřicátého lze totiž hodnotit ze dvou zcela protikladných hledisek. Bud jako vítězství pracujícího lidu nad buržoazií, nebo jako komunistický puč. Protože jsem studoval na Vš před listopadem 1989 i po něm, zažil jsem obě dvě jeho tak protikladná hodnocení. Snad si proto mohu na tento den udělat vlastní názor, třebaže v roce 1948 jsem ještě zdaleka nebyl na světě. Ke kterému hodnocení mám tedy blíže, když jsem slyšel obě tak protikladná? Po pravdě řečeno v něčem k oběma a v něčem k žádnému. Asi bych měl hodnotit 25. únor 1948 jednoznačně, jako komunistický puč.

Nedávno jsem opětovně navštívil tzv. nádražní knihovničku, kde si často vybírám knihy a rozšiřuji tak svou bohatou domácí knihovnu s více než dvěma tisíci svazky knih. Obvykle takto sháním bud literaturu historického faktu, nebo některé mé oblíbené klasiky. Tentokrát jsem však ,,skočil" po dvou knížkách docela jiného žánru. Když jsem na nádraží spatřil na poličkách knihovničky dva krásně zachovalé svazky spisovatele dobrodružných románů Jamese Fenimora Coopera s názvy ,,Lodivod" a ,,Lovec jelenů", okamžitě jsem po nich sáhnul a vyměnil je za brakové sešity tzv. červené knihovny, které jsem v minulosti dostal od našeho domovníka a teď se jich s radostí zbavuji.

Mám rád country hudbu, zejména tzv. westernové písničky o divokém západě. Jednou z nejoblíbenějších je píseň nazpívaná žel již zesnulým zpěvákem Michalem Tučným s názvem ,,Tam kde leží Little Big Horn". Ještě nedávno, kdy v bohnickém Peer klubu fungoval zpěv při kytaře, mi ji museli vždy kytaristky ať už to byla Vendulka, Klárka, nebo Lída vždy zahrát a zazpívat a já se ochotně přidával svým falešným zpěvem. Můj zájem o indiány a divoký západ vůbec mi vydržel od klukovských let dodnes. Už sice jen málo čtu ,,mayovky" i dobrodružné knihy vyhlášených autorů J.F. Coopera, Z. Greye, J.O.Curwoda a některých dalších, ale o problematiku severoamerických indiánů a divokého západu z 19. století se zajímám stále, díky literatuře historického faktu. A z nich se dozvídám skutečná fakta o indiánech i divokém západě, často žel dost odlišná od dobrodružných knížek. Týká se to i největší bitvy Indiánů s americkými vojáky tzv. Sedmé kavalerie patrně 25. června a určitě roku 1876. Proč píšu patrně 25. června?

Renův oddíl se přebrodil na druhý břeh řeky a zmizel Custerovi z očí. Náhle byl napaden indiánskými jezdci vedenými náčelníky Šíleným koněm a Gallem./Hlavní náčelník Dakotů -Sedící býk /psal jsem o něm závěrečnou práci na Universitě III. Věku/ se pro pokročilejší věk bitvy ani s Renem ani s Custerem nezúčastnil/. Útočící Indiáni donutili Renův oddíl ustoupit zpátky k řece. Její břehy jim poskytly aspoň provizorní dočasný úkryt. I když jen zhruba každý čtvrtý Indián vlastnil pušku, měli skvělí indiánští jezdci skryti za hřbety svých nízkých koní jasně navrch. Nakonec musel Reno se zbytky svých vojáků přebrodit řeku zpátky a tam se znovu opevnit s už jen hrstkou zbylých Američanů. Šílený kůň s Gallem viděli, že chatrný zbytek vojáků už nemůže být nebezpečný, upustili od dalšího boje a vydali se za svým hlavním cílem -za Custerem a jeho nejpočetnějším oddílem. Co se však v té době s plavovlasým falešným ,,hrdinou“ dělo? Upřímně řečeno to nikdo dodnes přesně neví. Z Custerovy největší části Sedmé kavalerie nikdo následující bitvu nepřežil. Pozdější zprávy indiánských účastníků bitvy se pak dost rozcházely.

Jirka Rezek je o celých 9 let starší než já. Nedávno odešel do starobního důchodu, ale vysoce aktivní je stále a to jak v hudbě, literatuře i společenském životě. Známe se už od mých klukovských let. Kdysi jsme totiž oba bydleli ve stejném paneláku a společně hrávali fotbal i hokej s tenisákem na pláccích kolem našeho bydliště. Nic na tom neměnil tehdy v mladém věku dost velký věkový rozdíl. Já končil základku a začínal gympl, zatímco Jirka byl už krátce po vojně. Naše kamarádství ale tehdy spočívalo pouze v těch klukovských fotbalových a hokejových zápasech. O Jirkovi jsem tenkrát věděl jen to, že si přivydělává jako zpěvák v kavárně hotelu Kladno na našem sídlišti. A roky začaly neúprosně přibývat. Já dospěl a Jirka se mezitím oženil a odstěhoval z našeho domu. Naše životy se na hodně dlouho rozešly.

A zase neúprosně běžel čas. Po tom mém prvním sekání s kamarádem z mládí Jirkou Rezkem po 25 letech uplynulo snad dalších 15 roků. Jirka je teď už ve starobním důchodu, byt velmi krátce, mě do něj zbývá asi 9 let. Koncem loňského roku mi najednou přišla esemeska.

Královské hrady za posledních Přemyslovců

Jak jsem uvedl v předcházející části za vlády krále Václava I. nastal zlatý věk českých hradů. Po tomto druhém českém králi s už dědičným královským titulem následovali ještě další tři panovníci z přemyslovského rodu-konkrétně Přemysl Otakar II., Václav II. a velmi krátce i Václav III. Nejvýznamnějším z nich byl Přemysl Otakar II. , zvaný král železný a zlatý/vládl 1253-1278/. Tento velmi mocný král byl ve své době velmi významnou osobností téměř celé Evropy. Jako obratný politik a velký válečník rozšířil význačně hranice své vlády a dokonce se snažil stát císařem Svaté říše římské národa německého. Přestože četná vojenská tažení a složitá zahraniční politika krále velmi zaměstnávaly, věnoval se usilovně zakládání nových hradů, ale i opevněných středověkých královských měst a též dokončoval rozsáhlé stavební podniky svého otce Václava I.

Každou sobotu pracuji s několika svými kolegy v areálu bohnické nemocnice na pavilonu 19, kde sídlí spolek ,,Dobré místo". Staráme se tam především o současné pacienty nemocnice. Mezi těmi se ale občas objeví i klienti, kteří právě hospitalizováni nejsou, ale jsou též psychiatrickými pacienty a především mají také akutní psychické problémy. V takovém případě neodmítneme pomoc ani jim. Pokud se chovají bezproblémově, tak je vše v pořádku. Již loni a hlavně na začátku letošního roku však navštívila opakovaně Dobré místo jistá klientka, která svým problémovým chováním s několika našimi zaměstnanci dost zamávala. Přitom se z její strany vůbec nejednalo o nějaké agresivní sklony. Zato svým ustavičným a navíc dost hlasitým hovorem, při kterém mluvila lidově řečeno ,,páté přes deváté" a stále míchala jeden svůj osobní problém s druhým však narušovala psychiku nejen právě hospitalizovaných pacientů , ale dokonce i některých zaměstnanců Dobrého místa.

Jak to bylo s Tatary v Čechách ?

Tataři je nesprávné označení mongolských nájezdníků, kteří krátce před polovinou 13. století vtrhli do střední Evropy. Název Tataři začali používat Rusové, které nájezd mongolských sjednocených kmenů postihl mnohonásobně více než české země a označení Tatar je odvozené od slova ,,tartarus"-peklo-mělo symbolizovat trpké zkušenosti, které obyvatelé Ruska s nájezdníky měli./ Tataři byli navíc jedním z mnoha mongolských kmenů/. Dále se budu raději držet přesnějšího označení Mongolové.

Michail Jurjevič Lermontov /1814-1841/

Michail Jurjevič Lermontov je po K.H. Máchovi mým druhým nejoblíbenějším básníkem. Stejně jako o Máchovi i o něm jsem psal jednu ze svých 14 závěrečných prací pro Slánskou akademii volného času. Mou práci z Akademie tenkrát poslali ke zhodnocení jisté odbornici na ruskou klasickou literaturu/její jméno si už nepamatuji/ a to jsem měl štěstí. I té kvalifikované odbornici M.J. Lermontov především svou nádherně melodickou poezií imponoval stejně jako mě. I ona, stejně jako já stavěla Lermontova výš než A.S. Puškina. Moji práci také ohodnotila vysoce kladně.

O 25. únoru roku 1948 se dnes mluví jako o komunistickém puči v někdejším Československu. S tím je možno do jisté míry souhlasit. Je ale smutné, že dnešní ani vysokoškolsky vzdělaní lidé pořádně nevědí co se v oněch osudných únorových dnech roku osmačtyřicátého vlastně dělo.

Leden letošního roku je pryč. A začátek jara, mého zdaleka nejoblíbenějšího ročního období je přece jen o něco blíž. Právě před měsícem, v prvních lednových dnech se na našem webu www. lidemezilidmi.cz objevil můj článek s titulkem ,,Jak na Nový rok, tak po celý rok". Mám ve zvyku dělat si plány i dávat osobní cíle do budoucnosti. Už jsem si na to zvykl a dost dobře bych ani nemohl žít jinak. Pro současný rok 2020 jsem si stanovil mimo jiné i svá předsevzetí v oblasti sportu. Konkrétně musím za letošní rok naběhat 2 000km a najezdit 2 500 km na kole a hlavně věnovat se těmto aktivitám pokud možno denně. Po prvním měsíci roku je samozřejmě předčasné, nebo i nesmyslné něco bilancovat. A přece to dělám. Mohu s klidným svědomím napsat, že ten první měsíc v roce se mi přes všechny menší obtíže vydařil a nejen po té stránce sportovní. Především musím napsat že v posledním prosincovém dni loňského roku, tedy přesně na Silvestra, byla moje mamka propuštěna po náročné operaci z nemocnice.

Na samém konci loňského roku mi vyšel v Kladenském deníku článek o Janu Abrhamovi, mém někdejším kolegovi při práci mládežnického trenéra fotbalu. Stejně jako on jsem držitelem druhé nejvyšší trenérské licence, kterou velká většina současných mládežnických trenérů nevlastní. To ale není vůbec podstatné a nesnižuje to jejich velmi záslužnou práci s mládeží. Do fotbalu navíc dnes mluví kde kdo, aniž by měl alespoň to nejzákladnější odborné vzdělání. Trenéry u mládeže jsou často otcové kluků, kteří fotbal sami aktivně hrají. Na tom nevidím nic špatného. Chyba je jen v tom, že se zaměřují především na své syny a jen ti v mládežnických kategoriích skončí, skončí jako dobrovolní nekvalifikovaní trenéři i oni. Kdo by také dnes dobrovolně pracoval bez nároku na jakoukoli finanční odměnu?

Studium na Slánské akademii volného času mi maximálně vyhovuje

Brzy uplyne 15 let od doby, kdy jsem začal studovat na Slánské akademii volného času. Tam v současné době skončil podzimní semestr 14. ročníku. Někdy v březnu by měl začít semestr jarní. Já přitom už svou závěrečnou práci na téma Karel Hynek Mácha-největší představitel českého romantismu za 14. ročník už odevzdal někdy začátkem prosince. Jsem pamětníkem I. ročníku Slánské akademie a od té doby jsem absolvoval všechny. Ale absolvoval není to správné slovo. Napsal jsem 14 závěrečných prací a 13 jich bylo vyhodnoceno kladně. Jestli tomu tak bude i u té čtrnácté z právě probíhajícího ročníku se dozvím někdy na jaře letošního roku, kdy teprve začne probíhat jeho jarní semestr. Pracuji sice s velkým předstihem, ale zato na přednášky akademie v poslední době prakticky vůbec nedocházím. Vedení akademie mi to s velkou benevolencí toleruje. Chodit pravidelně na přednášky by bylo pro mě velkým problémem. Jednak z časových důvodů/přednášky jsou vždy v sobotu a to mám služby u svého zaměstnavatele v pražských Bohnicích/, a hlavně z důvodů mého psychického onemocnění. Na přednáškách ve Slaném bývá větší množství lidí, kteří jsou na rozdíl ode mě duševně zdraví. V takovém prostředí se díky svým fobiím necítím dobře a už z minulosti vím, jak se mi často na přednáškách udělalo psychicky špatně. Snad nejhorší byly první ročníky, kdy se musela napsaná práce ještě navíc obhajovat na osobních pohovorech. Sice jsem uspěl, ale brzy poté musel být hospitalizován na psychiatrii. V současné době nemusím nic obhajovat a nemusím se ani přednášek účastnit a to mi maximálně vyhovuje. Stačí jen napsat práci na jisté úrovni. I téma si mohu svobodně vybrat, jen musí být z oblasti historie, nebo umění.

Krátce před nedávnými vánočními svátky nastoupila moje matka do kladenské nemocnice na ortopedické oddělení. Čekala ji v jejích jedenaosmdesáti letech náročná reoperace endoprotézy v koleni. Dvanáct let stará endoprotéza už dosloužila, bylo třeba ji vyjmout a voperovat novou. Klidně se tedy mohlo za takových okolností i vzhledem k matčině pokročilému věku jednat o dvě samostatné operace. Z toho jsem měl také největší strach. Dvě operace pod narkózou u ženy, která již překročila osmdesátku věku musí být určitě rizikové. Kladenští ortopedové však zvládli reoperaci na více než výbornou. A hlavně, nejednalo se o operace dvě, ale pouze jednu. Lékaři úspěšně zvládli výměnu staré endoprotézy za novou v jediném operačním zákroku, třebaže to muselo být jistě velmi náročné. Doufám, že tím nijak nesnižuji zásluhy všech lékařů, kteří se na náročném zákroku mé matky podíleli, ale můj upřímný dík patří především primáři kladenské ortopedie Janu Denigerovi, který byl prvním operatérem. Mám k tomu své osobní důvody i ze vzdálenější minulosti. Primář Deniger úspěšně operoval mou matku už při prvním voperování staré endoprotézy. Ta jí vydržela dlouhých 12 let.

Vzpomínám na svá klukovská léta, kdy jsem tak vášnivě četl a později i sbíral tzv. ,,mayovky" i další dobrodružné knihy o Indiánech a divokém západě. Byly to ovšem knihy klasických autorů dobrodružné literatury, vedle Karla Maye mezi ně patří například spisovatelé Grey, Cooper, Curwood, Altsheller a jaksi nade všemi stojí Ernest Thompson Seton, který mezi severoamerickými Indiány celá léta žil a podal o nich nejdokonalejší svědectví. Dodnes mám množství těchto knih doma. Klukovská léta jsem prožíval za tzv. totality a proto se mi tehdy nedostaly naštěstí do ruky tzv. Rodokapsy, plné vesměs neuvěřitelných až komicky nesmyslných příběhů plných krve. Rodokapsy začaly ale téměř masově vycházet hned po listopadu 89 a pár jich mám doma dnes také.

Když jsem je četl poprvé, bylo mi už dost přes dvacet let a měl jsem naštěstí také dost soudnosti abych je mohl ohodnotit a díky tomu hned rázně odmítnout. Zájem o Indiány a divoký západ mě ale neopustil. Jen jsem o něm začal shánět jiné knihy, totiž literaturu historického faktu. Brzy jsem si oblíbil naše autory zabývající se touto tematikou, především Václava Šolce a Miloslava Stingla. Oba podávají svědectví o Indiánech a divokém západě na základě historicky doložených faktů a osobních dlouholetých studií.

Psy mám rád odmalička. Ještě jsem ani nechodil do školy a už jsem měl svého oblíbence u příbuzných v jižních Čechách. Jmenoval se Bobík a byl tenkrát věkem starší než já, tehdy ještě předškolní dítě. Mé vzpomínky na něj jsou stále živé. Dokazuje to fakt, že mnohem později v již dávno dospělém věku jsem choval doma postupně tři morčátka. A všechna měla jedno stejné jméno - Bobík. Morče bylo vlastně jediné zvířátko, které jsem za celý život měl. Na nic většího jsem si netroufl. Láska ke psům mě ale neopustila nikdy. Vždy, když nějakého vidím, mám cukání si ho pohladit. Sám jsem ale psa nikdy neměl. Když už jsem uvažoval, že bych si mohl nějakého pořídit, nakonec jsem to zamítl. Bydlím v paneláku a především mám málo času. Nemohl bych se mu dostatečně věnovat. A za takových okolností by pes trpěl. Potřebuje především dostatek pohybu a každodenní venčení. To bych mu nemohl poskytnout a proto si psa nepořizuji.

Nedávno uplynulé vánoce jsem prožíval poprvé ve svém životě sám. Tátu už nemám a mamka ležela po operaci v nemocnici. Snad by se někomu mohlo zdát, že takové vánoce pro mě musely být smutné. Ale opak je pravdou. S mamkou jsme si dali vánoční dárky už krátce před vánoci, těsně před tím než nastoupila do nemocnice na operaci. Nejkrásnějším vánočním dárkem však bylo něco jiného. Byla to skutečnost, že se mámina operace podařila a já pevně věřím, že bude už brzy zase normálně chodit bez pomoci pro ni v poslední době nezbytných francouzských holí.

Celé období Vánoc, Silvestra i Nového roku od jisté doby zrovna nemusím. V právě skončeném roce 2019 to hodně umocnil i fakt, že moje mamka byla od 17. do 31. prosince hospitalizována na ortopedickém oddělení kladenské nemocnice po náročné reoperaci endoprotézy v koleni. Právě na Silvestra byla z nemocnice propuštěna, ale to pro mě žádné důvody k oslavám neznamenalo, tedy aspoň ne ty klasické, spojené s přejídáním a alkoholem. Ono také slavit nebylo zas až tolik co. Reoperace se sice patrně podařila a mamka byla propuštěna z nemocnice až překvapivě brzy, ale než bude normálně chodit bez pomoci francouzských holí, potrvá to ještě minimálně několik týdnů. To ale nebyl jediný důvod, proč jsem na Silvestra ani na Nový rok nic neoslavoval. Klasické bouřlivé oslavy přelomu roku nemám rád. Vadí mi třeba i bouchání dělobuchů a petard i novoroční ohňostroje s tím vším spojené. Proto v posledních letech na příchod Nového roku do tradiční půlnoci ani nečekám, jako tomu bylo kdysi v minulosti. Naopak chodím spát brzy. Nejinak tomu bylo i o Silvestra 2019. To jsem si šel lehnout asi ve 20 hodin a brzy usnul. Půlnoční bouchání mě sice probudilo, ale jen na chvilku. Brzy jsem už zase spal.

Osobně se považuji za zarytého kladenského srdcaře. Na Kladně jsem se narodil i prožil celý svůj dosavadní život. Dnes už vím, že nikde jinde bych žít nechtěl a vlastně ani nemohl. Mé kladenské srdcařství je mimo jiné zaměřené i na sportovní výsledky oddílů našeho města, především fotbalového oddílu SK Kladno.

Vánoce jsem měl rád jako dítě školou povinné a stejně tak v dospívajícím i mladším dospělém věku. Těšil jsem se na ně snad někdy od září. Od jisté doby dospělosti /nevím od kdy přesně/ jsem je naopak příliš nemusel. Z těch posledních jsem měl naopak už od září vyložený strach. V době na samém začátku podzimu totiž bylo jasné, že krátce před vánočními svátky podstoupí moje mamka reoperaci endoprotézy v koleni. Ortopédové dokonce připouštěli možnost, že se bude jednat o dvě operace-vyjmutí staré endoprotézy a teprve poté voperování nové. A dvě operace pod narkózou u jedenaosmdesátileté ženy to je jistě vždy velké riziko.

Patřím k lidem, kteří si vždy do nového roku dávají nějaká novoroční předsevzetí. Mě se je navíc obvykle podaří i splnit a to pak pro mě samého znamená důležité zlepšení nemocné psychiky i větší sebedůvěru. Svá novoroční předsevzetí si dávám obvykle v oblasti sportu, který je velmi důležitý pro zlepšení mé fyzické, ale především kupodivu hlavně psychické kondice. Pro právě uplynulý rok 2019 jsem si dal předsevzetí naběhat 1 750 km za rok a současně najezdit stejnou vzdálenost na kole. Přestože jsem celé školní prázdniny, tedy celý červenec a srpen nesportoval díky opakované atace mé psychické nemoci vůbec, obě svá předsevzetí na minulý rok jsem nejen splnil, ale dost výrazně překročil.

Konec loňského prosince strávila moje jedenaosmdesátiletá mamka v kladenské nemocnici a to včetně celých vánočních svátků. Tato skutečnost by určitě nebyla žádnému člověku příjemná. Nešlo to ale jinak. Mamku operovali 18. prosince, navíc šlo o náročnou operaci a je samozřejmé, že po náročném zákroku si každý pacient musí ještě nějaký den v nemocnici pobýt. Ani vánoce na tom nemohou nic změnit. A tak je mamka musela strávit na nemocničním lůžku. Jsem jediný syn a tím vlastně jediný nejbližší příbuzný, protože táta už umřel a matčina starší sestra žije v pečovatelském domě více než 100 kilometrů od Kladna. Ta však má starosti sama se sebou a dopravit se bez cizí pomoci za mamkou by určitě nedokázala. Návštěvy v nemocnici byly tedy především na mě. Mamku jsem také za ty zhruba dva týdny jejího pobytu v nemocnici navštěvoval až na dvě výjimky, kdy jsem měl celodenní služby v zaměstnání denně. I když máme více příbuzných, ovšem spíše již vzdálenějších, z těch ji občasně navštěvoval pouze můj strýc-bratr zemřelého otce. Nikdo z ostatních příbuzných mamku nenavštívil. Jejich návštěva by ale byla stejně problematická, protože většinou každý bydlí dost daleko a navíc se v těch dnech vše točilo kolem Vánoc, Silvestra a Nového roku a to mají všichni starostí nad hlavu.

Zlatý věk českých královských hradů – doba krále Václava I

.

,,On však lovil se psí lájí/pudem/,

v síních/ústech/ měl smrad, jako v psinci,

oko ztratil při štvanici,

víc než doma býval v háji.

Jezdil křivoklátským krajem

a o Prahu neměl zájem".

Konečně dědičný královský titul

Jsme na samém počátku 13. století. V sousedních zemích Polsku a Uhrách mají dědičné a na německé říši nezávislé panovníky s dědičným královským titulem už bezmála dvě století. V Čechách však se panovník doposud může honosit pouze titulem ,,kníže“. Teprve začátek 13. století vše změní. Českým knížetem je v této době Přemysl Otakar I.- poslední český kníže a první český dědičný král. Jeho potomci z Přemyslovského rodu už mají zajištěné dědičné právo nikoli na knížecí, ale královský titul. Co se to stalo v Čechách, nebo spíše v německé říši, že došlo k této významné změně?

Alexandr Sergejevič Puškin /1799-1837/

Je oficiálně největší básník ruské literatury/osobně kladu výš M.J. Lermontova/ skutečně představitelem uměleckého směru romantismu? Nebo ho lze považovat spíše za realistu? Odpovědět na toto zásadní začlenění velkého autora poezie, prózy i dramatu není dost dobře možné. Ono není vůbec možné velké autory ,,zaškatulkovat" do nějakého spíše uměle vyčleněného uměleckého směru. Pak by byl A.S. Puškin romantik i realista současně. Jeho nejznámější dílo -román ve verších ,,Evžen Oněgin" je oficiálně pokládáno za realistické. Oněgin je podle mě dokonce nejstarší typ takzvaného ,,zbytečného člověka" v ruské literatuře. Určitě starší než často udávaný ,,Oblomov" od Gončarova. Stejně tak nejznámější Puškinovo drama ,,Boris Godunov" je literárními odborníky považováno za dílo realistické. Proč je tedy Puškin často zařazován mezi představitele romantismu? Částí svého díla Alexandr Sergejevič Puškin mezi romantiky nepochybně patří. Za romantickou je však považována pouze počáteční fáze jeho tvorby.

Výše uvedený titulek není zrovna na místě. Jeden z filmů, který je zároveň jedním z ,,Třiceti případů majora Zemana" s názvem ,,Studna" lze jen těžko označit za dnes tolik oblíbený horor. Výše uvedený seriál ,,Třicet případů majora Zemana" byl za předlistopadového režimu mezi televizními diváky hodně oblíbený. Nic na tom nezměnil fakt, že byl upravený pro tehdejší tzv. totalitní poměry a poplatný tehdejší době. Přesto si svým dějem s takzvaným hororem příliš nezadá. V jednom je ale přece jen rozdíl. Příběh ,,Studna" byl natočen podle skutečné události, byt ho jeho producenti upravili tak, aby vyhovoval tehdejší společenské situaci. Pamatuji se , že o tomto příběhu se mluvilo ještě několik let po jeho premiéře a téměř každý ho jako film viděl. Nepamatuji se přesně ve kterém roce byla uvedena v televizi premiéra ,,Studny", ale patrně jsem tehdy byl ještě klukem a bud končil základku, nebo začínal gympl, takže to mohlo být někdy na přelomu 70. a 80. let minulého století. Po shlédnutí ,,Studny" jsem se opravdu bál a nebyl jsem tenkrát mezi svými vrstevníky zdaleka sám.

Bydlím na Kladně, ale pracuji v Praze. Proto musím stejně jako dalších zhruba 20 tisíc Kladeňáků do zaměstnání dojíždět. Přes všechny nedostatky je stále nejvýhodnější dojíždět vlakem, tedy hlavně finančně. Tak to chápe asi i většina Kladeňáků, kteří do hlavního města z Kladna dojíždějí. Až do 15. prosince loňského roku to jakž takž šlo.

Toho 15.12 2019 došlo při cestování vlakem v celé republice k výrazným změnám. Některých oblastí České republiky se to dotklo méně, jiných více, ale poznali to patrně všichni cestující, zejména ti sociálně slabší. Po těch výrazných změnách jsem jel vlakem poprvé až 21.12 a tak první, vesměs kritické ohlasy cestujících o častých zpožděních, nenavázanosti vlaků při přestupech, velkých zmatcích při prodeji jízdenek znám jen z televizních zpráv. V čem spočívá zásadní změna. Až do toho 15.12 loňského roku provozovaly všechny železniční spoje/snad až na nepatrné výjimky/ pouze České dráhy.

Bydlím na Kladně, ale pracuji v Praze. Nejsem zdaleka sám. Takových lidí, kteří musí dojíždět z Kladna do hlavního města za prací je údajně kolem 20 000. Kladno je od kraje Prahy vzdáleno necelých 20 kilometrů. Tuto vzdálenost překonávají Kladeňáci různě. Ti co se nebojí častých kolapsů na silnici, ani obtížnosti parkování v hlavním městě, dojíždí do zaměstnání autem. Jiní využívají autobusy. Patrně nejvíce občanů využívá spojení po železnici. Však také vyjde asi nejlevněji. Vlaky navíc jezdí mezi Kladnem a Prahou opravdu často-minimálně každou půlhodinu. Přesto jsou zejména rychlíky v dopravní špičce téměř zcela zaplněné. ,,Osobáky" a spěšné vlaky bývají obsazeny cestujícími méně. Ale... Cesta rychlíkem trvá z Kladna do Prahy-stanice Bubny -Vltavská něco málo přes půl hodiny. Méně obsazené ,,osobáky" stejnou trať však jezdí téměř hodinu.

Stáhl jsem si z internetu českou filmovou inscenaci ,,Jako kníže Rohan" a ve volném čase jsem si ji na svém notebooku pustil. Inscenace byla natočena někdy začátkem 80. let minulého století podle novely někdejšího českého spisovatele Karla Václava Raise s názvem ,,Špáta".

Nedávno proběhla stávka učitelů. Pravda, pedagogům se příliš nevydařila. Zúčastnila se jí, dle údajů z televizních zpráv jen asi polovina škol i samotných pedagogických pracovníků. Ty, kteří stávkovali dost dobře nechápu. Zdůrazňuji přitom, že v minulosti jsem též učil na základní škole i pracoval jako vychovatel na Středním odborném učilišti a to za nesrovnatelně horších finančních podmínek/i vzhledem k době/, než mají současní pedagogové. A nikdy jsem si nestěžoval na nedostatečné finanční ohodnocení. Ještě před svým oficiálním zaměstnáním pedagoga i dlouho po něm jsem zcela zadarmo působil buď jako vedoucí oddílu mládeže, cvičitel žáků v Sokole a fotbalový trenér mládeže s druhou nejvyšší trenérskou licencí. Pravda v době svého ,,kantorování" jsem neměl ukončenou vysokou školu pedagogickou/studoval jsem ji při zaměstnání a nakonec vystudoval jiný obor/, ale to nepovažuji za zásadní a důležité. Za nejdůležitější u všech pedagogů považuji jejich vztah k dětem a mládeži, bez ohledu na finanční ohodnocení. Většina současných učitelů, ale asi uvažuje trochu jinak. Na prvním místě je u nich výše mzdy a vše ostatní až potom. Práce pedagoga by měla být spíše životním posláním, než jen klasickým zaměstnáním. Zjistil jsem, že současný učitel na Zš bere v průměru přes 30 tisíc korun. Já bral kdysi/i když byla jiná doba/ zhruba 10x méně.

Jsem velkým příznivcem českého fotbalu. Pamatuji jako dvanáctiletý kluk největší úspěch naší kopané, tehdy ještě v rámci Československa na evropské fotbalové scéně. Psal se rok 1976 a reprezentační tým ČSSR vybojoval dnes téměř nedosažitelný titul Mistrů Evropy. Není pro mě žádným problémem vyjmenovat tehdejší sestavu mistrovského týmu, včetně střídajících hráčů.

Kdysi jsme bydleli ve stejném paneláku. Věkově nás dělí od sebe asi 8 let. Bývalý kamarád Jirka Rezek je starší a nyní právě předčasně odešel do starobního důchodu. V mládí jsme společně hrávali fotbal na plácku před naším panelákem. Mě bylo tenkrát kolem 15 let, Jirkovi přes dvacet. Většina mých tehdejších kamarádů byla mladší než já. Jirka byl tehdy už vlastně dospělý, ale vůbec se nestyděl jít si zakopat s klukama, kteří ještě většinou chodili na základku. Jako asi nejlepší hráči celé klukovské party jsme většinou vždy nastupovali proti sobě, jak ve fotbale, tak i v občasném hokeji s tenisákem. Od Jirky jsem se tenkrát hodně naučil i po sportovní stránce a dotáhl jsem to až do dorostu i ,,B" týmu mužů SK Kladno. Dnes již Jirka fotbal nehraje, já jen na rekreační úrovni, ale stále těžím z jeho někdejšího umění.

Hrady počátku 13. století

V minulých částech svého seriálu jsem psal o českých hradech, které vznikly zhruba do konce 12. století. V této části se budu zabývat počátkem století třináctého. Je to doba vlády prvního dědičného českého krále Přemysla Otakara I. Dědičnost jeho královského titulu, pro jeho potomky byla potvrzena známou ,,Zlatou bulou sicilskou". Přemysl Otakar I. vládl nejdříve jako kníže, ale na přelomu 12. a 13. století byl jeho knížecí titul pozměněn v mnohem významnější titul královský. To poznamenalo nejen výrazný vzestup jeho moci i celého českého státu, ale ovlivnilo i počátky stavby českých hradů.

Bydlím na Kladně, ale svého ambulantního psychiatra mám už několik let v asi pětatřicet kilometrů vzdáleném Rakovníku. Vybral jsem si ho tehdy sám, protože jsem ho osobně dobře znal jak z PN Horní Beřkovice, tak z PN v Sadské. Dnes po těch několika letech musím napsat, že toho rozhodně nelituji. Má to sice nevýhodu v tom, že když jsem v akutně špatném psychickém stavu, musím si obvykle pomoci sám, protože se svými psychickými problémy do Rakovníka nedokážu dojet. Já tam ale vlastně už asi 2 roky ani nejezdím. Můj ambulantní lékař MUDr. Petr Petráček má tak velké množství pacientů, že v rakovnické ambulanci může doba čekání na kontrolu trvat i několik hodin. Doktor Petráček , ale kromě své práce ambulantního psychiatra, ještě přibližně 1x v měsíci slouží o víkendech a svátcích jako žurnální lékař v léčebně v Sadské. A já dojíždím na kontroly právě tam, i když je to zhruba dvojnásobně dál, než do Rakovníka a navíc musím dvakrát přestupovat. Nijak mi to ale nevadí, třebaže taková psychiatrická kontrola mi zabere celý den.

Druhý český král Vladislav

Český stát se stal definitivně královstvím až na počátku 13. století především díky Přemyslu Otakarovi I. Ještě předtím však získali královský titul, byt jen doživotní, dva Češi, zástupci přemyslovského rodu. O prvním z nich Vratislavovi jsem psal v minulém díle svého seriálu. Zhruba 50 let po tomto prvním českém králi nastoupil na český knížecí stolec Vladislav, jako český kníže druhý toho jména v pořadí. Vladislav II. je v českých dějinách problematickou postavou. Osobně bych ho tak trochu přirovnal ke svatému Václavu. Stejně jako náš nejznámější světec úzce spolupracoval s germánskými Němci a díky tomu také nakonec získal královskou korunu.

Edgar Allan Poe /1809-1849/

Podle mě největší představitel severoamerické literatury všech dob je čtenářům známý spíše svými téměř hororovými povídkami např. ,,Zlatý brouk“, ,,Vražda v ulici Morgue“, ,,Odcizený dopis“, nebo ,,Vrah jsi ty“. Tato novelistická Poeova tvorba je vlastně předchůdcem později tolik oblíbené detektivky.

Koncem listopadu jsem se zúčastnil trenérského doškolovacího semináře trenérů fotbalu , kteří vlastní licenci ,,B". Sám jsem si tuto licenci udělal někdy před 15 lety a úspěšně zakončil závěrečnými zkouškami. Přesto tím nebylo vše ukončeno. Trenérský průkaz, jehož jsem držitelem má platnost vždy jen na 3 roky. Po uplynutí této doby si ho každý trenér musí vždy obnovovat na tzv. doškolovacích seminářích, aby mu byla jeho platnost prodloužena. Osobně jsem si ho takto prodlužoval už asi popáté. Žádné závěrečné zkoušky se na těchto seminářích sice už nedělají, ale pro mě se přesto jedná vždy o nepříjemnou záležitost. Především se seminářů zúčastní vždy větší počet lidí a právě tato skutečnost je pro mě velmi nepříjemná. Jsem psychicky nemocný člověk s invalidním důchodem III. stupně. Jedním z mých hlavních problémů je pohybovat se mezi větším množstvím lidí. V takových situacích mohu spadnout do nepříjemných stavů fobie.

Brzy budou vánoční svátky. Jako dítě školou povinné, a vlastně i později v mladém věku, jsem je měl moc rád a těšil se na ně snad už někdy od září. Pak se ale začalo čím dál tím více projevovat mé psychické onemocnění a můj vztah k vánocům se začal postupně měnit. Asi dvakrát jsem je ve vzdálenější minulosti musel strávit na uzavřeném oddělení tehdejší Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. Příjemné to zrovna nebylo, ale ještě to šlo. Vždyť jsem tam nebyl sám. Stejně jako já, nebo mnohdy ještě hůře na tom byli pacienti, se kterými jsem tam vánoční svátky strávil.

Jsem jedináček, dosud svobodný, bydlím sám ve své garsonce. Přesto nejsem samotář a mám hodně kamarádů a známých z nejrůznějších, někdy až vyloženě protikladných společenských vrstev, snad s výjimkou více zámožných boháčů. Díky vysokoškolským studiím i novinářské práci patří mezi mé známé i lidé známí širší veřejnosti, ať už se jedná o osobnosti z oblasti vědy, umění, nebo sportu. Na druhé straně mám známé například i mezi bezdomovci. Sám nepatřím ani do jedné z těchto vyloženě protikladných společenských vrstev. Kde se ale cítím nejlépe? Asi na tom má svůj podíl prostředí, ve kterém jsem se kdysi pohyboval během opakovaných a častých hospitalizací v psychiatrických zařízeních. Právě tam jsem se setkával s typy tzv. životních zkrachovalců.

V tomto měsíci slavíme poslední z našich 6 státních svátků. Jedná se o neděli 17. listopadu jako Den boje za svobodu a demokracii. Většina lidí si tento den spojuje s rokem 1989 a tzv. něžnou revolucí. Samozřejmě, po listopadu 1989 došlo v naší společnosti k velkým a radikálním změnám. Máme nyní opravdu demokratickou společnost. Demokracii předlistopadová společnost skutečně více či méně postrádala.

Fotbalových i florbalových tréninků jsem se v bohnické nemocnici pravidelně zúčastňoval až do konce letošního jara. V dubnu jsem se zúčastnil svého posledního fotbalového turnaje v Neratovicích. Od začátku léta je aspoň prozatím s fotbalem i florbalem konec. Téměř celé léto jsem na tom byl psychicky špatně. Kromě psaní jsem nemohl téměř nic dělat. Část léta jsem navíc strávil v kladenském nemocnici i na psychiatrii v PN Horní Beřkovice. To ale není hlavní důvod, proč jsem/ doufám, že jen dočasně/ skončil s mými nejoblíbenějšími sporty.

Jsem sice umírněným marxistou, ale k otázce, zda je možné vytvořit beztřídní společnost, se stavím spíše skepticky. Nic na tom nemůže změnit ani fakt, že beztřídní společnost svým způsobem, v daleké minulosti již existovala. Bylo tomu tak dokonce v našich českých dějinách, v počátcích husitské revoluce, konkrétně v roce 1420. Tehdy husitští radikálové budovali svůj Tábor. Nemohu přitom nevzpomenout na film natočený podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska režisérem Otakarem Vávrou s názvem ,,Proti všem".

Letošní léto, myslím tím období školních prázdnin v červenci a srpnu se mi určitě nevyvedlo. Měl jsem opětovné velké psychické problémy a přes ,,mezizastávku" v kladenské nemocnici jsem nakonec skončil v PN - Horní Beřkovice. Za červenec jsem najezdil pouhých 27 km na kole, za srpen, kdy už jsem byl hospitalizován ve zdravotnických zařízeních dokonce vůbec nic. Z Horních Beřkovic mě propustili 3. září. Ještě mi nebylo dobře, ale hned jsem začal ,,makat". S během to bylo hned po propuštění, na kolo jsem se odvážil o několik dní později, těsně před 10. zářím. Ale pak už to stálo zato. Jezdil jsem kratší i delší štreky.

Doma mám od společnosti UPC nainstalován nejen internet, ale i kabelovou televizi. V ní lze vybírat asi ze 65 programů. Přesto pravidelně sleduji pouze televizní noviny a fotbalové přenosy, případně významné přenosy z dalších sportů. Filmy ani jiné současné televizní pořady se mi totiž nelíbí. A ty staré mám všechny stažené z internetu a uložené bud přímo v notebooku, nebo vypálené na DVD discích.. Staženo mám takto například hodně přes stovku televizních seriálů, většinou ze starší doby.

Úvod

Od listopadu letošního roku 2019 začínám psát svůj nový seriál ,,Po stopách českých hradů". Důvodů k psaní mám hned několik. Zdaleka nejen ten, že mě psaní vyloženě baví a především psychicky pomáhá. Sám jsem českou hradologii vystudoval u žel již zesnulého profesora PHDr. Tomáše Durdíka DrSC. a sám jsem individuálně navštívil a ,,prolezl" více než 180 objektů, které byly v minulosti středověkými hrady. Pravda, z některých nezbyl snad jediný kámen a někdejší hradní objekt připomínají dnes již jen vyhloubené příkopy. Takové hrady by laik asi jen sotva našel. Jiné byly přestavěny v renesanční, barokní, nebo v duchu romantismu- klasicistické zámky, případně některé v jiné objekty, například sýpky, nebo jiné stavby, sloužící k hospodářským účelům. O své vědomosti bych se chtěl podělit se svými čtenáři a snad v nich i probudit zájem o takové významné svědky české historie i o českou historii vůbec.

Hradům předcházela takzvaná hradiště

V období středověku se hrad stal jakýmsi symbolem doby, která ho vyvolala k životu. Vzniká jako sídlo, opěrný bod, pevnost i jako důležité hospodářské středisko vládnoucí třídy středověku - feudálů a spolu s nimi také odchází z jeviště dějin. Přechod ke společenskému řádu feudalismu probíhal v Evropě nerovnoměrně. Ve většině evropských zemí podléhal velkému množství různých vlivů, a proto vznik hradu není v Evropě datován současně. Nejstarší hrady vznikají v zemích západní Evropy již v 10. století, v Polsku například až koncem 13. století. Mezi těmito krajními daty leží počátky hradů v ostatních evropských zemích.

Naše nejstarší hrady

Již v minulém díle svého seriálu jsem uvedl, že po jistou dobu/zhruba do první třetiny 13. století existovala starší hradiště a novější hrady vedle sebe současně. Náš zcela nejstarší skutečný středověký hrad ale vznikl už na počátku 12. století. Kromě území na němž byl postaven, ale neměl s Čechami nic společného. Ten hrad si postavili Němci v domnění, že jsou ještě na německém území. Ve skutečnosti už byli v Čechách. Středověkou hranici dvou států si ovšem nemůžeme představovat jako tu dnešní. Nebyla to žádná pevně vytyčená čára Tvořily ji většinou rozsáhlé, neosídlené i těžko prostupné lesy. Zmínění Němci si postavili svůj hrad v těsné blízkosti českého okraje lesa. Ten hrad se jmenuje Přimda a nachází se v západních Čechách, poblíž města Tachova. Tvořila ho především v té době u nás zcela neznámá velká hradní věž-tzv. donjon-typ obytné věže a okolní opevnění. Zbytky onoho donjonu jsou na vysokém kopci poblíž Tachova dodnes dobře viditelné i z dálnice vedoucí do Bavorska. Když se tehdy český kníže Vladislav o Přimdě dozvěděl, oblehl ji, dobyl a připojil ke svému majetku.

Česká pošta to je kapitola sama pro sebe. Ač se její služby neustále zdražují, jsou čím dál tím horší. Zákazníci pošty stojí fronty u přepážek. Přitom má pošta otevřenu jedinou přepážku, třebaže jsou na ní k dispozici třeba i čtyři. Sám mám s Českou poštou špatné zkušenosti. Nejklasičtějším příkladem je fakt, že poštovní doručovatelé nedoručují poštovní zásilky, ať už doporučené dopisy, nebo balíky přímo příjemci. Vůbec se neobtěžují vyhledat příjemce přímo v bytě a zásilku mu osobně předat. Přitom je to jasně zadáno v jejich pracovní náplni. Doručovatelé pouze vhodí oznámení o zásilce do schránky a o více se nestarají. To je zkušenost nejen moje, ale i celé řady dalších zákazníků České pošty. Sám jsem zažil jejich stížnosti přímo na poště.

Henry Wadsworth Longfellow /1807-1882/

Henry Wadswort Longfellow je prvním americkým básníkem, který se stal známým a slavným i v Evropě. Patří k umělcům, z jejichž tvorby zůstalo živé jediné dílo. V povědomí kulturně založených lidí žije pouze jako autor nesmrtelné ,,Písně o Hiawatovi". Ostatní tvorba tohoto profesora moderních jazyků na harvardské universitě i kultivovaného překladatele básnických děl upadla do zapomenutí.

Ustavičné boje s germánskými Němci

,,Dějiny českého národa jsou dějinami bojů s Němci.“ Takhle nějak podobně zněl známý výrok obrozeneckého historika Františka Palackého. A zcela určitě není daleko od pravdy. Nebudu se v této části svého seriálu zabývat celou historií až do současnosti, ale zaměřím se pouze na období počátků českého státu i obdobím před jeho samotným vznikem. K prvnímu střetnutí našich Slovanů s Germány, které zaregistroval franský kronikář Fredegar došlo v roce 631 u Wogastisburgu./historikové dodnes nevědí, kde se toto místo patrně slovanského hradiště nacházelo/. Rozpínavost Germánů je až do konce II. světové války pověstná. Byla s projevem později proslulého ,,Drang nach Osten“ mířena především na východ proti Slovanům. V 7. století, kdy došlo k prvnímu zaregistrovanému střetu ještě český stát neexistoval. Na našem území ale v této době existovalo něco jiného. Byl to kmenový svaz příbuzných slovanských kmenů, který vytvořil kuriozně franský-tedy germánský kupec Sámo. Každopádně ale Slované v bitvě u Wogastisburgu zvítězili. Zhruba o necelých 200 let později následoval další významný pokus o podrobení českých Slovanů.

První český král Vratislav

Jsme ve druhé polovině 11. století. Až do této doby zdobil české panovníky titul kníže, zatímco v sousedních zemích Polsku a Uhrách vládli už králové. Roku 1061 se však českým knížetem stává syn českého Achilla Břetislava I. Vratislav II. Začíná rovněž vládnout jako ,,pouhý" kníže. Časem se tento titul má ale změnit. Za Vratislavovy více než třicetileté vlády/vládl v letech 1061- 1092/se podstatně upevnilo mezinárodní postavení českého státu a tento fakt byl doložen i tím, že na sklonku svého života byl Vratislav oceněn královskou korunou. Co tomu ale předcházelo?

Aktivně běhám už asi tři roky. Ovšem zcela zvláštním způsobem. Nechodím si klasicky zaběhat třeba někam do lesa na čas, ale běhám vždy v souvislosti s nějakým dalším cílem. Tím je třeba, běhání nepohyblivé mamce na nákupy nebo na nádraží a z nádraží při cestě do zaměstnání a zpět, běhání někam na úřad, kde mám jednání a podobně. Klasicky prakticky nechodím, všude jen běhám. A pak si měřím a sčítám naběhané kilometry pomocí staženého programu v mobilu, který využívá ne krokoměr, ale GPS systém a je tedy dost přesný. Za letošní rok mám takto naběháno asi 1 700 km./V červenci a srpnu jsem psychicky marodil a neběhal vůbec./

Je stejně starý jako já. Vyrůstali jsme spolu a znali jsme se snad ještě od předškolního věku. Celé naše dětství i dospívání bydlel v sousedním paneláku. Právě v období dospívání jsme byli téměř nejlepšími kamarády. Pak nastalo období ranné dospělosti. Kamarád se brzy oženil a odstěhoval. Dlouhá léta, vlastně téměř tři desetiletí jsem ho neviděl. Znovu jsme se setkali asi před 5 lety. Měl jsem z toho setkání upřímnou radost. Kamarád byl tenkrát jak se říká ,,ve srabu". Rozvedl se a byt po rozvodu získala manželka s dcerou. Sehnal si pronájem bytu znovu na našem malém sídlišti. Jenže nikde nepracoval, nezažádal si ani o podporu v nezaměstnanosti a spoléhal na větší částku peněz, kterou mu bývalá manželka vyplatila za někdejší společný byt. Jenže peníze dokázal brzy utratit za drahý pronájem i ,,rozfofrovat." Z pronajatého bytu musel tedy odejít. Tenkrát, když byl v téhle nouzi jsme se po letech zase začali na chvíli kamarádit. Po auohavárce přišel o všechny zuby. Potřeboval udělat zubní protézu. Nemohl však najít zubaře, který by ho přijal. Já si vzpomněl na kamarádku a spolužačku z gymplu, která pracuje jako zubní lékařka. Zařídil jsem mu, že ho přijala a zdarma mu nechala protézu zhotovit. Sháněl jsem mu tenkrát zaměstnání. Podařilo se mi jich sehnat hned několik. Jedno dokonce v oboru, ve kterém se vyučil. Žádné mu však nebylo dost dobré. On za tu dobu, co nepracoval a žil z peněz vyplacených bývalou manželkou, práci jaksi odvykl.

Zubního lékaře MUDr. Ullrycha navštěvuji pravidelně. Je to jistě nejméně 10 let, co je mým ošetřujícím lékařem. Tedy dost dlouhá doba na to, abych ho mohl svým subjektivním i když laickým názorem ohodnotit. Po pravdě řečeno zpočátku mého léčení u něj mi nevyhovovaly poměrně vysoké finanční částky účtované za zubní ošetření. Jeden čas jsem dokonce uvažoval i o změně ,,zubaře". Pak jsem ale zjistil, že u jiných zubních lékařů bych platil stejně a proto k žádné změně doktora nedošlo. Hlavní chyba byla ovšem ve mě samotném. Svůj chrup jsem zanedbával a špatně o něj pečoval.

V Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice působí náš spolek ,,Dobré místo“ již asi 4 roky. Já osobně z toho období, kromě své klasické a hlavní redaktorské práce, pomáhám mimojiné i v bohnickém Peer-klubu. Tam působím něco přes tři roky. Společně s kolegyní Janou Větrovcovou jsme tak v Peer-klubu nejdéle působící zaměstnanci. Dříve jsem nejraději sloužil s Andrejem. Byl to původem Kazach, ale již nejen s trvalým pobytem v Česku ale též s českým občanstvím. Však také z Kazachstánu odešel s rodinou do Česka v dětském věku. V době, kdy u nás působil mu již bylo kolem třiceti let. Služby v Peer-klubu jsme měly většinou společné a proto jsme se hodně sblížili. Společně jsme i trénovali s fotbalovým týmem CDZ Praha a jezdili na turnaje. Byli jsme velmi dobří kamarádi. Andrej měl skvělou, vyloženě nekonfliktní povahu a právě proto mi tedy jako kolega v zaměstnání i kamarád tolik seděl. Andrej je ale na rozdíl ode mě světoběžník /já naopak spíš domácí typ/ a proto před necelým rokem odešel pracovat do Skotska. Mohl si to dovolit, protože skvěle ovládá angličtinu, ze které má i státnici. Když od nás odcházel bylo mi smutno. Často si na něj vzpomenu a chybí mi.

Dne 11. října letošního roku si připomeneme již 595. výročí úmrtí slavného husitského hejtmana a jednoho z nejlepších světových vojevůdců celé historie lidstva Jana Žižky.Kdybych měl volit nejslavnějšího Čecha všech dob, určitě bych nevolil Karla IV. , který v neoficiální anketě ,,Největší Čech“ zvítězil, ale rozhodoval bych se mezi dvěma Jany ze stejného období konce 14. a začátku 15. století.

Ve spolku ,,Dobré místo“ pracuji nepřetržitě už asi 7let/ze všech jeho zaměstnanců, kromě šéfa Jožky Gabriela nejdéle/. Zažil jsem už tři stěhování do jiných působišť. Kdysi, krátce po vzniku ,,Dobrého místa“ jsme začínali na pražském Ondřejově. Pak jsme se stěhovali do Modřan a následně do Bulharské ulice ve Vršovicích. Nakonec jsme skončili v areálu Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice. Tady se mi ze všech našich působišť líbí zdaleka nejvíce. Máme tu k dispozici celý jeden pavilon, konkrétně číslo 19 a je tu zdaleka největší možnost bohatého zájmového vyžití nejen pro zaměstnance, ale i pro pacienty, které my zaměstnanci jako tzv. Peeři máme na starost.

Břetislav I - český Achilles

Pokud budeme počítat dva první doživotní krále a prvního dědičného krále /všichni tři začínali jako knížata/, vystřídalo se na českém knížecím stolci od konce 9. století do počátku století třináctého celkem více než 25 knížat, včetně jedné kněžny-Drahomíry, která vládla 2 roky v době nezletilosti svatého Václava. Někteří z tohoto poměrně vysokého počtu byli silní a český stát za jejich vlády vzkvétal i se případně územně rozšiřoval. Jiní byli naopak slabí a přiváděli zemi k úpadku.

Dvě milostné romance z počátku českých dějin

Romance první - Oldřich a Božena

Hned dvě milostné romance, z menší části přikrášlené, z té větší historicky doložené se v Čechách odehrály téměř ve stejné době v první polovině 11. století. Jedná se o romantické milostné příběhy Oldřicha a Boženy a Břetislava I. a Jitky. Oběma příběhům se věnoval již na počátku národního obrození v poslední čtvrtině 18. století trochu neprávem zapomenutý dramatik Václav Thám. O obou romancích tehdy napsal divadelní hry, které se hrály už v prvním vlasteneckém divadle ještě za hlubokého útlaku Habsburků. To divadlo se jmenovalo ,,Bouda". Oba příběhy byly ve 20. století pod názvy ,,Oldřich a Božena" a ,,Břetislav a Jitka" též zfilmovány. Pokud píši, že se odehrály v téměř stejné době, pak je třeba uvést, že kníže Břetislav I. byl synem právě knížete Oldřicha a jeho manželky Boženy.

Dvě milostné romance

Romance druhá-Břetislav a Jitka

Svou druhou milostnou romanci z počátků českých dějin začnu kratičkými verši z rýmované a první česky napsané kroniky tzv. kronikáře Dalimila.

,,Božena ta přála právu,

ctila lidi všeho stavu.

Oldřichu ta selka zdravá

dala syna Břetislava.“

John Keats/1795-1821/

Anglická romantická literatura má tři básníky-vrcholné představitele ryzího romantismu. Zdůrazňuji slovo ryzího protože všichni tři jmenovitě George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley a právě John Keats psaly své verše i rozsáhlé veršované lyrickoepické skladby pouze v duchu romantismu. Totéž nelze říci například o dvou největších představitelích ruského romantismu Puškinovi a Lermontovovi. V některých jejich dílech se již projevuje jiný literární směr tzv realismus. Ti tři výše uvedení angličtí básníci jsou ale představiteli pouze romantismu a žádné náznaky nějakého jiného uměleckého směru se u nich neobjevují. Jedním z těch tří Angličanů je právě John Keats.

Walter Scott/1771-1832/

Ve svém seriálu o romantismu jsem se věnoval už dvěma Angličanům-básníkům Georgovi Gordonovi Byronovi a Johnu Keatsovi. Jejich verše mám rád, ale ještě raději mám historické romány Waltera Scotta. Důvod je prostý. Mám dva velké zájmy historii a literaturu. Kdybych byl nucen věnovat se jen jednomu z nich, dal bych přednost historii, kterou jsem vystudoval, ve které jsem i přednášel seniorkám, vesměs bývalým učitelkám dějepisu. Nyní ale k samotnému Walteru Scottovi. Byl Scottem jménem i Skotem původem. I on začínal verši, respektive veršovanými epickými povídkami, například ,,Jezerní panna“. Brzy však pochopil, že tento literární útvar již přežil. Pak začal psát rozsáhlé historické romány.

Adam Mickiewicz a jeho Konrád Wallenrod

Adam Mickiewicz /1798-1855/je dosud mnohými literárními odborníky považován za největšího polského básníka všech dob. Narodil se tři roky před posledním dělením Polska v rodině advokáta a zchudlého šlechtice. Bylo mu 14 let, když jeho rodným krajem prošla Napoleonova armáda a zanechala zklamání o to větší oč větší naděje byly tehdy neexistujícímu státu Polsku s jejím příchodem spojovány. Za studentských let ve Vilně se Mickiewicz stal členem tajného studentského spolku a svou ,,Odou na volnost“ dal výraz ryzímu zápalu mladých vlastenců. V roce 1823 zostřily absolutistické vlády Rakouska i Ruska postup proti tajným organizacím. A tak došlo i na spolek vilenských studentů v Ruskem okupované části Polska. Mickiewicz byl tehdy vyslýchán, vězněn a nakonec vypovězen z rodného Polska do ruských oblastí říše. Tak opustil největší polský básník v 26 letech svou vlast a již se do ní živý nikdy nevrátil.

Ve vyhnanství v Rusku však napsal svá nejlepší vesměs básnická díla. Vedle lyricko-milostných ,,Dziad“ jsou to především rozsáhlé epické skladby ,,Pan Tadeáš“ a ,,Konrad Wallenrod“.

28.říjen roku 1918 a co mu předcházelo

Prohlížel jsem kalendář a zjistil, že naše republika má hned 6 státních svátků. Jsou to dny 8.5, 5.7. a 6. 7., 28.9., 28.10. a 17.11.. Osobně si myslím, že státní svátek by měl být jen jeden. Který den z těch pěti výše uvedených bych vybral já? Určitě ten pátý v pořadí , tedy 28. říjen. Ostatní státní svátky dnes oficiálně uváděné bych osobně označil, jako tomu bylo před listopadovým převratem v roce 1989 pouze za významné dny republiky.

Opakovala se situace z loňského léta. Skoro celé školní prázdniny jsem byl v těžké psychické krizi. V červenci jsem to ještě z velké části vyřešil dovolenou, ze které jsem ovšem nic neměl a celou jsem ji strávil doma v depresích. Kritická situace vyvrcholila v srpnu, kdy jsem skončil nejprve na chirurgickém oddělení kladenské nemocnice s rozraženou hlavou/více v mém seriálu ,,Můj letošní kritický srpen/ a téměř okamžitě poté i v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích.

Ve spolku ,,Dobré místo", který sídlí v areálu Psychiatrické nemocnice-Praha Bohnice, pracuji bezmála 7 let. V žádném jiném zaměstnání jsem neměl tak skvělé kolegy, jako právě v ,,Dobrém místě". V dobách před přiznáním plného invalidního důchodu / byl mi přiznán v roce 1993/ jsem vystřídal větší množství zaměstnání od vychovatele na učilišti a učitele na ZŠ, přes sanitáře až po vyloženě dělnické profese. Takřka v každém z těchto zaměstnání jsem měl s někým z kolegů nějaké problémy. V ,,Dobrém místě" je to ale úplně jiné. Za těch necelých 7 let, co v této organizaci působím si nepamatuji, že bych měl s někým z kolegů, nějaký konflikt. Přitom v ,,Dobrém místě" jsem zdaleka nejdéle ze všech svých zaměstnání.

Poprvé v životě jsem absolvoval transfuzi krve

Málokterý měsíc byl v mém životě tak krušný a kritický, jako srpen letošního roku 2019. Vše začalo už na přelomu měsíců července a srpna. Můj už tak špatný psychický stav se začal ještě výrazně zhoršovat. Znovu se začaly výrazně projevovat mé pověstné fobické stavy. Bál jsem se vycházet ven mezi lidi. Byl jsem celé dny zavřený doma a nevyšel ani před byt. Na nějaké dojíždění do zaměstnání do pražských Bohnic nemohlo být ani pomyšlení. A doma sám a v těžkých fobiích i depresích. Ani nakupovat jsem nemohl chodit. Kdyby mamka nebydlela ve stejném domě, jen o tři poschodí níže a nenosila mi jídlo, snad bych pošel hlady. Chodit jí nakupovat do vzdálenějších supermarketů jsem v tom svém stavu samozřejmě nemohl. A ona sama je zase na tom špatně pohybově. Naštěstí nejbližší supermarket -ALBERT máme jen asi 100 metrů od domu a tam ještě i při svých závažných problémech s kolenem dojde. Dělala v tom letošním srpnu všechno -nakupovala, vařila, nosila mi jídlo a ještě si ve svém bytě sama uklízela. Já úplně odpadl a nebyl schopen ničeho. Jen psaní článků mi pomáhalo. Za první polovinu srpna jsem jich napsal 15.

Štěstí v neštěstí-Na chirurgii jsem byl na pokoji s kamarádem z mládí

Nesetkávají se hory s horama, ale lidé s lidmi. Tohle možná už trochu otřepané rčení se do písmene naplnilo při mém krátkém srpnovém pobytu v kladenské nemocnici na chirurgickém oddělení. Nebylo to na ,,Jipce“, kde mi šili rozseklou hlavu a kde jsem podstoupil transfuzi krve, ale až na tom druhém klasickém chirurgickém oddělení, kam mě z ,,Jipky“/Jednotky intenzivní péče/, posléze přeložili. Umístili mě na třílůžkový pokoj, kde byl jen jeden pacient. Hned, jak jsem ho poprvé spatřil bylo mi jasné: ,,Toho přece odněkud znám. Jen ale odkud?“ Došlo mi to naštěstí brzy. ,,To je přece Karel. S tím jsme jako dospívající kluci stavěli proti sobě klukovská mužstva kladenských čtvrtí, kde jsme bydleli a za ně pak i proti sobě hráli jak fotbal, tak hokej s tenisákem/dnes oficiální sport hokejbal tehdy ještě neexistoval, ale o to více a s větším nadšením i zaujetím se tenkrát hrál/. Bylo nám tehdy něco málo přes 15 let./Karel je jen o rok mladší než já/. Já dal dohromady tým za naši kladenskou čtvrt Sítná, Karel udělal to samé za čtvrt na Kladně známou jako Okrsek 0. A už se mohlo hrát. Pamatuji si ještě i výsledky těch klukovských klání. Ve fotbale naše Sítná jasně vyhrála, v hokeji s tenisákem jsme to dostali zpátky i s úroky.

Karel mě ovšem tady v nemocnici nepoznal. Však od těch klukovských zápasů uběhlo už několik desetiletí. Tenkrát nám bylo oběma kolem patnácti, teď kolem pětapadesáti. Dříve jsme se sice občas potkávali jako diváci na kladenském fotbale, nebo hokeji, ale to jsme se vždy jen pozdravili a více spolu nekomunikovali. Časem jsme na oba nejpopulárnější sporty chodili méně a méně a nepotkávali se tak už vůbec. A teď jme spolu najednou na jednom pokoji. Co na tom, že ve špitále.

Po patnácti letech znovu do Horních Beřkovic

Když mě propouštěli z chirurgického oddělení kladenské nemocnice, vůbec jsem netušil, že moje srpnová anabáze po zdravotnických zařízeních bude mít téměř okamžité pokračování. Navíc do míst, kde jsem si v minulosti něco ,,odseděl" i vytrpěl-do Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích. Mé vzpomínky na doby, kdy jsem se tam dobrovolně-nedobrovolně léčil byly stále příliš živé. Především na to jaké je tam drsné prostředí. Tady v Beřkovicích mi před 25 lety bez mé žádosti sami lékaři přiznali plný invalidní důchod. Ovšem za cenu, že jsem tu musel strávit tři čtvrtě roku. Dodnes dost dobře nechápu, jak jsem tam tenkrát tak dlouho mohl vydržet. Osobní svoboda je totiž v pomyslném žebříčku životních hodnot jasně na prvním místě. A právě té se v beřkovické nemocnici silně nedostává. Ještě jsem si pamatoval jak ošetřovatelé ráno po budíčku zamkli pokoje a pustili vás do nich až na spaní. Vy jste pak chodili celý den po nemocniční chodbě bez jakéhokoli cíle sem a tam. A jaká bída o kouření tam vždy byla. Bylo zcela běžné, že jednu cigaretu kouřili i tři pacienti. A vycházky ven do parku? Až po určité době a pouze společné s doprovodem ošetřovatele. To všechno jsem si uvědomoval, když se mnou jela sanitka z kladenské nemocnice a měla jediný cíl -Psychiatrickou nemocnici v Horních Beřkovicích.

Na neklidovém oddělení

Neklidové oddělení má neoficiálně být v beřkovické nemocnici tím pro pacienty nejtěžším. Já osobně se na něm kupodivu cítil lépe než o několik dní později na klasickém příjmovém oddělení. První, koho jsem z pacientů na neklidu potkal byl můj bývalý klient z bohnického Peer-klubu. Třebaže byl už pozdní večer a většina pacientů už spala, bloumal po chodbě a povídal si pro sebe. Přitom ale nebyl nijak mimo a hned mě poznal. Já jeho jen mlhavě. To ustavičné popocházení po nemocniční chodbě a mluvení k sobě samému k němu tak nějak patřilo a trvalo po celý ten týden, který jsem na neklidovém oddělení prožil. Na mě to ale působilo spíše pozitivně a uklidňovalo mě to. Však také tenhle pacient, kterého jsem neoslovil jinak, než Péťo/Příjmení jsem se od něj nedozvěděl/, patřil na pavilonu 2B/oficiální označení neklidového oddělení/, patřil na neklidu k mým nejoblíbenějším.

Dva dobří kamarádi z minulosti

Na neklidovém oddělení beřkovické nemocnice jsem se po dlouhé době setkal se dvěma kamarády ze vzdálenější minulosti Alešem Jirmusem a Romanem Klingou. Každý tam ale působil ve zcela jiné, vyloženě protikladné funkci. Mgr. Aleš Jirmus jako vrchní staniční ošetřovatel a Roman Klinga jako pacient. Já měl pravda trochu problém je po těch dlouhých 15 letech, co jsme se neviděli, je poznat. Oni mě oba poznali hned a hned se ke mě také hlásili. S Alešem jsme tehdy sváděli neúprosné bitvy za pinpongovým stolem. Musím napsat, že mě tenkrát obvykle porážel. Pinpong hrál totiž závodně, respektive soutěžně. Působil v té době jako obyčejný sanitář na někdejším pověstném pavilonu číslo 14 a jeho vzděláním byl výuční list bez maturity a sanitářský kurs. Za těch 15 let to dotáhl nejen na titul magistra, ale i na funkci vrchního staničního ošetřovatele celého jednoho pavilonu. Teď po letech na neklidovém oddělení nejen že se nade mne nijak nevyvyšoval, ale naopak svými radami a zkušenostmi se mi snažil všemožně pomoci.

Co je to detence, aneb jak jsem měl 3 dny opatrovnici

Cestu sanitkou z kladenské nemocnice si už pamatuji docela přesně. Jeli jsme přes Velvary , o kterých jsem v letošním roce napsal úspěšnou závěrečnou práci pro Slánskou universitu volného času. Za tu dostanu v nejbližší době již 15. čestný diplom. Teď jsem byl ale v úplně jiné situaci. Již v sanitce jsem měl jasno. V žádném případě nepodepíšu dobrovolný vstup do beřkovické psychiatrické nemocnice. Bláhově jsem se domníval, že v takovém případě mě nebudou moci přijmout, když jsem neudělal žádný průšvih. Jak jen jsem se mýlil. V Beřkovicích na příjmu jsem mluvil jen se žurnálním doktorem. Však mě také přivezli až pozdě večer. Byl jsem ještě ale dost mimo. Svědčí o tom fakt, že když se mě ptal na jména našeho prezidenta a předsedy vlády, řekl jsem sice Zeman a Babiš, ale když chtěl vědět křestní, místo Miloš Zeman, jsem odpověděl Martin Zeman a u Babiše místo Andrej jsem řekl Adam.

Překlad z neklidového oddělení na normální příjmové

V pátek jsem byl v beřkovické nemocnici hospitalizován už celý týden. V tento den jsem nejen podepsal dobrovolnou léčbu a ošetřující lékařka mi vyndala stehy z rozražené a sešité hlavy, ale došlo ještě k jedné významné události. Neklidové oddělení se zcela zaplnilo, bylo třeba místo pro akutní případy a tak se muselo překládat. Přeložit se samozřejmě mohli jen ti co byli v dobrém stavu. Přeložili mě a se mnou ještě dva mé kamarády-Martina/co mě sehnal kartáček a pastu a na cestu mi daroval dvě trička/ a pankáče Péťu/co mj na neklidu pomáhal s cigaretami/.

Na normálním příjmu

Jak už jsem ve svém seriále napsal na normální příjmové oddělení se mi moc nechtělo. I teď po propuštění musím napsat, že na neklidu to bylo lepší. Pravda byl tam trochu mírnější režim, ale pokoje byli přes den většinou zavřené jako na dvojce-béčku. A jednalo se rovněž o oddělení uzavřené bez samostatných vycházek. Největším rozdílem bylo nakonec to, že zde pacienti ustavičně neuklízeli. Ve všední dny zde pracovala uklízečka a uklízelo se jen o víkendech a to v mnohem menší míře než na neklidu. Žádné šůrování stěn, jen vytřít podlahu. Příjmové oddělení bylo i čistší. Největším problémem zde bylo kouření. Kuřárna byla zamčená a odemykala se jen jednou za hodinu na jednu cigaretu. Navíc zde byl na rozdíl od neklidu přísný zákaz vybírání popelníků a po rozbalování vajglů balení nových cigaret z takto získaného tabáku. Na kuřárně byly proto dokonce umístěna i kamera. Byl jsem na příjmu 5 dní a za tu dobu jsem nevykouřil jedinou cigaretu.

Propuštění a cesta domů

V beřkovické léčebně na příjmovém pavilonu 1 uběhl nekonečný víkend. Nastalo pondělí. Já se na něj vyloženě těšil, protože mě v předešlém týdnu na úterní primářské vizitě primář slíbil, že mě tento týden propustí, když budu v dobrém stavu. I když jsem v ideálním stavu nebyl, dokázal jsem to tak maskovat, že to na mě nikdo nepoznal. Na jedničce je vizita s primářem 2x v týdnu, vždy v pondělí a v pátek dopoledne. Tu páteční jsem nezažil, protože mě i se dvěma kamarády překládali z neklidu až po obědě. Ted v pondělí tedy měla být ta první. Jaké bylo moje zklamání, když jsem se hned ráno od místních sestřiček/na přijímáku nesloužili už jen muži jako na neklidovém oddělení, ale naopak ve velké většině ženy/ dozvěděl, že dnes primářská vizita nebude, protože primář není v léčebně přítomen/. Hned jsem z toho upadl do deprese. Jak dlouho mě tu ještě budou ,,věznit“?

Nelehké cestování domů

V beřkovické léčebně na příjmovém pavilonu nastalo úterý-den mého propuštění z psychiatrické nemocnice. Ráno jsem se ještě nasnídal a požil předepsané léky. Hned po nich se začaly vyřizovat výstupní formality jako předání předběžné propouštěcí zprávy pro mého psychiatra i praktickou lékařku a předání neschopenky. Tu jsem si nechal hned ukončit, třebaže jsem mohl být v pracovní neschopnosti ještě doma. Problém byl ale ještě v něčem jiném. Do Beřkovic mě přivezla sanitka úplně beze všeho. Bez peněz, bez jakýchkoli hygienických prostředků, bez mobilního telefonu. Naštěstí mi místní sociální pracovnice povolila zavolat z ústavního telefonu a já se tak mohl spojit nejen s mamkou, ale i se svým šéfem z Dobrého místa. To bylo ještě na neklidu. Mamka mi pak v dopise poslala aspoň stokorunu na cestu vlakem na Kladno. Do Beřkovic mě sice přivezla sanitka, ale zpátky domů mi ji odmítli dát. Jak již jsem napsal, přes kamaráda Martina jsem získal aspoň kartáček na zuby a zubní pastu. Zato mi chybělo holení a protože mi vousy rostou až neuvěřitelně rychle, vypadal jsem po těch 10 dnech hospitalizace jak ,,lesní muž“. A navíc jsem měl každou botu jinou./V takovém stavu mě do Beřkovic přivezli/.A takhle mám cestovat vlakem a dokonce se dvěma přestupy ve Vraňanech a Kralupech nad Vltavou.

Nelehké první dny doma

Pojmenoval jsem svůj seriál sice jako kritický srpen, ale první dny po propuštění doma v paneláku na Kladně jsem prožíval až na samém počátku září. Z Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích mě propustili v úterý 3.9. Domů se mi podařilo dostat bez větších problémů. Psychicky jsem se necítil ale zrovna ideálně. Navíc vzpomínky na poněkud drsnou hospitalizaci v beřkovické nemocnici byly stále až příliš živé. Osobně strašně těžko snáším nesvobodu a když jsem někde zavřený je to pro mě hodně těžké a moje psychika jde prudce dolů. Když pak na uzavřeném oddělení říkám lékařům na vizitách, že se cítím dobře, nemluvím pravdu a je to jen proto, abych byl propuštěn co nejdříve. Pokud se mě někdo zeptá, co považuji v pomyslném žebříčku životních hodnot za hodnotu největší, odpovím vždy stejně: ,,Osobní svobodu“. A právě té se na uzavřených odděleních v Horních Beřkovicích tolik nedostává. Alespoň pro mě ne.

Uvědomuji si sice, že tam léčbu mají už tak nastavenou a že někteří pacienti musí být opravdu ,,pod zámkem“ a že se to v těžké atace nemoci týká i mě, ale snáším to strašně těžko. Pravda léčím se též v pobočce kosmonoské nemocnice v Sadské, ale tam je situace o dost rozdílnější. Tam má člověk poměrně slušnou míru svobody, o víkendech dokonce takovou, že pokud nemá zrovna propustku domů může si klidně na celý den zmizet mimo léčebnu a je úplně jedno kam. Jen se musí večer vrátit v pořádku. Taková léčba mi vyhovuje. Ta beřkovická, pokud jsem na uzavřeném oddělení, jedno zda na neklidovém, nebo příjmovém ne.

Někdy na jaře loňského roku mě v mé garsonce navštívili podomní prodejci elektřiny. Vystupovali tak důvěryhodně, že jsem jim nalétl. Tvrdili, že jsou zástupci společnosti České aukce s.r.o., která bude vybírat nejlevnějšího dodavatele elektřiny v celé České republice a že pak celé město Kladno bude mít jednoho jediného dodavatele elektřiny. Nevím, jestli mám nejlevnějšího dodavatele, ale zato docela určitě vím že naše Kladno nemá jednoho jediného dodavatele elektřiny. Já jim díky tomu podepsal souhlas , aby takového dodavatele našli i mě. Trvalo to jen pár měsíců, ne-li týdnů, když se mi ozvala jistá společnost, kterou prý České aukce vybrali.

Co mě nejvíce trápí v současné době? Na tuhle otázku je odpověď až příliš jednoduchá. Nemám už otce a moje maminka má vážné zdravotní problémy. Nejsou sice takového rázu, že by byla nějak vyloženě ohrožena na životě, ale přesto je její zdravotní stav vážný především po stránce pohybové. Má již asi 12 let voperovanou endoprotézu v koleni. Ta už ale dosloužila a mamku bolí koleno tak, že téměř nemůže chodit. Ven teď téměř nevychází a po bytě se pohybuje jen s pomocí francouzské hole. Nemůže téměř nic dělat, protože noha ji bolí i při pouhém stání. Jen s velkými problémy dokáže třeba uvařit. Její stav se v poslední době zhoršil a je to i díky mě. Byl jsem na konci srpna a na samém počátku září byt nedobrovolně hospitalizován asi 10 dní v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. Nechal jsem se sice propustit, hned jak to lékaři povolili, ale těch 10 dnů musela mamka dělat vše sama, včetně nezbytných nákupů potravin. Do nejbližšího supermarketu to sice má asi 100 metrů, ale i tahle vzdálenost je už pro ni problémem. Ted už jsem z Beřkovic doma a zase se snažím ji pomáhat. Neumím ale všechno. Třeba s vařením ji moc nepomůžu, protože vařit téměř neumím. Jak se bude nelehká situace řešit dál? Mamka už je na 24. září objednána na vyšetření na ortopedii, kde byla vyšetřena již několikrát a kde ji také voperovávali onu endoprotézu.

Původem Kazach Andrej byl ještě před rokem můj kolega v bohnickém Peer-klubu. Pak odešel pracovat do vzdáleného Skotska. V současné době tam údajně pracuje jako barman. V Bohnicích jsme spolu pracovali jako kolegové celé dva roky. Měli jsme ve stejné dny služby a vyloženě jsme si sedli. Andrej je totiž vyloženě nekonfliktní typ, navíc kamarádský a právě proto jsme se více sblížili. Hráli jsme spolu navíc za fotbalový tým CDZ Praha a společně i jezdili na fotbalové turnaje po České republice i do zahraničí, konkrétně do Německa. Na turnaji v bavorském Mnichově jsme spolu bydleli na jednom pokoji, v českých Neratovicích jsem dělal rozhovory se zahraničními hráči a Andrej mi dělal překladatele. A bylo mu úplně jedno zda má překládá z angličtiny, nebo němčiny. Oba jazyky ovládá skvěle. A ještě na jednu událost s Andrejem spojenou si vzpomínám.

Jsem ročník 1964 a bylo mi letos v březnu tedy již 55 let. Svoje klukovská léta jsem prožíval především ve druhé polovině 70. let minulého století. A když mám dnes srovnat naši ,,klukovskou“ generaci z tehdejší doby sedmdesátých let s tou současnou, velké rozdíly jsou patrné na první pohled. My byli docela jiní. Za nás ještě neexistovaly počítače a dokonce ani mobily, neoblékali jsme se do značkového oblečení, které tehdy snad kromě někdejších TUZEXŮ, nebylo v běžných obchodech vůbec k mání a hlavně jsme žili docela jiným životním stylem.

Zjistili mi těžkou chudokrevnost

O svém úrazu hlavy a těžkém krvácení z ní jsem už psal v úvodu svého seriálu ,,Můj letošní kritický srpen.“. Nejhorší na tom je, že se jednalo o krvácení žilní. Ztratil jsem hodně krve. Hlubokou ránu mi museli sešívat. Celou hlavu jsem měl zafačovanou. Pak se lékaři na chirurgii po několika odběrech krve rozhodli pro krevní transfuzi. O těžké chudokrevnosti mi ale v nemocnici nikdo nic neříkal. Krátce po propuštění z nemocnice mě odvezli do PN Horní Beřkovice. Tam mi během 10 dnů hospitalizace brali krev hned třikrát. První odběry byly až kritické. Výrazný nedostatek červených krvinek tzv. erytrocytů i hemoglobinu. S nedostatkem těchto látek se potýkám už od dětství. Lékaři mě na to upozorňovali po každém krevním odběru. A že jsem jich za celý svůj dosavadní život něco podstoupil. Nikdy však nebyly laboratorní výsledky tak hrozné jako v beřkovické léčebně.

Na samém konci letošního měsíce, konkrétně v neděli 29. září si připomeneme již 81. výročí tzv. Mnichovského diktátu. Předpokládám, že i průměrně vzdělaný člověk ví, o co tenkrát v roce 1938 vlastně šlo a proto se do značné míry vyhnu historickým podrobnostem a spíše se zaměřím na svůj vlastní názor, který se navíc během let mého života dost měnil. Z historických fakt jen velmi stručně. Onoho 29. září roku 1938 se na konferenci v bavorském Mnichově sešli zástupci čtyř evropských velmocí -Německa, Itálie, Anglie a Francie, aby jednaly o podstoupení pohraničního území tzv. Sudet tehdejší Československé republiky Německu. Toto podstoupení nakonec všichni čtyři zástupci schválili a československá vláda v čele s prezidentem Edwardem Benešem tento diktát nakonec přijala a naše republika byla poté značně okleštěna. Byla tato pasivní reakce na diktát ze strany naší vlády správná? Dříve v mladším věku jsem měl jasno. Nebyla. Měli jsme se tehdy bránit. Pak se mi do rukou dostala kniha tehdejšího československého prezidenta Beneše s názvem ,,Mnichovské dny". Po jejím přečtení se mé názory dost změnily.

V sobotu 7.září jsem v televizi sledoval kvalifikační utkání na Mistrovství Evropy ve fotbale, které se uskuteční v příštím roce 2020. Na kosovské půdě se utkali domácí fotbalisté maličkého Kosovské republiky s fotbalisty Česka. Jsem velkým příznivcem fotbalu, donedávna ještě hráčem týmu CDZ Praha lidí s duševním onemocněním , držitelem druhé nejvyšší trenérské licence a před pár lety i dlouholetým mládežnickým trenérem.

Na samém počátku září, konkrétně v úterý 3.9 mě propustili z Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích. O propuštění jsem sice sám žádal, ale byl jsem propuštěn normálním způsobem a nikoli na tzv. revers, třebaže musím přiznat, že i o této variantě propuštění jsem v krajním případě uvažoval. Neodcházel jsem ale zrovna v ideálním psychickém stavu. Před ošetřujícími lékaři i primářem jsem dokázal sehrát dobrý psychický stav tak dokonale, že mi uvěřili a sami mě propustili. Udělal jsem chybu? Těžko říct. Ale můj psychický stav se na uzavřených odděleních spíše zhoršoval než zlepšoval. Naštěstí to nikdo nepoznal. A byl tu ještě jeden problém. Moje hodně špatně pohyblivá mamka doma. Při hospitalizaci jsem měl deprese jen z toho, když jsem si začal představovat, jak to doma zvládá. Má už jenom mě a žádná pečovatelka jí nenavštěvuje, třebaže by na ni jistě měla nárok. Když jsem se z hospitalizace v Horních Beřkovicích vrátil, byla mamka po těch necelých dvou týdnech mé nepřítomnosti také v horším stavu. Teď si vyčítám, že jsem ,,blbnul" a byť nedobrovolně se nechal odvézt sanitkou do beřkovické nemocnice.

Z internetu přes ,,ulož to" mám stažených větší množství televizních seriálů. Tím nejoblíbenějším je patrně seriál F.L. Věk. Snad proto, že jsem velkým milovníkem české historie i české literatury a snad i zapáleným vlastencem. Tenhle seriál byl natočen už v roce 1971. Jeho televizní premiéru jsem tenkrát neviděl, protože mi bylo pouhých 5 let. Od pamětníků tehdejší premiéry, kteří jsou starší než já jsem se dozvěděl, že tehdy na samém počátku 70. let minulého století žil tímto seriálem prý celý národ. Však to bylo také v době krátce po obsazení naší republiky vojsky Varšavské smlouvy a vlastenectví, kterým je celý seriál prodchnutý se tehdy jaksi ,,nosilo". Během období tzv. normalizace i později v 80. letech minulého století ho Československá televize snad také vysílala, ale když už, tak skutečně minimálně. Já ho celý pořádně viděl až v období kolem listopadového převratu na samém konci roku 1989. Tehdy mě zaujal tak, že jakmile jsem měl vlastní počítač s internetem a naučil se stahovat filmy okamžitě jsem si ho celý stáhl.

,,Dneska hrajeme o bronz s Rusákama." Podobné věty jsem slyšel při letošním květnovém mistrovství světa v ledním hokeji. Už jenom ze slova ,,Rusák" je cítit averze nejen proti našim slovanským příbuzným, ale i vůči všemu co je ruské. Tahle averze v našem národě přetrvává od srpnové okupace v roce 1968. Nemohu si pomoci, ale jako historikovi mi přijde zcela bezpředmětnou, nesmyslnou, ale i krajně nespravedlivou.

Kamil Rain je mým nadřízeným v bohnickém Peer klubu. Pracuji pod jeho vedením už asi tři roky. Za tuto dobu se mi ,,podařilo" udělat hned řadu takzvaných ,,seků". Ne snad, že bych měl s někým z bohnické léčebny nějaký konflikt, ale nastávaly situace, kdy jsem prakticky bez jakékoli omluvy přestal náhle jako zaměstnanec Peer klubu dočasně do zaměstnání docházet. Omlouval jsem se až dodatečně, třeba i s dvoutýdenním zpožděním. Svým způsobem za to sice nemohu, protože moje psychiatrická diagnóza je už taková. Silně však pochybuji o tom, že by mi něco podobného v nějakém klasickém a nechráněném zaměstnání tolerovali.

Jsem vášnivým čtenářem. čtu nejen literaturu historického faktu a beletrii, ale stále i knihy pro mládež. Jen musejí mít alespoň přiměřenou uměleckou úroveň. K takovým knihám určitě patří knížka Karla Poláčka ,,Bylo nás pět". Patří k mým nejoblíbenějším a znám z ní celé pasáže zpaměti. Je to samozřejmě knížka humoristická. Její děj se točí okolo pěti kluků, konkrétně Petra Bajzy, Tondy Bejvala, Čeňka Jirsáka, Edy Kemlinka a Zilvara z chudobince.

Mám kamarádku ještě ze Sadské, která mě dlouhodobě zásobovala levným tabákem z Polska. Vždy bylo vše v pohodě až do letošního léta. Co se letos v létě vlastně stalo? Kamarádka mi objednala dva kilové pytle polského tabáku, jako vždy. Objednávala je snad ještě koncem června, ale tabáky díky problematické poště přišly až v polovině července. Samozřejmě jsem je mínil zaplatit až je budu mít doma. Protože tak levné zase nejsou.

Vzpomínám na období před přiznáním invalidního důchodu. Tenkrát jsem vystřídal celou řadu zaměstnání od učitele na Zš a vychovatele na učilišti, přes sanitáře až po dělníka ve skladu. Z těchto důvodů jsem zažil i větší množství nadřízených. Skoro se všemi jsem se tenkrát dostával do konfliktů a někdy i docela ostrých. Hlavní příčinou byla moje psychiatrická diagnóza, kterou je těžká až extrémní porucha osobnosti.

Je to asi trochu smutné, ale je to tak. Lidé z Psychiatrické nemocnice v Praze-Bohnicích se mnou jednají lépe než vlastní příbuzní. I když jsem jedináček, mám více příbuzných, jak z matčiny, tak z otcovy strany. Jedná se hned o několik bratranců a sestřenic. Všichni žijí v manželském svazku, všichni mají rodiny a děti. Jen já nikdy nebyl ženatý. Jen já nemám děti. Už tohle jim vadí. Už jenom tímhle jaksi nezapadám jak do matčina, tak do otcova rodu. V obou rodech jsem ,,černou ovcí". Nikdo z mých, třeba i vzdálených příbuzných se nikdy neléčil na psychiatrii. A já mám už 25 let plný invalidní důchod právě s psychiatrickou diagnózou. To nemohou příbuzní unést a podle toho se ke mě také chovají. že mám vyšší vzdělání, než kdokoli z nich, že mi vyšly tisíce článků a dvě brožury, to nikoho nezajímá.

Dubček, Černík, Svoboda to je chlouba národa. Tohle heslo se vykřikovalo v osmašedesátém a asi i devětašedesátém roce. Nejprve je třeba si uvědomit o jaké osobnosti tehdejší české politiky se jedná. Alexander Dubček byl tenkrát generálním tajemníkem Komunistické strany, Černík předsedou tehdejší vlády ale zdaleka nejvýznamnější postavou tehdejší politiky byl prezident československé republiky Ludvík Svoboda. Právě u této osobnosti bych se trochu pozastavil. Kdo to vlastně byl ten Ludvík Svoboda? Podle mého názoru, který nikomu nevnucuji, především čestný a rovný chlap.

Mám starou a nemocnou maminku. Posledního května letošního roku jí bylo už 81 let. Má závažné pohybové problémy, ke kterým se v poslední době přidaly i problémy psychického rázu. Díky pohybovým problémům nemůže mezi lidi a cítí se proto osamělá. Její manžel a tedy můj otec je již po smrti. Přitom jejich manželství trvalo více než 50 let. Teď má maminka jenom mě. Osobně si kladu za vinu, že jsem se jí málo věnoval. To se ale teď změní. I za cenu, že se budu méně věnovat svému zaměstnání ve spolku ,,Dobré místo". I za cenu, že prakticky úplně skončím se svým oblíbeným fotbalem i florbalem. Vzpomínám maminko, kolikrát jsi mě psychicky podržela, když jsem byl ve ,,srabu" a všichni mě už odepisovali.

Prohrávám. Prohrávám v životě na celé čáře. Nevěřím, že by se v budoucnu něco změnilo. Přesto budu bojovat. Půjdu třeba hlavou proti zdi. Předem vím, že můj boj je marný a zbytečný. Zbytečný? Žádný boj nikdy není a nikdy nebude zbytečným. Už jenom pro ten boj. To je motto mého života. Kdybych ho neměl, neměl bych zároveň proč žít. Jsem sám, sám s nemocnou maminkou. Mám všude jen problémy, někdy vlastně neřešitelné. Má v takovém případě vůbec cenu žít? často jsem o tom přemýšlel. Kolikrát už jsem chtěl všechno vzdát a mít konečně klid. Nevzdal jsem to ale nikdy.

Snad i díky své psychiatrické diagnóze, kterou je těžká až extrémní porucha osobnosti se v běžném životě dostávám do ustavičných sporů s administrativními pracovníky a pracovnicemi na úřadech. Když se mnou jednají, jako rovný s rovným, je to v pohodě. I když si o jejich práci myslím svoje, držím v takových případech ,,hubu".

Vždy mě zajímaly staré kroniky. Nebude proto jistě na škodu, když se chronologickým způsobem zmíním o našich nejznámějších kronikářích. Ti první dva ani nejsou českého původu. O českých dějinách se ale alespoň v náznacích zmiňovali. Tím vůbec prvním je Němec Fredegar, který v 7. století psal o Sámovi a jeho slavném vítězství nad franským králem Dagobertem v bitvě u Vogastisburku v roce 630. Tím druhým je rovněž Němec Widukind, který se k roku 929 zmiňuje o českém knížeti svatém Václavu. Naším prvním již skutečně českým kronikářem je až v 11. století Kosmas. Jeho ,,Kronika česká" byla ovšem napsána latinsky.

Je to opravdu paradoxní situace. Jsem nejproblémovějším zaměstnancem spolku ,,Dobré místo". Přesto pracuji pro tuto organizaci, ze všech jejích členů nejdéle a to už bezmála 7 let. Je to zdaleka nejdelší doba, kterou jsem u jednoho zaměstnavatele vydržel. V dobách, kdy jsem ještě nepobíral invalidní důchod se u mě ustavičně opakoval jeden a týž problém. V žádném zaměstnání jsem nikdy , díky svým psychickým problémům dlouho nevydržel. Nejdéle jsem tehdy dělal vychovatele na Středním odborném učilišti a to bylo po dobu pouhých dvou let. Teď jsem v našem spolku už skoro o pět let déle. V minulosti mě propouštěli ze stále stejných důvodů.

21. srpna jsme si připomněli již 51. výročí okupace tehdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy, tedy nikoli pouze vojáky někdejšího SSSR. OBSAZENÍ republiky se zúčastnily též armády NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. Pouze Rumunsko z někdejšího vojenského paktu do okupace nezasáhlo. Mě osobně byly tehdy pouhé 4 roky. Přesto si pamatuji jak přes naše Kladno jezdily tanky a obrněná vozidla na Prahu. Samozřejmě, že tenkrát jsem ve svém věku vůbec nevěděl o co vlastně jde. Zajímat jsem se o to začal až mnohem později, kdy mě ,,chytl" zájem o historii a postupně jsem si začal vytvářet na tuto osudnou událost vlastní názor.

Psal se srpen roku 1945. Válka v Evropě skončila porážkou hitlerovského Německa sice už v květnu téhož roku, ale Japonsko setrvávalo ve válce i nadále a vytrvalo v ní až do konce léta roku pětačtyřicátého. Co vlastně rozhodlo o konečné porážce Japonska? Samotná japonská armáda vyloženě poražena nebyla. V případě země vycházejícího slunce šlo o něco jiného. Americká armáda, se kterou bylo Japonsko ve válečném stavu už od památného útoku na Pearl Harbor z prosince roku 1941, se k invazi na japonské ostrovy neodhodlala

.

Historii jsem vystudoval na Universitě. Dokonce jsem ji sám přednášel v jisté organizaci seniorkám, mezi kterými převažovaly bývalé učitelky dějepisu ze základních škol. Jako novinář jsem napsal větší množství článků, týkající se historie. Z těchto důvodů mám snad trochu právo se k této problematice vyjádřit. Osobně se na historii dívám z třídního hlediska. To se po listopadu devětaosmdesátého roku zrovna ,,nenosí". Ale to můj osobní pohled nemůže změnit. ,,Dějiny lidské společnosti jsou dějinami třídních bojů." Pokud nevíte, s kým je tento výrok spojený, pak musím napsat, že s Karlem Marxem.

Názorově jsem založený levicově. Dalo by se dokonce říci že se považuji za umírněného marxistu/v žádném případě ne stalinistu/. Právě stalinismus, který se v naší republice projevoval velmi extremisticky zejména v první polovině 50.let naopak velmi ostře kritizuji. Tehdy se až masově věznilo, došlo k řadě vykonstruovaných politických procesů i nespravedlivým popravám. Nejznámější je proces s Miladou Horákovou, která byla začátkem 50. let popravena a společně s ní i další tři muži-Záviš Kalandra, Pecl a Buchal.

Na den 5.7 připadá náš první červencový státní svátek, kterým je příchod Cyrila a Metoděje do Velkomoravské říše. Mělo se tak stát za druhého velkomoravského knížete Rostislava roku 863. Kníže Rostislav o to údajně požádal byzantského císaře, který mu ochotně vyhověl a oba bratry ze Soluně na Velkou Moravu skutečně poslal, aby zde šířili, křestanské náboženství. Přitom křestanství zde existovalo údajně již předtím ovšem v latinském jazyce, kterému místní obyvatelstvo nerozumělo a proto zde nemohlo zakořenit.

Jsem vášnivým cyklistou. Důkazem toho jsou nejen každoročně najeté kilometry ale i fakt , že vlastním hned 7 bicyklů všeho druhu, ikdyž některé, jako bývalý klasický favorit by pomalu patřilo do muzea. Mám jedno kolo horské/mimochodem to mi vyhovuje nejméně/, dvě kola treková, tři kola silniční a dokonce kolo na které jsem si nechal přidělat motorový pohon/na tom v současné době nejezdím vůbec/. Nejvíce mi vyhovují klasická silniční kola s ,,beranovými" řídítky. A pokud mám čas a je počasí, tak jezdím, jak to jen jde. Cyklistice jsem propadl jako řadě dalších koníčků. V jednom je ale problém. Protože nejraději jezdím na silničních kolech s klasickými ,,berany", dostávám se často na silnice.

Mým druhým největším kulturním koníčkem po historii je literatura. Stejně jako u historie především ta česká. Mám své oblíbené autory, nikoli z literatury současné, kterou prakticky neznám, ale především z literatury 19. století. Tím nejoblíbenějším je určitě Karel Hynek Mácha-největší představitel českého romantismu. V tomto článku bych se chtěl ale věnovat jinému autorovi, který je naopak považován za jednoho z prvních představitelů českého realismu. Totiž Karlu Havlíčku Borovském. V minulosti jsem jako vášnivý turista navštívil jeho rodný dům v Borové u tehdy Německého/dnes Havlíčkova Brodu/. Kdo to vlastně byl ten ,,Karel Havel“, jak jeho jméno literární fajnšmekři s oblibou zkracují. Vyhodnotil bych ho stručnou, ale výstižnou charakteristikou-velký vlastenec se silným sociálním cítěním. Toto hodnocení lze zcela jasně poznat už z jeho pověstných epigramů. Co se týče vlastenectví, tady bych uvedl jeho epigram ,,Česká hlava“

Psychiatrické oddělení Sadská je pobočkou Psychiatrické nemocnice v Kosmonosích. Má pouze dva pavilony A a B. Léčí se zde většinou jen lehčí případy, například úzkosti, deprese, případně diagnozy jakou mám i já a to jsou poruchy osobnosti. Psychotické pacienty se schizofrenií, nebo například maniodepresivní psychozou sem sice berou také, ale pouze na doléčení z Kosmonos, kdy už nejsou v nějakém akutně vážném stavu. Já sám zde mám již přes 20 pobytů. Ovšem všechny moje pobyty byly krátkodobé, většinou dvoutýdenní. Můj jediný delší pobyt trval jeden měsíc. Samozřejmě, že v Sadské mám díky tomu větší množství známých i několik dobrých kamarádů a kamarádek, se kterými jsem v telefonickém spojení i mimo samotnou léčebnu. Všichni se vždy diví, že odcházím po dvou týdnech a pochybují o tom, že mi tak krátký pobyt může něco dát.

Vzhledem k tomu, že se neustále snažím věnovat sportu a to v různých sportovních odvětvích, považuje mě hodně lidí za vyloženě sportovní typ.

Ve skutečnosti je to trochu jinak. Snažím se sice opravdu provozovat rekreačně celou řadu sportů, vedle vytrvalostního běhu a kola například stolnímu tenisu i klasickému tenisu, fotbalu, florbalu, volejbalu, nohejbalu, basketu i některým dalším, ale popravdě řečeno moc se mi v ničem nedaří. Nikdy jsem totiž nebyl žádným sportovním talentem. Neumím třeba bruslit. Mám sice klasické i inline brusle, ale na obou spíše šmajdám, než skutečně bruslím. Co se týče třeba lyžování, tak už se věnuji pouze tomu na běžkách a to ještě musí být u nás na Kladně sníh a toho je v posledních zimách pomálu. Absolvoval jsem sice kdysi dávno jako učitel tělocviku kurs lyžařského instruktora i na alpské, výstižněji řečeno sjezdové lyžování, ale dnes, když jsem takto téměř 30 let nelyžoval, bych si na sjezdovku netroufl. Po čtyřnásobné fraktuře hlezna/kotníku/, která se mi stala někdy ve třiceti letech věku, už bych měl strach si stoupnout na klasické sjezdové lyže.

Je tomu právě 25 let. Bylo mi třicet a já v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích čekal na přiznání plného invalidního důchodu. A čekal jsem v drsném prostředí uzavřeného oddělení, bez možnosti samostatných vycházek i jakýchkoli propustek domů. Trvalo to takhle celých třičtvrtě roku, než jsem byl konečně propuštěn. Přitom jsem neměl žádnou soudem nařízenou ochrannou léčbu a v léčebně jsem byl oficiálně dobrovolně. Propustit mě ale nechtěli a to ani na revers. Bylo to tehdy pro mě hodně drsné. Kdybych měl něco podobného podstoupit dnes, vůbec nevím jestli bych to vydržel. Tenkrát jsemvydržel. Co mi v těch nekonečných měsících čekání na svobodu nejvíce pomohlo bylo psaní. Tenkrát jsem si ovšem ještě nepřivydělával externím psaním do novin a neměl za sebou jediný zveřejněný článek. Dnes jich mám tisíce. Psal jsem tenkrát prakticky každý den téměř od rána do večera. Ne ovšem nějaké novinové články, ale pustil jsem se do historického románu z doby těsně předhusitské, přesněji z doby vlády českého krále Václava IV z 90. let 14. století. Znalci české historie by věděli, že v této době byl král zajat vysokou českou šlechtou a vláčen jako vězen po českých hradech. Mimojiné byl vězněn i na Křivoklátě. K napsání tohoto románu mě inspiroval historický nedokončený román mého nejoblíbenějšího spisovatele Karla Hynka Máchy s názvem ,,Kat", konkrétně jeho jediná dokončená část ,,Křivoklad"/romantické označení hradu Křivoklátu/.

Chtěl bych vyslovit krátké poděkování mým dvěma lékařům. Prvním je psychiatr MUDr. Petr Petráček. Vzájemné přátelské vztahy udržujeme už delší dobu. Pan doktor má svou psychiatrickou ordinaci sice v Rakovníku, ale já za ním jezdím do léčebny v Sadské, kde slouží přibližně jednou za měsíc o svátcích i některých víkendech, jako žurnální lékař.

Mým velkým koníčkem je historie, zejména ta česká. Právě proto pořádám vlastenecké výlety po českých památkách. Právě proto se při nich účastníků ustavičně ptám na vše co s českou historií souvisí. Někdy jsem s tím asi až trapný, ale hodlám v tom pokračovat. Nevadí mi, že jejich znalosti historie jsou chabé. Já zase naopak neumím třeba anglicky, zatímco téměř všichni účastníci mých výletů tento jazyk ovládají. Česká historie je ale docela určitě velmi zajímavá a všichni Češi by jí měli alespoň v těch nejzákladnějších věcech znát. Protože výletů po památkách je málo a z těchto důvodů při nich mohu říci také jen velmi málo, rozhodl jsem se na BLOGU webových stránek www.lidemezilidmi.cz seznamovat své čtenáře alespoň zevrubně s českými dějinami a probudit v nich o ně zájem.

Staré pověsti české

Četli jste Jiráska? Znáte aspoň zhruba události jeho Starých pověstí českých, tedy myslím hlavně ty z doby pohanské? V mé generaci to byla povinná četba už někdy v 6. třídě na základce. A víte z jakého zdroje Jirásek vycházel? Pokud ne, pokusím se vám naše nejstarší pověsti aspoň stručně přiblížit a rozvážit, čemu by se dalo možná i trochu věřit a čemu určitě ne. Alois Jirásek při psaní svých pověstí vycházel především z naší nejstarší, latinsky psané Kosmovy kroniky. /Kosmas žil v letech 1045-1125/.První pověst o praotci Čechovi a jeho příchodu na Říp nelze samozřejmě brát jako hodnověrnou. A přece i v ní je možno nalézt něco, co by se hodnověrnosti mohlo aspoň trochu přibližovat. Čech měl podle ní bratra Lecha. Lech se s částí slovanského obyvatelstva od svého bratra oddělil a vydal se z Řípu na několikadenní pochod dále na jih. S bratrem se domluvili, že na místě, kde se usadí rozdělá velký oheň, který bude z vrcholu Řípu vidět aspoň podle mohutného kouře. Tak se i stalo. Třetí den po jeho odchodu, ti co zůstali na Řípu, z vrcholu kopce skutečně oním směrem spatřili mohutný kouř. Podle něho bylo pak ono místo pojmenováno jako Kouřim. Co je na tom zajímavého. Kouřim je dnes skutečně jednou z nejstarších českých osad, v současnosti městem s prastarou a slavnou historií. Ve středověku dosáhla takového významu, že existoval jako velmi významný region Kouřimský kraj.

Václav a Boleslav

Je kníže svatý Václav patronem České země? Pro lidi, kteří o něm nic neví většinou ano. Můj vlastní názor asi bude o hodně složitější. Začněme tím, kdo to svatý Václav vůbec byl? V jaké době historie české země žil? A jak to s jeho životem vůbec bylo, když požívá takové slávy? Kníže Václav byl po Bořivojovi I., Spytihněvovi I, a Vratislavovi I. čtvrtým historicky doloženým českým knížetem. Hned zpočátku zavrhněme názor českého historika Záviše Kalandry, popraveného komunisty ve známém politickém procesu s Miladou Horákovou na počátku 50. let minulého století. Kalandra kdysi tvrdil, že svatý Václav ve skutečnosti nikdy neexistoval a je pouze mytickou postavou českých dějin. Kníže Václav s přídomkem svatý však nepochybně skutečně existoval. Jenže...

p>Pokud se hovoří o uměleckém směru zvaném romantismus v literatuře a jeho autorech, jedním z prvních, který mě napadne je anglický romantik George Gordon Byron/1788-1824/. Tento především básník pocházel ze starého šlechtického rodu. Když mu bylo 10 let,zemřelého podivínský prastrýc a on po něm zdědil šlechtický titul lorda. Po svém otci kapitánu Byronovi zdědil pozdější skvělý umělec však ještě něco, sklony k hlučnému a lehkomyslnému životu. Tato vlastnost se u George Byrona začala plně projevovat po studiích na universitách v Harrowu a Cambridgi. Ale něco nedovolilo, aby šel Byron cestou svého lehkomyslného otce, který skončil jako zpustlý tulák. Odmalička věděl co je bolest. Noha poraněná při porodu se nikdy nezahojila a krásného chlapce pálilo vědomí, že kulhá.Další ránu mu zasadilo nešetrné odmítnutí od dívky, do níž se v patnácti letech zamiloval. Takové povahy, jako byla Byronova, bolest prohlubuje. A z pocitu křivdy se pomalu rodil pocit solidarity s těmi, jimž je křivděno.

Sándor Petofi /1823-1849/

Jediný představitel maďarské literatury, kterého znám a něco od něj četl je nejen svými verši, ale též celým svým byt krátkým životem nezapomenutelný básník Sándor Petofi. I jeho téměř celé dílo/v jediném silném svazku/ mám doma ve své knihovně. Hned zpočátku mě u něj zaujalo, že ač je v dějinách literatury uváděn jako Madar, oba jeho rodiče byli slovenského a tedy slovanského původu. Nic na tom nemůže změnit fakt, že odmalička byl vychováván ne jako Slovák, ale jako Madar a za maďarskou revoluci a svobodu/tehdy ještě neúspěšnou/ neváhal položit vlastní mladý život. V ještě nedospělém věku již si prošel romantickým mládím. Literatura i divadlo ho v tomto věku tak přitahovaly, že nebezpečně zanedbával studium. Otec ho proto odmítl nadále finančně podporovat. Mladý Petofi nereagoval pokornou poslušností, ale pro romantiky typickým vzdorem. Odešel ze studií a několik dalších let pak prožil bohémským životem v ustavičné hmotné nouzi. Vydělával si především jako herec u různých kočovných společností.

Bezmála 20 let se věnuji novinářské práci. Nejraději píši články o lidech, zvláště pak o takových, kteří v životě něco dokázali, jedno v jakém oboru lidské činnosti. Takových článků jsem za těch necelých 20 let mé novinářské práce napsal do nejrůznějších listů ať už regionálních, nebo celostátních a částečně i na náš web www.lidemezilidmi.cz jistě přes tisícovku. Nejvíce si cením svých článků o mém profesorovi na Universitě, žel již zesnulém prof.PHDr. Tomáši Durdíkovi Drsc., hercích Marku Ebenovi a též již zesnulém Petru Haničincovi, spisovatelce Dr. Zoře Dvořákové a některých dalších představitelů především kladenského kulturního života. Zvláštní kapitolou jsou mé články o bývalých vynikajících kladenských sportovcích,často československých reprezentantech především v ledním hokeji a fotbale. Jen takových jsem napsal za těch zhruba 20 let na několik set.

Svátek první-4. Července svatý Prokop

Začátkem července nás čekají ve dnech 4., 5. a 6 července hned tři církevní svátky. Konkrétně svátek svatého Prokopa, příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu a svátek Jana Husa, který byl 6. července upálen na kostnické hranici. Pouze ten první z nich tedy svátek svatého Prokopa není přitom oficiálním státním svátkem.

Osobně považuji za nejvýznamnější červencový, ne- li celoroční státní svátek 6. červenec. Tohoto dne v roce 1415 byl v Kostnici u Bodamského jezera upálen podle mého názoru jeden z největších Čechů celých našich dějin Mistr Jan Hus. Rodák z jihočeského Husince u Prachatic/nikoli z Husince u Prahy jak tvrdil například náš známý historik Josef Pekař a snad i někteří jiní historikové/, kde se narodil snad v roce 1370, nebo možná o rok či dva později./Přesná data z dávné české minulosti v době,kdy neexistovaly nějaké matriky jsou vždy problematická./ Do školy chodil nejprve v Prachaticích a někdy ke konci 14. století odešel na vysokoškolská studia do Prahy na Vysoké učení/dnes bychom řekli Karlovu universitu./ Pocházel z nezámožné rodiny a na Vysokém učení míval často nouzi a hlad. Sám na sobě poznal život chudých, který porovnával se životem bohatých. Ovšem to až později. Zpočátku toužil rychle vystudovat a tím si zajistit ,,dobré bydlo" a život v bohatství, čehož později litoval.

Nevím, jak je tomu v jiných městech, ale u nás na Kladně jezdí děti a mládež městskou hromadnou dopravou za vyloženě symbolickou cenu 1 Kč. Přitom lidé těsně před starobním důchodem platí za jednu jízdu 16 Kč. A to mají ve svém věku často již pohybové problémy. Aby měli aspoň poloviční slevu tedy 8 Kč za jízdu, museli by pobírat invalidní důchod III. stupně. A to zdaleka všichni nepobírají. Trochu paradoxní situace nemyslíte? Unavení šedesátníci jezdí za plnou cenu a mladí a zdraví za 1 Kč. Pokud studují/a to dnes skoro všichni, protože školy včetně vysokých nemají úroveň a zejména mladým se vyloženě příčí ,,dělat rukama"/, mohou této výhody využívat až do 26 let. Já sám po Kladně autobusy MHD nejezdím vůbec, třebaže bych jako invalidní důchodce III. stupně měl nárok aspoň na tu poloviční slevu.

V dětství jsem byl obézní. Je to trochu paradox, když dnes, kdy je mi 55 let mi každý říká, že bych měl nějaké to kilo naopak přibrat. V současné době vážím 65 kilogramů. Přesně tuhle váhu jsem měl na prahu dospělosti ve svých 18 letech. Třebaže mnozí tvrdí něco jiného, já si naopak myslím, že moje současná váha je ideální. Však také měřím jen 172 cm. Při takové výšce přece nemůžu vážit devadesát, nebo nedej Bože ještě víc.

Jako žáka základní školy i ještě první roky na ,,gymplu“ mě vždy zajímalo vše co se točilo kolem života severoamerických Indiánů a tzv. Divokého západu vůbec. Nějaké nesmyslné a zcela bezhodnotné Rodokapsy tenkrát naštěstí nebyly k mání/Zde byla cenzura na správném místě./a tak jsem ,,hltal“ ,,Mayovky“ s nesmrtelnými hrdiny Vinnetouem a Old Shatterhandem i knihy dalších autorů podobných dobrodružných knížek, které ovšem měly na rozdíl od Rodokapsů svou jistou, především morální, ale do určité míry i uměleckou hodnotu. Mám na mysli především Fenimoora Coopera, Zane Greye, nebo Johna Altshellera. Tyhle knížky jsem nejen četl, ale i sbíral a všemožně sháněl nejen po antikvariátech, ale především po kamarádech, kteří je sice měli, ale nečetli. Část té klukovské sbírky mám dodnes a zbavit se jí nechci, třebaže tyhle knihy dnes už nečtu. Zájem o indiány a Divoký západ mi ale zůstal dodnes. I dnes sbírám knihy zaměřené na tuto tématiku. Jen jejich autoři už jsou poněkud jiní. Z těch českých bych uvedl především dva české přední ,,amerikanisty“ 20.století Václava Šolce a Miloslava Stingla. Ze své sbírky si nejvíce cením jakési encyklopedie indiánů nejen severní, ale i střední a jižní Ameriky, dílo Václava Šolce s názvem ,,Nejstarší Američané“. Hned na druhé místo bych dal knihu Miloslava Stingla, která se již zabývá pouze Severní Amerikou a má název ,,Války rudého muže“. Ve své sbírce mám i další knížky u nichž nemá moc cenu uvádět jména autorů, protože na rozdíl od Šolce a Stingla nejsou příliš známí. Jedná se například o knihy ,,Poslední Apačové“, ,,Legendy o divokém západě“, ,,Kolty bez pozlátek“, nebo ,,Po stopách divokého západu“

.

Nedávno, přesně 27. května jsme si připomenuli výročí spáchání atentátu na někdejšího zastupujícího řišského protektora Reinharda Heydricha. Jednalo se tehdy v roce 1942 o pozitivní nebo negativní čin? Na tuto zásadní otázku nelze jednoznačně odpovědět, stejně jako na celou řadu zásadních otázek, týkajících se důležitých historických událostí v českých dějinách.

Na své nízké příjmy platím poměrně vysoký nájem za byt. Ten se ještě zvýšil poté co se obyvatelé našeho paneláku rozhodli našetřit na dva nové výtahy, odpovídající normám Evropské unie. A tak šetřím jak se dá. V zimě téměř netopím a snažím se co nejvíce šetřit i vodou. Díky až extrémnímu šetření jsem za minulý rok uspořil docela slušný přeplatek. Jenže.... O výši přeplatku za nájem loňského roku jsem se z celoročního vyúčtování dozvěděl již někdy v první polovině letošního dubna. Stavební družstvo, které je správcem našeho domu však přeplatky posílá až na samém konci května. Vysvětluje to tím, že nejprve se musí vyřešit nedoplatky. To ještě, byť se zavřenýma očima beru.

Začíná měsíc červen. A právě tento měsíc je spjatý s jistým kladenským primátem. Psal se 8. červen roku 1939. Od 15. března téhož roku přestalo existovat již značně okleštěné Československo a místo něho vznikl tzv. Slovenský štát a pod německou nadvládou tzv. Protektorát Čechy a Morava. Velká většina vlastenecky smýšlejících Čechů se s touto skutečností nemohla smířit. Někteří emigrovali, jiní se pokoušeli doma zakládat odbojové organizace. Odbojová činnost byla zpočátku nacistické okupace ale hodně pasivní. První skutečný čin odporu vůči okupantům se stal právě v mém rodném městě Kladně onoho již výše zmíněného 8. června 1939. K čemu tehdy vlastně došlo?

Marcelko, konečně někdo napsal svůj komentář na můj článek. Vůbec mi nevadí, že zčásti kritizuje mé názory. Naopak líbí se mi to. Každý má právo svůj názor svobodně vyjádřit. Kdyby neměl, nežili bychom v demokratické společnosti. Navíc historie není matematika, ve které je vždy vše jednoznačné a jasné. Názory na dějiny a historii konkrétních událostí mohou být odlišné, dokonce i zcela protikladné. A nelze často jednoznačně říci, které jsou správné. Dovol mi tedy napsat můj komentář na Tvůj komentář. Máš pravdu v tom, že jako Protektorát jsme byli oficiálně součástí Říše. Je otázkou zda s tím souhlasila drtivá většina Čechů./Češi měli poměrně silný domácí i zahraniční odboj./ Je také pravda, že čeští dělníci vyráběli zbraně pro německou armádu. Nevím sice jak moc byli placeni a jaké z toho měli další výhody ale myslím, že vyrábět zbraně museli. Kdyby totiž vyrábět striktně odmítli, čekal by je minimálně koncentrák a je dost možné , že i popravy. A pro každého je přece na prvním místě -žít. Tak pod hrozbou až extrémně tvrdých trestů pro Němce pracovali a vyráběli a to zdaleka ne jen Češi, ale i obyvatelé řady dalších okupovaných zemí. /Tvrdě trestané sabotáže ale existovaly i u nás./

Jsem svým životním postojem z hlediska filozofie materialista, nebo idealista? Na tuto otázku nedokážu dost dobře odpovědět ani sám sobě. Zásadní problém vidím v tom, že jsem na vysokých školách studoval jak před listopadem 1989, tak po něm. Zatímco před listopadovým převratem při výuce jasně převažoval marxismus-tedy filozofie vyloženě materialistická, po listopadu je tendence přiklánět se spíše k idealistické filozofii a s ní úzce spojené náboženské víře. Mezi oběma filozofiemi stále tápám a to prakticky bezvýsledně. Rozum mě nabádá přiklánět se k materialismu, který je založen na vědecky doložených základech. Cit mě naopak nabádá k idealismu a náboženské víře.

O svém pravidelném běhání jsem psal už vícekrát. Kromě toho jsem si při samotném běhu prožil i pár posměšných narážek. Jedna z bývalých bohnických pacientek mi dokonce řekla přímo: ,,Ty jsi už na běhání starej!“ Proč tedy vlastně běhám? Velká většina lidí si myslí, že je to kvůli dobré fyzické kondici, nebo dokonce kvůli udržování štíhlé linie. Pravdu ale mají jen z části, dokonce z té menší. Ano běhám kvůli kondici. Ovšem ne kvůli té fyzické. To bych potom také nekouřil a občas se nenapil alkoholu. A já ,,vytáhnu“ klidně krabičku cigaret denně/dokonce balených z nekvalitního levného tabáku a bez filtru/ a občas se s chutí napiju piva i vína./Pouze tvrdý alkohol nepiju./

Ve druhé polovině letošního května se u mě krátkodobě projevily znovu psychické problémy. Nevím, snad se na tom podepsala větší psychická zátěž, ale více asi nepříznivé deštivé počasí, které trvalo prakticky celou první půlku května a připomínalo někdy spíše deštivý listopad, než prosluněný máj. Často pršelo a na jaro byla zima. A já mám tak rád hodně sluníčka a teplo. Plánoval jsem na květen další výlet zaměstnanců a klientů ,,Dobrého místa", ale kvůli nepřízni počasí jsem ho 2x musel odložit. Jít někam v zimě a dešti by asi nikoho nenadchlo.

Může být darmošlap kladným hrdinou?

Četl jsem novelu německého romantika z 19. století Josepha Von Eichendorffa ,,Ze života darmošlapa". Kdo je vlastně považován za darmošlapa? Kdyby se toto heslo vyskytovalo v naučných slovnících, četli bychom tam asi takovýto výklad: Jedná se o člověka, který se nehodí k žádné práci, potuluje se, lajdá a občas provádí hloupé, nebo zlomyslné kousky. Možná, že by tam také stálo, že je to člověk, který stojí stranou společnosti a nechce se do ní zařadit. Jistě to o většině darmošlapů tak platí. Ale že by to mělo tak platit i o tom Eichendorffově pomilováníhodném mládenci? Bud patří k nějakému docela jinému druhu darmošlapů, nebo mu dal autor to pojmenování neprávem. Kdo dílo pochopí, řekne si rovnou, že ne neprávem, ale s provokativní záměrností.

Probíhá měsíc červen. Právě 10. června se v roce 1942 udála největší tragédie mého rodného kladensko-slánského regionu. Jedná se o vyhlazení obce Lidice, která se nachází jen několik málo kilometrů od Kladna. Co jí předcházelo? Dne 27. května téhož roku spáchali čeští parašutisté, vycvičení a vyzbrojení v Anglii v Praze atentát na nenáviděného a krutého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Druhá světová válka a s ní i fašistická okupace naší okleštěné vlasti se blížila ke svému konci. Moje rodné Kladno však muselo přestát dvě bombardování, při kterém zcela zbytečně přišlo o život několik desítek osob. A kdo že naše město bombardoval? Že by okupanti, tedy Němci? Nikoli. Obě bombardování mají na svědomí naši,spojenci"-Američané. K prvnímu došlo v polovině září roku 1944. To americké bombardéry svrhly do zalesněného prostoru, nedaleko ,,Poldiny hutě" zhruba 20 pum.

S hrůzou navštěvuje zubní ordinaci patrně dost lidí. Patřím mezi ně i já. Ovšem ze zcela jiného důvodu než jejich velká většina . Já se nebojím bolestivého zákroku u zubaře už hodně dlouho. Tedy již více než 20 let. Přesně od doby, kdy mi na úrazovém oddělení kladenské nemocnice bez operačně i jakéhokoli lokálního umrtvení lékaři rovnali na čtyři krát zlámaný kotník. Tehdy mě při jejich zákroku držely a málem neudržely hned tři zdravotní sestry. Větší fyzickou bolest jsem v životě nezažil. Jakýkoli zásah do chrupu je proti tomu úplná legrace. Navíc mám velmi citlivého zubního lékaře, který i pouhé plombování zubu umrtví lokální injekcí. Zažil jsem i odstraňování tzv. ,,zubu moudrosti" nikoli vytržením, ale vyřezáním pomocí skalpelu a následným sešitím dásně. I to byla sranda proti tomu rovnání kotníku. Z čeho tedy pramení ta má hrůza ze zubního lékaře? Z obavy nějaké bolesti určitě ne. Problém je v něčem jiném.

Když o sobě napíšu, že jsem zarytý kladenský i celo regionální patriot, budu se už ani nevím pokolikáté opakovat a bude to svým způsobem znamenat ,,nošení dříví do lesa". Na své rodné město, ve kterém jsem prožil beze zbytku celý svůj dosavadní život, ani na celý-kladensko-slánský region nedám prostě dopustit a dnes už vím, že bych nikdy nedokázal žít jinde. Můj patriotismus v poslední době ještě silně povzbudila kniha kladenské PaeDr. Ireny Veverkové. Tato spisovatelka věnovala Kladnu už více knih. A já na ní nedám dopustit. Tím spíše, že ji osobně znám, ještě z doby, kdy ona byla ředitelkou kladenského archivu, ve kterém jsem v jeho sportovním oddělení kdysi dobrovolně a bezplatně pomáhal třídit archiválie. Paní doktorka je jen o pár let starší než já a na kladenském gymnáziu jsme se minuli jen opravdu těsně. Je sice vystudovanou doktorkou pedagogiky, ale v tomto oboru téměř nikdy nepracovala.

Právě začíná měsíc květen. Osobně ještě dobře pamatuji období před listopadem 1989, kdy se velkolepě slavily tzv. slavné májové dny. Svátky tehdy byly hned tři: 1. květen- Svátek práce je sice státním svátkem dodnes, ale zdaleka již se neslaví na takové úrovni jako kdysi. Já osobně, byť jsem nikdy nebyl v KSČ mám na někdejší prvomájové průvody, třebaže byly svým způsobem povinné jen samé hezké vzpomínky. Státním svátkem býval před listopadem i 9. květen, jako Den osvobození Rudou armádou, která toho dne v roce 1945 dorazila do Prahy. Tento svátek byl po listopadu posunut o den dříve, tedy na 8. květen kdy je jako státní svátek slaven ,,Den vítězství.“ Dnes je tendence zamlžovat skutečnost, že Prahu osvobodila sovětská armáda právě onoho 9. května. Naopak se zveličuje částečné osvobození naší republiky americkou armádou. Jaká je vlastně skutečnost z pohledu nikoli laika, ale člověka, který historii skutečně studoval na vysoké škole a navíc historie je i jeho velkým koníčkem.

V plném invalidním důchodu jsem nepřetržitě 25 let. U psychiatrů jsem vedený asi o 8 let déle. To je jistě hodně dlouhá doba na získání zkušeností a vytvoření si vlastních názorů i vlastního náhledu na své onemocnění. Co se týče vlastní psychologie, tady mám i jisté poznatky teoretické. Psychologii jsem měl jako předmět kdysi na pedagogické fakultě UK, kterou jsem nedostudoval i na trenérské škole, kterou jsem na úrovni maturity úspěšně ukončil. Trenérská škola mi dala kupodivu po stránce psychologie více, než neukončené pedagogické studium na Vš. V čem tedy vidím samotný základ psychologické vědy já? Především v tom, že každý člověk je jiný. S každou lidskou bytostí je také třeba jednat jinak. Dva psychologicky vyloženě stejní jedinci prostě neexistují. Co pomáhá mé psychice, zdaleka nemusí pomáhat jinému. Psychiatrickým pacientům může velmi pomáhat psychoterapie, at už skupinová, nebo individuální, nebo pohovory s psychologem. Nic proti tomu. Někdo a asi i většina pacientů obojí potřebuje. Já se obojímu od jisté doby naopak zarytě vyhýbám. V minulosti jsem pohovorů s psychology prodělal velmi mnoho. Ted už jsem s nimi nehovořil jistě řadu let. A nechybí mi to, protože to nepotřebuji. S některými psychology jsem se při pohovorech v minulosti téměř pohádal. Snad na každý jejich argument jsem měl svůj ,,protiargument“.

Na kladenský hokej jsem chodil vždy. Dva předposlední roky dokonce více než kdykoli jindy. Měl jsem od vedení kladenského oddílu k dispozici zcela zdarma novinářskou průkazku do tzv. VIP. Seznámil jsem se tam s řadou bývalých hokejistů, z nichž mnozí nastupovali i za československou reprezentaci. Rytíři ale v těchto dvou sezonách do extraligy nepostoupily, byt vždy chyběl jen pověstný krůček. Pro letošní sezonu už jsem ale volný vstup do VIP neměl a proto na hokej chodil už méně. Koncem sezony, kdy už šlo o všechno mi to ale nedalo. Přitom její závěr nezačínal nijak růžově. Po základní části bylo Kladno až čtvrté a to znamenalo těžký vzájemný souboj s jasně první Jihlavou.

Pokud bych se měl zmínit o slovanské vzájemnosti, hodně lidí by patrně vůbec nevědělo co mám na mysli. A přece my Češi jsme příslušníky slovanských národů, tedy Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Poláků, Srbů, Slovinců, Slováků, Chorvatů, nebo Bulharů. Mimochodem právě Bulharsko, na které se dnes řada lidí dívá tak trochu jako na něco nedokonalého, nebo dokonce méněcenného bylo vůbec prvním slovanským státem, který kdy vůbec existoval. Kdysi jsem se ohledně Bulharska dostal na přednášce doktora historie do sporu, zda právě ono je nejstarším státem Slovanů. Já si zatím stál, on naopak tvrdil, že nejstarším slovanským státem je Velkomoravská říše. Začal jsem pak po historii těchto prvních státních útvarů pátrat, prostudoval jsem řadu materiálů a knih a došel jsem k nejednoznačnému závěru.

Vzpomínám na svoji maturitní zkoušku. Je to už dávno, přesně 35 let, kdy jsem maturoval na kladenském gymnáziu. Opomenu písemnou část z českého a ruského jazyka, se kterou jsem žádné problémy neměl. Vzpomínám spíše na ústní zkoušku z dospělosti. Maturoval jsem povinně z češtiny, ruštiny/opět zcela bezproblémově/ a z matematiky/tam jsem měl problémy jako vyloženě netechnický typ naopak velké/. A jako volitelný předmět jsem si zvolil tehdejší občanskou nauku. Výsledky? Ze všech společenských a jazykových věd výborně, z matematiky dostatečně/a to ještě možná z milosti/. Měl jsem tu smůlu, že matematiku jsme tehdy měly dost těžkou, včetně výuky tzv. derivací a integrálů, které se už za našich časů vyučovaly jen na některých středních školách a dokonce se jim vyhnuly i některé typy gymnázií. Však moje maturita z matematiky také podle toho dopadla. Naštěstí jsem byl na škole dobře známý svou nechutí k technickým vědám a naopak zájmem o vědy humanitní a tak jsem nejen prošel, ale i byl doporučen ke studiu na vysoké škole samozřejmě humanitního zaměření. Zdůrazňuji zde slovo doporučen. To tehdy bylo k přihlášce na Vš téměř podmínkou. A doporučení v našich časech dostal jen ten, kdo nepřesáhl celkový průměr všech známek, na všech vysvědčeních 2,25. Tenhle průměr jsem si po celé čtyřleté studium udržoval jen horko těžko, protože mi ho kazily právě technické předměty, jako matematika, fyzika, nebo deskriptivní geometrie. Z těch jsem míval pravidelně špatné známky, často i dostatečné a někdy jsem v nich měl i problémy, abych vůbec prošel.

Na ,,Velký pátek", který letos připadl až na 19.dubna jsem vyrazil na delší turistický výlet na kole. Počasí bylo mimořádně příznivé, tedy slunečno a teplo. Původně jsem chtěl vyrazit jen na zříceninu královského hrádku Jinčova, kam jezdím každý rok. Od nás z Kladna je to na Jinčov asi 20 km. I když jsem nevyrazil nijak brzy, protože ráno bylo ještě potřeba mámě nakoupit, na Jinčově jsem byl již před 11. hodinou. Hrad jsem si ani nemusel moc prohlížet, protože jsem na něm byl už snad 20x a po kratičkém odpočinku jsem měl vyrazit zpátky. A také vyrazil. Ale ne domů na Kladno, ale na dalších asi 15 km vzdálený Křivoklát. Tamější terén znám z minulosti velmi dobře. Je silně kopcovitý. V dobách kdy se ještě jezdil cyklistický ,,Závod míru" na solidní úrovni, byly na trase, kterou jsem jel hned dvě vrchařské prémie.

Mám za sebou již 13 ročníků na Slánské akademii volného času. Vlastně nemám, protože ten poslední 13. ročník ještě neskončil a já se v posledních letech přednášek Slánské akademie téměř nezúčastňuji. Závěrečnou práci jsem ale napsal v každém ročníku a vždy byla vyhodnocena kladně. Doma mám ze Slaného už 12 čestných diplomů a už od začátku letošního dubna vím, že letos na podzim dostanu třináctý. Mimochodem další dva diplomy mám z Kladenské university III. věku, takže to dělá celkem 15 čestných diplomů. Své práce píšu vždy s velkým předstihem. Ta poslední byla na téma: ,,Město Velvary a nejstarší sbor dobrovolných hasičů v Čechách." Napsal i odeslal jsem ji již někdy v letošním lednu. Na Slánské akademii ji nehodnotili/nebo jen z menší části/ a přeposlali ji člověku nejpovolanějšímu, paní vedoucí Městského muzea Velvary Ing. Jitce Kůrkové, ke konečnému zhodnocení.

V neděli 14. dubna jsem se zúčastnil fotbalového turnaje FOKUS CUP v Neratovicích. I když jsem díky katastrofálnímu vlakovému spojení dorazil opožděně a nemohl tak odehrát všechny zápasy, nastoupil jsem za lepší z našich dvou týmů CDZ Praha, který skončil na 4. místě. Přestože mám díky více než 850 naběhaným kilometrům od začátku letošního roku i účastí na téměř všech fotbalových trénincích natrénováno, se svým výkonem na turnaji jsem zklamán. S kondicí jsem také určitě problémy neměl. Fotbal ale není jen o běhání.

Vzpomínám na své začátky v bohnickém Peer klubu. Je to už půldruhého roku, kdy jsem tam začínal jako pomocný peer. Není to tak dlouho a přece mi to připadá už dávno. Za tu dobu prošlo Peer klubem větší množství pacientů. Někteří se po propuštění z bohnické nemocnice opakovaně vracejí zpět. Ve vedení klubu mám už třetího šéfa, tedy teď vlastně šéfovou.

Pokud by se mě někdo zeptal, kterého z našich beletristických spisovatelů mám nejraději, odpověděl bych okamžitě. Jen by to byli dvě osobnosti-Karel Hynek Mácha a Jaroslav Hašek. Máchu si nechám do svého seriálu o romantismu, ale o Haškovi napíšu hned. Jeho nezapomenutelné ,,Osudy dobrého vojáka Švejka" mám samozřejmě ve své více než dvoutisící svazkové knihovně a ustavičně se k nim vracím. Haškův humor je naprosto nenapodobitelný a unikátní. Jako člověk odkojen v dětství Jaroslavem Foglarem, nemám rád sprostá a vulgární slova, ale k Haškovi tak nějak tyto výrazy patří. Bez nich by nebyl Hašek Haškem a proto mu je rád a ochotně toleruji. A že jich v jeho knihách je. To, jak a jakým způsobem dokázal zesměšnit První světovou válku i celý prohnilý rakousko-uherský systém mě fascinuje.

Novinářské práci se věnuji asi 20 let. Snad proto ji mohu tak trochu srovnat s detektivkou a především detektivním pátráním. Že to nejde dohromady? Pokusím se přesvědčit o opaku. Kdysi jsem psal pro jisté celostátní noviny články o historicko-architektonických památkách do jejich kulturní rubriky. Psaní takových článků považuji za nejsnazší, protože můžete čerpat z odborné literatury a vlastně jen nějak pozměňovat původní text, aby nešlo o vyložené opisování. Má to ale jeden háček. K takovýmto textům patří i příslušné fotografie památky o které píšete. Já vždy psal především o hradech a hradních zříceninách. Tuto tématiku jsem také vystudoval a osobně navštívil na 180 hradů a zřícenin. Nalézt a navštívit hrady typu Karlštejna, Křivoklátu, nebo rozsáhlé zříceniny jako Okoř, Trosky, nebo Rábí je samozřejmě velmi jednoduché a primitivní. Něco úplně jiného je hledat hradní zříceniny, které téměř nikdo nezná, zbylo z nich jen pár rozházených kamenů z původního zdiva, nebo v krajních případech ani to ne a někdejší hrad připomínají jen prohlubně zbylé z původních příkopů, případně obytných staveb. A právě takových zřícenin je v naší republice většina. Názvy někdejších hradů jako jsou např. ,,Ježov", ,,Sobín", ,,Hlavačov", nebo tzv. ,,Hrad u Čtyřkol",u kterého se dokonce nezná ani jeho původní skutečné jméno asi nikomu nic neříkají. A přece ve své době existovaly a některé byly dokonce velmi významnými hrady. Například ,,Hlavačov" na Rakovnicku měl být na začátku 13. století tím, čím byl o něco později velmi známý královský hrad Křivoklát. Žel se jednalo ještě o hrad tzv. přechodného typu/mezičlánek mezi starším hradištěm a novějším hradem/, který byl z větší části dřevěný a proto asi po 50 letech existence zcela vyhořel. Dnes v místech, kde kdysi stával není snad jediný kámen a připomínají ho pouze ony prohlubně. Nalézt ho však pro mě nebylo nijak obtížné, protože v jeho těsné blízkosti vede turisticky značená cesta.

Vlastním přes 2 000 svazků knih, ve své garsonce už je nemám kde skladovat a část knih proto musím mít v matčině bytě 3+1. Přesto je mi to ale stále málo a knihy sháním všemi možnými způsoby dál. V klasických knihkupectvích je přitom prakticky nekupuji. Důvod? Jejich cena je až nekřesťansky přemrštěná. Zato ,,vymetu" kdejaký kladenský, nebo pražský antikvariát, ale i tam jsou často ceny na mě-invalidního důchodce III. stupně dost vysoké. V poslední době jsem přišel na jiný způsob získávání knih. Na některých vlakových nádražích jsou nevelké knihovničky s odloženými knihami, které si cestující mohou vzít zcela zdarma jako ,,čtení do vlaku". A tím se dostávám ke svému novému koníčku. Už mám zjištěno, na kterých nádražích takové knihovničky existují a jen během měsíce března jsem takto navštívil opakovaně například vlakové nádraží na zastávce Kladno-město, nebo stanici Praha-Dejvice a na kole jsem proto neváhal zajet ani na 25 kilometrů vzdálené veliké nádraží v Kralupech nad Vltavou. Sehnal jsem hned několik pro mě vášnivého čtenáře i sběratele velmi zajímavých knih. Jen namátkou uvedu dva mé oblíbené klasiky Waltera Scotta a jeho historický román ,,Waverley", nebo představitele tzv.,,Lumírovců" Julia Zeyera a jeho román ,,Jan Mária Plojhar". Knih jsem si samozřejmě odnesl více, ale vždy tak nejvíce tři nebo čtyři. V titulku jsem slovo ,,rabování knihovniček" uvedl spíše s humornou nadsázkou. Já si sice některé knihy, které pro mě mají cenu, nejen čtenářskou, ale i sběratelskou odnesl, ale zato více knih, které pro mě cenu nemají do knihovniček dodal. S radostí se zbavuji knih tzv. ,,Červené knihovny" z edice ,,Večery pod lampou", které chtěl kdysi soused z domu dát do sběru a já je na něm vymámil. Zbavuji se ale i tzv. současné moderní literatury, která mi jako čtenáři nevyhovuje. A kdo dnes čte Scotta, nebo Zeyera, byt se jedná o skutečné klasiky?

Jak má člověk přistupovat k životu, především k osobním ranám a tragédiím? Má je pokorně snášet a přijímat, nebo jim za každou cenu i třeba jako poražený vzdorovat a bouřit se proti nim? Odpověď na tuto otázku není samozřejmě jednoduchá a už vůbec ne jednoznačně jasná. Vždy záleží na jednotlivci a jeho přístupu k životu. Jaký názor zastávám já? Nechám za sebe mluvit dva představitele ruské, respektive sovětské literatury, které jsem v minulosti studoval. Prvním je Lev Nikolajevič Tolstoj, druhým Nikolaj Alexejevič Ostrovskij. Postavím proti sobě dvě stěžejní díla obou autorů. U Tolstého to bude rozsáhlý čtyřdílný román ,,Vojna a mír" u Ostrovského román ,,Jak se kalila ocel". Oba dva jsem četl, oba dva viděl i ve filmovém zpracování. Tak snad se mohu pokusit o hodnocení. Pokud bych se měl vyjádřit k umělecké hodnotě obou děl, jednoznačně by měl navrch Lev Tolstoj. Ale pokud bych měl hodnotit názory obou, dal bych přednost Ostrovskému.

Je vinen kapitán? Aneb kořeny romantické nespokojenosti

Četl jsem krátkou romantickou povídku francouzského romantika Alfréda de Vigny s názvem ,,Příběh o červené pečeti“. Jejím hlavním hrdinou je sympatický kapitán plachetnice, který vezl jistého mladíka s manželkou do ,,deportace“. Oba měl rád jako vlastní děti. Oba ale do deportace odvezl. Svůj nelidský rozkaz tak nakonec splnil. Proč? Vždyť ten deportovaný chlapec přece nic neudělal. Celé jeho provinění bylo několik posměšných básniček na vládu direktorů, která si o posměch přímo říkala. Jak to mohl kapitán udělat? Proč ten nesmyslný rozkaz nějak neobešel?

O tom, jak mám rád vlastně všechna zvířata, snad kromě hadů, ze kterých mám naopak fobii, jsem už na náš BLOG psal. Nic se ale nemá přehánět. Mě se už až přehnaná láska ke zvířatům v některých případech málem nevyplatila. Jak už jsem psal mám patrně nejraději psy. Vždy když nějakého vidím mám ,,cukání" si ho pohladit. A někdy to i udělám. Vynadáno od majitelů čtyřnohých miláčků jsem dostal mnohokrát. Někdy zašli psí majitelé při svých výtkách tak daleko, že jsem se neovládl a došlo k ostřejší výměně názorů. Naštěstí vždy jen slovní. Asi 5x mě pes, kterého jsem špatně odhadl dokonce i kousl, spíše škrábl zuby. U lékaře jsem ale proto nebyl nikdy a vzteklinu snad nemám.

Běhám pravidelně asi 3 roky. Patrně se u mně již vytvořila na běhu a pohybu vůbec jistá závislost. Lidé, co mě znají si patrně myslí, že běhám kvůli fyzické kondici. To je ale pravda jen z části. Pokud mám být upřímný, musím napsat, že dokonce z té mnohem menší části. Kdyby mi šlo totiž vyloženě jen o kondici, pak bych určitě nekouřil. A já si klidně vykouřím svou krabičku, tedy zhruba 20 cigaret denně, navíc balených bez filtru z nekvalitního levného tabáku dováženého z Polska. Snad to někomu připadá podivné, ale já běhám mnohem více pro jinou kondici než je ta fyzická. Běhám pro svou kondici psychickou. Pokud splním svůj každodenní limit, jsem na tom psychicky aspoň přiměřeně dobře. Běda však když běhat přestanu. Stačí pouhých pár dní bez pohybu a hned ztrácím sebevědomí, přestávám si věřit a po několika dnech vše vrcholí až vyloženými úzkostmi, které pozvolna mohou přerůst i ve vyložené fobické stavy.

Není to tak dlouho, kdy jsem se ve zprávách Televize NOVA dozvěděl zajímavé informace. V České republice je prý na více než osm set tisíc občanů uvalena exekuce. Tak vysoký počet mě zarazil. A když jsem poté slyšel informaci o tom, že postup vůči dlužníkům by neměl být tak tvrdý a že by se jim snad i část dluhu měla v budoucnu anulovat, napadlo mě jediné. Já sám za 55 let svého života nikdy žádný dluh neměl. A to ani v situaci, kdy jsem ještě neměl invalidní důchod a tedy pravidelný a jistý příjem.

A zase jsem se vytočil! A zase v tom mají prsty administrativní pracovníci, se kterými mám tak špatné zkušenosti. Tentokrát to byli ti z České pojišťovny. O co vlastně šlo? Na jisté pobočce výše uvedené společnosti jsem pro špatné zhodnocení mých dosud těžce naspořených peněz své připojištění rušil. Protože jsem si ho ale předplatil dopředu o jeden a půl roku, přišel bych tak o státní příspěvky na tuto dobu. Proto jsem hned založil smlouvu novou s minimálním měsíčním vkladem i příspěvky od státu. Pro administrativní pracovníky to však bylo asi příliš složité. Požadoval jsem převedení části peněz ze staré smlouvy na novou v rámci jedné společnosti. Na pobočce proto několikrát telefonovali na ústředí České pojišťovny s výsledkem, že to je možné ba dokonce bezproblémové. Pak jsem po pouhých několika dnech volal přímo na ústředí výše uvedené společnosti a byl mi řečen pravý opak-možné to není. Administrativní pracovníci si během pouhých několika dní vyloženě protiřečili a tvrdili věci zcela protikladné.

Dne 10. března 1948 bylo v ranních hodinách pod okny Černínského paláce na Pražském hradě nalezeno mrtvé tělo tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Strohá zpráva, která však již po celá desetiletí nese s ní spojenou řadu záhad, nejasností, domněnek i tajemství, dnes žel již těžko rozluštitelných. Začněme stručně představením někdejšího skvělého politika Československé republiky Jana Masaryka/1886-1948/.

Právě začíná březen. Pro mě je nejen měsícem, ve kterém jsem se narodil, ale především měsícem každoročního návratu jara. Oficiálním dnem jarní rovodennosti je sice až 21.březen, ale pro mě začíná jaro už mnohem dříve, respektive mnohem dříve se na něj těším. Už od Nového roku začínám sledovat, jak se začínají dny pomaloučku prodlužovat a v duchu počítám snad každý den, který do začátku toho oficiálního kalendářního jara zbývá. Kalendářní jaro samozřejmě nelze srovnávat s tím skutečným. Pravé jaro přichází do kraje většinou dříve, ale někdy i později, než toho 21. března. Pro mě samotného přijde s prvními stébly nové a krásně svěže zelené jarní trávy, která se začínají objevovat v uschlé trávě z loňského roku. A samozřejmě s prvními jarními květinami, jako jsou sněženky, bledule, nebo o trochu později fialky. Pozoruji vždy, kdy tyto květiny vyrazí a porovnávám to s minulými roky. Sněženky, často i bledule rozkvétají někdy již ve druhé polovině února. Fialky si musí počkat až na březen. Tyto květiny ještě bývají často dočasně zapadány sněhem.

Zvířata mám rád už od dětství. Ještě jsem ani nechodil na ,,základku" a už jsem si každého pejska musel pohladit, aniž bych si tehdy snad uvědomoval, že by mě mohl i kousnout. A zdaleka nezůstalo jen u psů. Jezdili jsme tehdy s maminkou k jejím příbuzným do jižních Čech a tam, jak tenkrát bývalo zvykem, chovali všechno možné. Od slepic, kachen a hus, přes králíky, kozy, ovce, prasata až ke kravám. A já si samozřejmě musel/tedy pokud to šlo/ každé zvířátko pohladit, nebo ještě raději pochovat. Jako dítě předškolního věku jsem se vůbec nebál vlézt mezi prasata a dokonce ani mezi krávy. Tenhle vztah ke zvířatům mě kupodivu drží dodnes. A psy mám nejraději. V minulosti jsem mnohokrát uvažoval o možnosti nějakého psa si sám pořídit. Tuto úvahu jsem nakonec ale zdravým rozumem vždy zavrhl. Důvod byl prostý. Na pejska bych při mých aktivitách neměl dostatek času. Pes přece potřebuje denně venčit, denně se pořádně proběhnout venku. Pokud to nemá, pak trpí. A já bych mu to poskytovat denně v dostatečné míře nemohl. Zavřít psa v panelákovém bytě považuji za stejně nelidské, jako ho nechat dlouhodobě uvázaného u boudy. Místo pejska jsem měl celkem třikrát morčátko.

Jako psychiatrický pacient jsem evidován téměř 35 let. Plnný invalidní důchod mám o 10 let kratší dobu. Mé pobyty v psychiatrických zařízeních/naštěstí byly všechny dobrovolné/ raději ani nepočítám. V posledních letech jich však kupodivu dost ubývá. Kde jsou ty doby kdy jsem se v psychiatrické léčebně otočil i 4x do roka? Ted jsem byl naposled hospitalizován na pouhé dva týdny před půldruhým rokem. V posledních nejméně 7 letech jsem byl nucen vyhledat pomoc krátkodobé /nejvýše dvoutýdenní/hospitalizace na psychiatrii vždy maximálně jednou do roka. Že by takové zlepšení psychického stavu u téměř /,,psychiatrického rekordmana"/ co do počtu hospitalizací, byt z velké většiny krátkodobých? Tak bych to ani neviděl. Můj psychický stav je myslím pořád stejný. Něco se ale změnit muselo a také změnilo. Především jsem se naučil z nepříjemných psychických stavů dostávat sám bez nutnosti hospitalizace.

Mám vlastní byt 1+1 v panelovém domě, který je šestipatrový a má dva vchody. Ve stejném vchodu bydlí i moje matka, jen o tři patra níže. Každý z obyvatel našeho domu, ať už je vlastníkem bytu, nebo bydlí jen v pronájmu má za povinnost jednou za čas uklidit jak patro, tak společnou dolní chodbu a prostory před domem. Kupodivu nejpoctivěji uklízejí ti nejstarší a to je některým už více než 80 let. Mladí obyvatelé našeho paneláku naopak úklidy společných prostor většinou vyloženě odbývají, nebo případně neuklízejí vůbec. Přitom většina těch mladých bydlí v domě jen v pronájmu.

Jedním z mých koníčků je světová a především česká literatura. Svým způsobem je součástí literární činnosti i dramatická tvorba a divadlo vůbec. Já sám jsem nebyl v divadle již delší dobu. V minulosti jsme ale díky mé bývalé přítelkyni-učitelce v jednu dobu navštěvovali Městské divadlo v Kladně až několikrát do měsíce. Měl jsem tehdy možnost shlédnout nejen hry světového klasického dramatu, ale i české hry ze současnosti. Pak jsme se ale s přítelkyní-učitelkou po delší době známosti rozešli a mě se samotnému do divadla nechtělo. S divadlem byl tak na několik let konec, opomenu-li občasné inscenace divadelních her v televizi, na které jsem se sem tam docela rád podíval.

7.březen-Svátek slavný a věčný. Takový titulek na obálce s celostránkovým portrétem osobnosti mělo v březnu roku 1947 jedno z čísel časopisu pro mládež ,,Junák". /celé tři poválečné ročníky Junáka z let 1945-1947 mám doma dodnes od doby, kdy jsem je jako asi patnáctiletý chlapec tehdy v době tzv. normalizace dost obdivuhodně získal./ Proč je ale právě 7. březen v naší historii tak slavný? Většina lidí dnes patrně ani neví, jaká velká osobnost české historie se tohoto dne narodila. A přitom se jedná o jednu z největších osobností našeho státu v celé jeho více než tisícileté historii.

Z internetu jsem si stáhl dokumentární seriál o českých hradech, ,,Štíty království českého", který uváděl náš nedávný nejlepší archeolog hradů Tomáš Durdík. Pořad má 10 dílů, jeden zajímavější než druhý. Zásluhu na tom má především právě T.Durdík. Za jediný den jsem všech 10 dílů shlédl hned dvakrát. Důvod byl pro mě přitom zcela jednoznačný. U profesora Tomáše Durdíka DrSc jsem vystudoval a strašně rád na něj vzpomínám. Tento skvělý archeolog i člověk žel již několik let není mezi námi.

V neděli 3.února postihla naše město nečekaná sněhová kalamita. Napadlo velké množství sněhu. A jak už je v současné době typické, sníh ležel zcela neodhrnutý na chodnících v městských ulicích ještě po poledni. A já znovu musel vyrazit na nákupy pro sebe a především mou špatně pohyblivou matku. Pravda moc se mi do toho velkého množství sněhu hned po ránu nechtělo, tím spíš, že po nákupech já nechodím, ale vždy běhám. Když pak mamka z jednoho z letáků zjistila, že v jednom asi 2km vzdáleném supermarketu mají poslední den hodně zlevněné brambory, nedalo mi to, hodil jsem batoh na záda a vyrazil do sněhové kalamity. Bylo to hodně nepříjemné běžet, brodit se v tom množství napadaného sněhu a ještě si nechat ,,sekat" stále padající sníh do očí. Při prvních stovkách uběhnutých metrů jsem měl i trochu vztek-nejvíc na nefungující městské služby, které sníh opětovně neodklízely. Pak jsem si ale vzpomněl na jednu významnou osobnost-rodáka z našeho regionu -někdejšího spisovatele realistické historické prózy Václava Beneše Třebízského/1849-1854/. Mám doma asi ve dvaceti svazcích celé jeho kompletní literární dílo. Koupil jsem ho kdysi v antikvariátu za cenu pouhé jedné koruny za svazek. Taková cena je nejen urážkou, ale přímo výsměchem výbornému spisovateli i velkému vlastenci a regionálnímu patriotovi. Jakou ale má spojitost sněhová kalamita se Třebízským?

Do bohnické psychiatrické nemocnice jezdím 3x v týdnu. Vždy v pondělí, úterý a ve čtvrtek. Nejraději mám čtvrteční odpoledne, kdy mám pravidelné služby v místním Peer klubu. Proč právě čtvrtky? Důvod je prostý. Každý čtvrtek totiž navštěvuje Peer klub moje kolegyně ze Zapsaného spolku ,,Dobré místo" Lída se svou kytarou. Čtvrtky odpoledne jsou totiž vyhrazeny zpěvu při kytaře. Lída hru na kytaru i zpěv při ní skutečně ovládá. A když se přidá vedoucí klubu Klárka se svým ukulele nemá to chybu. Některé písně, které obě hrají, sice neznám, ale jak Lída, tak Klárka jsou vždy ochotné zahrát mé oblíbené vyloženě trampské písničky. A já se pak dokážu odpoutat od svých osobních problémů a přidávám se svým zpěvem, i když asi ne zrovna lahodně uchu znějícím. Sám sice na kytaru také hraji, ale protože nemám ani hudební sluch, ani smysl pro rytmus, mohu si hrát jen doma v soukromí sám pro sebe.

Rodinná katastrofa se zase blíží. Moje mamka má už několik let velké problémy s kolenem. Přes deset let má voperovanou endoprotézu. Ta už ji ale dosloužila a chce jít znovu na operaci. To by nebylo nic divného. Ale…. Mamince bude brzy 81 let. Jít v tomhle věku na operaci je velké riziko. To jistě. Vše je ale podstatně horší. Na tuhle operaci měla jít již před dvěma lety. Tenkrát jí to primář ortopedie rozmluvil. Její koleno je totiž v takovém stavu, že i kdyby se operace podařila a oni jí starou endoprotézu vyndali, nová už tam nemusí jít voperovat.

V Bohnicích mám asi štěstí na nadřízené. Pracuji tam na dvou místech. Jednak v Zapsaném spolku ,,Dobré místo" a jednak v místním Peer klubu. O svém šéfovi z ,,Dobrého místa" Jožkovi jsem už na náš BLOG psal jako o nejlepším šéfovi svého života. Teď bych se chtěl zmínit o své šéfové z bohnického Peer klubu Klárce.

Někdy závidím pacientům, kteří při jejich psychických problémech mohou okamžitě navštívit psychiatra. U mě to není možné. Proč? Odpověď je jednoduchá. Drtivá většina psychiatrických pacientů má psychiatra v místě svého bydliště. Já ne. I když jsem z velkého města Kladna, u nás na Kladně psychiatra nemám. Musím za ním dojíždět, bud do Rakovníka, kde má svou ambulanci, nebo do Sadské, kde jeden víkend v měsíci slouží jako žurnální doktor v léčebně. V Rakovníku je ale problém, že tam ordinuje jen dva dny v týdnu, vždy v úterý a ve čtvrtek. A v Sadské dokonce jen dva dny v měsíci, kdy tam má žurnální službu. Jistě velký a nepříjemný problém. Přesto bych svého psychiatrického lékaře nevyměnil za nic na světě. Je totiž více než perfektní. Ze svých problémů se ale musím často vyhrabávat sám. A to není vůbec lehké. Do Rakovníka v posledních letech nejezdím vlastně vůbec, protože je tam vždy přeplněná čekárna a čekací doba i několik hodin.

Moje nespokojenost se službami České pošty trvá už dlouhou dobu. V právě uplynulém měsíci lednu přerostla již ve vyloženou averzi. Co mi na poště nejvíce vadí? Již delší dobu především až nestydatě vysoké ceny za její i ty nejjednodušší služby, jako je například odesílání dopisů ať už obyčejných, nebo doporučených, odesílání balíků a u Poštovní spořitelny ceny za vedení účtů, ceny za výběry i výpisy. Pamatuji si že za dnes tolik kritizovaného totalitního režimu stála známka na dopis pouhých 60 haléřů. A dnes? Téměř 30x tolik. Pravda mzdy se oproti totalitě zmnohonásobily, ale že by třicetinásobně jako ceny známek? To bych musel mít na výplatní pásce bezmála 75 000Kč.

Na tuto otázku je nejednoznačná odpověď. Sám provozuji hned několik takzvaně klasických sportů. Běhám, jezdím na kole, hraji fotbal, florbal, stolní tenis a za sport považuji i pěší turistiku, která je také mým velkým koníčkem. Tedy takovou turistiku při níž ujdete alespoň deset kilometrů. Pěší chůze je přece také pohyb a tedy i sport. Oproti jiným sportům má dokonce jednu velkou výhodu a přednost. Pokud svou turistiku spojujete s návštěvou a poznáváním historických, nebo kulturních památek, potom, nejenže sportujete, ale současně se i vzděláváte. Tímto způsobem pak zvyšujete nejen svou fyzickou, ale i duševní kondici. Proto se snažím založit v Zapsaném spolku Dobré místo turistický oddíl. Vlastně jsem s tím už začal. V prosinci loňského roku jsme s několika zaměstnanci Dobrého místa vyrazili na pražský Vyšehrad. Začátek se sice příliš nepovedl. Snad proto, že byla zima. Těch deset výše zmíněných kilometrů jsme ani zdaleka neušli. Ale ono se úplně jinak chodí v zimě v prosinci a jinak někdy v rozkvetlém jaru.

O kručince na svazích Vesuvu, aneb romantický světobol

Největším dílem italského romantika Giacoma Leopardiho je rozsáhlá lyricko-epická báseň ,,Kručinka". Autor, který si v jistém období svého života tolik oblíbil přírodu v ní představuje čtenářům i druhou neradostnou až krutou tvář přírodních krás její necitelnost. Kručinku představuje malý drobný kvítek rostoucí na stráních sopky Vesuvu. Sopka, jejíž žhavá láva zničila už tři antická města stále hrozí a drobný kvítek rostoucí na jejím úbočí je symbolem lidské bezmoci. Leopardi se tímto způsobem hněvivě vypořádává s laciným optimismem svého podnikatelského měšťáckého století, které, podle něho, člověku přináší jen samou bolest. Romantický umělecký směr vychází z velkých a ušlechtilých hesel Velké francouzské buržoazní revoluce , kterými jsou volnost, rovnost, bratrství. Tato hesla nebyla však v buržoazním devatenáctém století nikdy naplněna a utlačovanému člověku přinášejí jen samé utrpení a žal.

Jsem obyvatelem jistého středočeského města. Pravidelně a poctivě/patrně na rozdíl od některých jiných občanů/ platím poplatky tzv. technickým službám. Poplatky jsou vzhledem k mému příjmu dost vysoké. Přesto se jedinkrát nestalo, že bych je nezaplatil. Údajně se jedná o poplatky za odvoz odpadu Technickým službám města. I k tomuto problému bych měl své výhrady. Kontejnery s odpadem jsou v našem městě často přeplněné a odpadky se povalují mimo ně, aniž by si toho, kdo všímal. Že by město nestačilo včas odpadky odstraňovat? Proč tedy potom za odstranění odpadu vůbec platíme nějaké peníze?

V polovině ledna letošního roku jsem se zase po čase dostal do nepříjemného psychického stavu. Tentokrát naštěstí jen na týden. Hlavním důvodem byl nepříznivý zdravotní stav mé matky. Za špatný psychický stav si ale mohu i já sám. Až do té půlky ledna jsem delší dobu pravidelně denně běhal a rekreačně provozoval řadu sportů. Najednou jsem na pouhý týden vše zcela vysadil. A hned bylo zle. Okamžitě se dostavily silné úzkosti i vyložené deprese. Já bez pravidelného pohybu prostě existovat nemohu. Jsem už na něm vyloženě závislý. Při absenci sportu si okamžitě přestávám věřit a jde to převážně až tak daleko, že se u mě dostaví vyložené fobické stavy. To se pak vyloženě bojím vycházet mezi lidi. Je sice krajně nespravedlivé, že někdo se nepohybuje vůbec a je přitom psychicky v pohodě a jiný musí někdy doslova dřít, aby byl aspoň v přiměřeně dobrém stavu. Mám se snad proto ale litovat? Mám bědovat nad svým osudem? To by byl ten nejhorší možný přístup. Proto je v mém případě jedno jasné: HLAVNĚ NEPŘESTAT BĚHAT A SPORTOVAT! Však jsem po tom kritickém týdnu hned začal.

Luboš Hora-Kladno

Sobotní finále tenisového Australian Open mezi ,,Českou lvicí" Petrou Kvitovou a Japonkou Osakaovou jsem trochu kuriozně sledoval v mobilu, kde mám nainstalovanou televizi. Cestoval jsem totiž zrovna vlakem na kontrolu do Sadské a jinou možnost jsem neměl. Přesto jsem byl finálovým zápasem unešen. Po více než dramatickém boji sice spíše šťastně, než nějakým umem zvítězila Japonka, ale pro mě je vítězkou Petra Kvitová. Tuhle tenistku, která je mimochodem o půl hlavy větší než já jsem si mimořádně oblíbil. To, jakou bojovnost ve finálovém zápase předvedla a kolik srdíčka do něj dala, jsem snad ještě neviděl.

Vánoční svátky bez televize si drtivá většina lidí vůbec nedovede představit. Lebedí si pohodlně v křesle, koukají na ,,bednu" a ,,cpou" se vánočními lahůdkami, především cukrovím. To jsou klasické české vánoce.

Poslední vánoce, tedy ty v právě uplynulém roce 2018 se v mém případě nijak výrazně nelišily od těch několika předchozích. Pokud snad ano, pak byly ještě o něco depresivnější. Trávil jsem je pouze s maminkou, která je na tom navíc rok od roku pohyblivě hůře. Z těchto důvodů se dostane ven, jen za pomoci francouzských holí a ujde i tak maximálně několik set metrů. I doma si při pohybu v bytě musí pomáhat francouzskou holí. Jen v sedě a v leže ji silně poškozené koleno, ve které voperovaná endoprotéza již po více než 10 letech dosloužila, nebolí. I pouhé stání ji bez pomoci hole dělá problémy. Z těchto důvodů se nemohla pouštět do žádných větších vánočních příprav, které ještě před takovými 3-4 lety byly především na ni. Je velké štěstí, že bydlí ve stejném paneláku i vchodě jako já, jen o tři patra níže. Já zase s vánočními přípravami dosud nemám žádné velké zkušenosti. A tak jsem jen jako v posledních letech již obvykle ,,běhal" po nákupech potřebných potravin, pomáhal s předvánočním úklidem a vykonával práce příslušející spíše ženám.

Příchod Nového roku znamená pro mnohé lidi nové cíle a s nimi spojené novoroční závazky. Mezi ty nejobvyklejší patří třeba o nějaké to kilo zhubnout, nebo přestat kouřit. Musím se přitom trochu pousmát nad skutečností, když v období těsně před Novým rokem hodně lidí dělá pravý opak. Během vánočních svátků a Silvestra se naopak přejídá téměř k prasknutí a při sklenkách alkoholu ,,hulí" jednu cigaretu za druhou. Přetočit pak svůj životní styl o 180 stupňů během jediného dne musí být opravdu obtížné. Kila nabraná za období svátků se asi musí shazovat hodně těžko, tím spíše, když jich člověk měl nadbytek už před svátky.

Správné i zkreslené představy o romantismu

Minimálně od středoškolských studií se lidem romantismus ztotožňuje s přízračnou ,,lůnou“nad hradními troskami, s mýtem něčeho velkého a ušlechtilého, s představou ideálního nezkaženého člověka, stejně jako s ukrutnými zápletkami hrůz i s neméně ukrutnými dávkami ctností. Romantismus je samozřejmě úzce spojen s až mimořádně silným projevem nálad a citů.

Zejména u nás na Kladně jsem pověstný svou averzí vůči pracovnicím v administrativě i jiným úřednicím, nebo mužům úředníkům. Na některých kladenských úřadech jsem tím dokonce už vyhlášený. Proti takovým lidem jsem si nikdy nebral a ani v současné době neberu žádné servítky. Právě naopak. Už nejednou se mi někde na úřadě stalo, že jsem je téměř ,,seřval." Naštěstí jsem nikdy nepoužil žádných vyloženě vulgárních výrazů, takže mi to vždy prošlo, bez jakýchkoli následků. Přesto jsem si často dovolil dost, někdy snad až příliš. Výtky i některé výrazy, kterými jsem je častoval si rozhodně za rámeček nedají. Jako vysokoškolák a novinář se necítím před pracovnicemi většinou jen se středoškolským ekonomickým vzděláním jako méněcenný, když po nich něco žádám. Běda, když nějaká ,,kancelářská povalečka" se chce vyvyšovat nade mě. Pak už se nedokážu udržet a ,,vypěním" .V nedávné minulosti jsem na ně někdy i vyloženě křičel a přímo se vyžíval svými hrozbami stížností na jejich nejvyšších možných nadřízených orgánech a to včetně některých ministerstev. Samozřejmě, že takové jednání a chování není ideální a už vůbec ne příkladné. Ale co? Nakonec jsem přece psychiatrický invalidní důchodce III.stupně a to s diagnózou doslova znějící:,,těžká až extrémní porucha osobnosti." To mě snad alespoň do jisté míry omlouvá.

Novinářské práci se věnuji bezmála 20 let. Za tuto dobu jsem napsal jistě tisíce/možná desetitisíce/ článků a dvě brožury. Pamatuji se ještě na svůj vůbec první otištěný článek -,,Jak Meazza na Kloze nestačil", který vyšel v dnes již neexistujícím ,,Kladenském expresu" a čerpal z nejslavnějšího období kladenského fotbalu. Je příznačný tím, že právě články se sportovní tematikou jsem jako novinář začínal.

Ve svém zaměstnání v Zapsaném spolku ,,Dobré místo" pracuji bezmála šest let. Začínal jsem kdysi pouze jako redaktor webového portálu www.lidemezilidmi.cz. Pouze svými články jsem na něj přispíval necelé 4 roky. Článků na webu mi rychle přibývalo a od léta 2017 do léta 2018 jsem pravidelně přispíval každý měsíc 15 články. S tímto počtem jsem prakticky neměl konkurenci a proto také v psaní přibrzdil. Snížil jsem jejich počet na 5-10 měsíčně. Důvodem byly ale také další okolnosti. Již přes dva roky pomáhám jako tzv. peer v bohnickém Peer-klubu, což nějaký čas jistě zabere/nejvíce to pravidelné dojíždění z Kladna do Prahy./ A především to, že mám téměř nepohyblivou maminku ve věku 80 let, které se snažím pomáhat jak jen to jde. Nicméně jsem začal ,,hřešit" na téměř bezkonkurenční počet svých článků a v posledních měsících psal méně.

Úvod

Od doby, kdy jsem se naučil číst, se četba stala mou velkou zálibou. Časem jsem začal knížky od svých oblíbených autorů i sbírat. Snad proto mám dnes ve své knihovně více než 2 000 svazků. Nezačínal jsem v dětství pohádkami, ale hned knihami dobrodružnými. Ty mě zato ,,držely" velmi dlouho, prakticky až do dospělého věku. Bylo mi už kolem 20 let, kdy jsem definitivně přešel k literatuře faktu, především toho historického a k beletrii,nebo chcete-li krásné literatuře. Tady jsem ale začínal hned klasiky. Proto lieraturu méně hodnotných autorů, zejména těch současných téměř neznám. Na ,,gymplu" jsem v předmětu český jazyk a literatura prospíval dobře, ale nijak nezářil. Češtinářka mě nejednou dokonce vytkla, že jsem opožděný, když čtu stále dobrodružné knihy. Dnes s odstupem času se nad tím musím trochu usmát. Na Universitě III. věku jsem dlouhých 6 let studoval ruskou klasickou literaturu a teď bych jí za její někdejší nepřesné až vyloženě nesprávné výklady mohl kritizovat. Vedle literatury historického faktu dnes stále čtu zejména klasiku. Mám samozřejmě své oblíbené autory jako Viktora Huga, Waltera Scotta, Michaila Jurjeviče Lermontova, nebo našeho Karla Hynka Máchu. Jedno všechny spojuje. Jedná se vesměs o představitele literárního směru -romantismu. Romantismus ovládl literaturu v období po Velké francouzské revoluci na začátku 19. století. Proč? Velká francouzská revoluce přišla s velkými hesly -volnost-rovnost-bratrství. Hesla a původně snad i společensko -politické programy však svého skutečného naplnění nedošla. Vykořisťovatelský feudální systém začal být nahrazován novým, snad jen trochu méně vykořisťovatelským systémem-kapitalismem. Ten sice zjednodušeně, ale zato jednoznačně vystihuje honba za maximálním ziskem, jako hlavním smyslem života. Vláda šlechtických titulů začíná být nahrazována vládou peněz.

V březnu příštího roku mi bude 55 let. To je věk, kdy už řada lidí má větší, či menší zdravotní problémy. Opomenu - li své závažné problémy ryze psychického rázu, pak musím napsat, že já žádné zdravotní tělesné problémy nemám. Fyzicky jsem nemarodil jistě nejméně 10 let. Tedy vlastně marodil, ale těch nejméně 10 let jsem nenavštívil ohledně nějaké nemoci svou praktickou obvodní lékařku. Měl jsem za tuto dobu množství drobných úrazů, mezi něž počítám několikrát naražená a jednou i našťíplá žebra, našťíplé rameno i různé jiné drobné pohmožděniny. Lékařskou pomoc jsem ale v těchto případech nevyhledal nikdy. Žel nemohu napsat, že jsem tím ušetřil peníze za léčbu našemu zdravotnictví, protože jsem zase mnohokrát musel vyhledat pomoc psychiatra a za těch 10 let prošel i řadou hospitalizací v psychiatrických zařízeních.

Vlastním několik let byt 1+1 v panelovém domě v Kladně. Cením si na něm především toho, že se mi při nízkých příjmech podařilo na byt našetřit a to bez jakékoli půjčky, úvěru, nebo hypotéky. Ani od rodičů jsem nepotřeboval jedinou korunu finanční výpomoci. Pravda měl jsem štěstí, že jsem ho kupoval v době, kdy byly byty snad na historickém cenovém minimu, ale i tak mi šetření trvalo asi 15 let. V jednom byla, ale v posledních dvou letech potíž. Vchodové dveře do bytu jsou sice vyloženě bezpečnostní, ale pak se poškodil zámek a dveře šly pak pouze zaklapávat, nikoli však zamykat. Jenže o tom nikdo nevěděl. Na to jsem po celé dva roky hřešil. Naštěstí jsem více dní mimo domov jen opravdu minimálně a tak se nic nestalo a nikdo mě nevykradl. Někdy na podzim letošního roku se však někdo pokoušel páčit zamknuté vchodové dveře do našeho paneláku.

Nedávno jsem dočetl knihu jisté méně známé české autorky o životě jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů, dramatiků i překladatelů poezie Karlu Čapkovi. Autorka se ve své práci zabývala mládím Čapka a v podstatě jeho vůbec prvním zaměstnáním po úspěšném dokončení vysokoškolských studií filozofie a získáním doktorátu. Tehdy již byl spisovatel postižen závažným postižením krční páteře a z těchto důvodů nebyl odveden na vojnu a nemohl se tak zúčastnit právě probíhající I. světové války. Té války, označované též jako Velká válka, která připravila o život více než 10 milionů vojáků. Postižení páteře bylo tak pro Čapka jakýmsi ,,štěstím v neštěstí." On se nikdy během svého nedlouhého života žádné válečné vřavy neúčastnil. Neměl tedy s válkou žádné osobní válečné zkušenosti. Tedy alespoň ne ty přímé na bojištích. Přesto se do historie nejen české, ale i světové literatury a dramatu zapsal jako jeden z nejostřejších odpůrců válek. Již z knihy výše uvedené autorky je to zcela zřejmé a tento jeho protiválečný postoj vrcholí v závěru Čapkova života v době před nacistickou okupací a vypuknutím ještě mnohem strašnější II. světové války v roce 1939. Za jeho nejznámější protiválečná díla lze považovat ,,Bílou nemoc", ,,Matku", nebo ..Válku s mloky".

Státní svátek v neděli 28. října letošního roku mě sice nepřivedl do hlavního města Prahy k velkolepým oslavám, ale za to k zamyšlení nad těmi sty lety národní samostatnosti a v neposlední řadě i nad svým životem.

K jakému závěru jsem dospěl? K jednoznačnému určitě ne. Jsem ročník 1964 a z vlastních zážitků jsem mohl tedy čerpat a hodnotit jen zhruba polovinu tohoto období. Ty nejvypjatější události našich novodobých dějin jako byly roky 1918, 1938, 1945, 1948 a svým způsobem i 1968 znám jen ze svých vysokoškolských i osobních studií historie a z vyprávění očitých svědků, především mých rodičů a prarodičů. Nemohu tedy být v jejich hodnocení dostatečně objektivní. Tím spíše že jinak, v některých případech i zcela protikladně se vykládala historie naší vlasti před listopadem 89 a po něm. A já navíc studoval před i po listopadu. V některých obdobích té stoleté historie mám z těchto důvodů pak docela zmatek.

Protože nevlastním, ani nemohu vlastnit ze zdravotních důvodů řidičský průkaz, vyhnu se ve své úvaze automobilové dopravě. O to více i ostřeji se ale zaměřím na tzv. hromadnou dopravu, ať už autobusovou, nebo vlakovou.

Začnu tou autobusovou, se kterou naštěstí velké zkušenosti nemám. Po našem Kladně městskou hromadnou dopravu vůbec nepoužívám a to i přes to, že jako invalidní důchodce III. stupně bych ji měl za poloviční cenu. Po městě chodím, nebo lépe řečeno běhám všude zásadně pěšky a to i téměř desetikilometrové vzdálenosti.

Vytrvalostní běh se stal mým velkým koníčkem. Za minulý rok 2017 jsem naběhal něco málo přes 1 000 km. Jako novoroční závazek na letošek jsem si určil -naběhat více. Už ho mám téměř splněný dva měsíce před koncem roku. Splnit závazek bych měl prakticky určitě. Ale bylo to zatím těžké. Svědčí o tom fakt, že za první pololetí letošního roku jsem do konce června naběhal pouhých 321km. Konec jara a začátek léta byl pro mě kritický. Vůbec tím nemyslím extrémní vedra z tohoto období, ve kterých se mi, díky přehřívání organismu běhá strašně špatně. V této době jsem měl navíc naštípnutá žebra a neběhal vůbec. Kromě toho mě postihla psychická krize a navíc jsem měl velké osobní problémy s prodejem zahrady, hledal kupce a na běh nebylo tolik času. V červenci to pak bylo opět minimum kilometrů. Teprve v srpnu a především v září a říjnu jsem do toho konečně pořádně ,,šlápl". Za poslední dva měsíce jsem naběhal 584 kílometrů a vysoké ,,běžecké manko" z prvního pololetí jsem rychle stáhnul. Ted se pohybuji již kolem tisícovky naběhaných kilometrů. Do konce roku zbývají dva měsíce. Lonské naběhané kilometry překonám určitě. Snažím se ale dát si cílovou laťku co nejvýše. Budu se snažit za rok 2018 atakovat metu 1 500 naběhaných kilometrů. Vzhledem k tomu, že v průměru za den teď běhám kolem 10 km, že už snad pominula tropická vedra a že se teď nemohu vymlouvat na žádné zdravotní ani osobní problémy, by tato meta nemusela být nereálná.

Od začátku nového roku 2019 by důchodci měli dostat opět přidáno. To dostávají nyní téměř každý rok. Nové zvýšení důchodů by mělo být tentokrát snad trochu spravedlivější a o něco málo vyšší ale...! Důchody se sice zvýší, ale i tak bude většina důchodců, zejména ti s nízkými důchody zase jen přežívat a žít, jak se říká ,,od důchodu do důchodu".

Od mládí jsem byl vždy zvyklý se hodně věnovat sportu. Soutěžně jsem hrával fotbal za dorost i dospělé muže. Kromě toho jsem se věnoval cyklistice, florbalu, stolnímu tenisu, vytrvalostnímu běhu, pěší turistice, běžkám a zkoušel jsem i řadu dalších sportů. Na fotbal i florbal jsem si udělal i trenérské licence a u obou těchto sportů jsem v minulosti působil dlouhá léta jako trenér u mládeže. Dnes jsem se zase vrátil do pozice hráče, byt spíše rekreačního, ale zato pravidelného.

V posledních dnech a týdnech jsem opětovně řešil svého dodavatele elektřiny. Provolal jsem desítky minut na nejrůznější dodavatele/Ještěže mám paušál na neomezené volání do všech sítí/ a jen velmi obtížně jsem se tak dopracovával ke konečnému vyřešení celého problému. Snad u každého dodavatele elektřiny jsem narazil na zaměstnance, nebo spíše zaměstnankyně, kteří postrádali odborné znalosti. Název dodavatele, ke kterému jsem chtěl přejít, třeba vůbec neznali. I u stejného dodavatele mi někdy sdělovali až zcela protikladné informace. Zjednodušeně řečeno: ,,Měli v tom prostě bordel". K něčemu to ale přece jen dobré bylo. Zjistil jsem, že v naší České republice existuje až několik set dodavatelů elektřiny. Všichni se mezi sebou předhánějí v nabídkách a snaží se tímto způsobem získat co nejvíce klientů.

Nedávno jsem poslouchal v Televizních novinách zprávu o tom, jak jsou čeští lékaři nespokojeni se svým platem. Mnozí proto z těchto důvodů odcházejí pracovat do zahraničí. Pravda, mají tam plat až několikanásobně vyšší ale…. Neuvědomují si tito vysokoškolsky vzdělaní lidé, kdo na jejich šestileté a mnohdy i delší vzdělání ze svých nemalých daní přispíval? Nemají vůči těmto lidem nějakou odpovědnost? Asi ne. Jinak by do zahraničí neodcházeli. Znám řadového lékaře, který sám přiznal, že má měsíční plat ve výši 70 000 Kč. Je to snad málo? Pravda, studium medicíny je jistě náročné. Zaslouží si finanční ohodnocení v určité výši. Ale v porovnání s jinými pracovníky má být rozdíl v ohodnocení tak vysoký? Je snad tak velkým nedostatkem, když je někdo na studium méně nadaný? Mnozí lékaři jsou na svůj titul MUDr. až přehnaně hrdí a na občany bez titulu nahlížejí poněkud spatra. Snad si ani neuvědomují, co se ti ,,prostáčci“ nadřou naopak fyzicky a mají přitom mzdu mnohonásobně nižší. Ale nemusíme mluvit jen o těch ,,prosťáčcích“. I někteří vysokoškoláci, především oblasti humanitního vzdělání, pobírají finanční odměnu za svou práci též podstatně nižší. Při této příležitosti nemohu neuvést svého bývalého profesora z Akademie, dnes žel již zesnulého prof. PHDr. Tomáše Durdíka Drcsc., ve své době největšího odborníka v oboru archeologie českých hradů. Už jeho titul napovídá, že měl vzdělání podstatně vyšší než pouhý ,,doktůrek“ medicíny.

Uvedu jeden osobní zážitek z nedávné doby. Vracel jsem se ze svého zaměstnání v Zapsaném spolku ,,Dobré místo" z pražských Bohnic domů na Kladno. Cesta to není nijak příjemná. Zvláště poté co České dráhy udělaly téměř dvouměsíční výluku mezi stanicemi Praha-Bubny-Vltavská a Praha -Veleslavín. Zatímco z Veleslavína na Kladno mi to rychlíkem trvá zhruba 20 minut, tak po hlavním městě se ,,tluču" v narvané Městské hromadné dopravě téměř hodinu. Nejenže musím cestovat hned po všech třech trasách metra, ale ještě si musím pomoci autobusem linky č. 200.

Na pátek 28. září letos připadl v souvislosti se svátkem sv. Václava tzv. Den české státnosti. Lidé neznalí české historie se nad tímto datem nijak nepozastavují. Historici ho považují za historický nesprávný. Proč? Co se vlastně 28.9 roku 929, nebo spíše a mnohem pravděpodobněji až roku 935 tak významného událo? Tohoto dne před více než tisíci lety měl být zavražděn patron české země - kníže svatý Václav. To datum 28.9 je ale svým způsobem správné. Jen je nutné posunout roky o nějakých pár desítek let dopředu. Přesně do roku 995, kdy došlo k vyvraždění rodu Slavníkovců na jejich centrálním hradišti v Libici nad Cidlinou. Teprve k tomuto roku lze snad hovořit o počátcích sjednocení Českého státu pod vládou vítězného rodu Přemyslovců v čele s tehdejším knížetem Boleslavem II. Zdůrazňuji ,,druhým", tedy tím, který nebyl bratrovrahem svatého Václava, ale jeho synem.

V pondělí 3. září začal nový školní rok pro žáky základních škol, studenty těch středních i učně odborných učilišť. Vysokoškoláci mají ještě zhruba měsíc na odpočinek. Pro mě je to vhodná příležitost pro porovnání naší a současné generace. Myslím, že k tomu mám ideální možnost. Působil jsem totiž na všech druzích výše uvedených škol. Na Zš, Sš a Vš jako žák a student a na odborném učilišti jako vychovatel. Mohu tedy dobře dvě generace vzdálené od sebe téměř 40 let dobře porovnat. Na Zš jsem chodil v 70. letech, na Sš v těch osmdesátých a na Vš koncem osmdesátých a začátkem devadesátých i v novém tisíciletí.

Vzpomínám na svá středoškolská studia na kladenském gymnáziu. Zatímco tam jsem v předmětech dějepisu a literatury vyloženě zářil, V matematice jsem rok co rok bojoval o holé přežití. Každý rok jsem byl na hranici reparátu. Jednou jsem ho dokonce i dělal. Moje smůla byla v tom, že z matematiky jsem musel maturovat. Naštěstí úspěšně, byť za čtyři.

Téměř 4 roky jsme s matkou vlastnili rozlehlou zahradu s chatičkou v kladenské zahrádkářské kolonii ,,Pod Průhonem". Dokud maminka byla jakžtakž pohyblivá bylo vše dobré. Zahrádku jsem si zamiloval. Máma, pokud jsem pro velké pracovní i studijní vytížení nemohl, za mě vždy zaskočila a pomáhala. I ona si zahradu velmi oblíbila. Znamenala pro nás oba relax. Až když máma pro silné bolesti v těžce postiženém koleni, nebyla schopna na 2 kilometry vzdálenou zahradu dorazit, začalo to špatné. Sám jsem na zahradu prostě nestačil. Už začínalo hrozit, že mi ji seberou pro její zanedbanost. Jak to řešit? Zbývalo jediné. Zahradu prodat. V zaměstnání v Zapsaném spolku ,,Dobré místo" jsem si musel vzít prodlouženou dovolenou a sháněl kupce. Dlouho se mi to nedařilo. Až pomohl bývalý předseda zahrádkářské kolonie ,,Pod Průhonem", který mi kupce sám sehnal. Pak už šlo vše jak ,,na drátku". Co jsem nedokázal sám za měsíc, dokázal předseda za pouhých pár dní. On mi sám kupce skutečně sehnal. Na bývalého předsedu kladenských zahrádkářů mám jen ty nejlepší vzpomínky.

Tenhle článek jsem původně vůbec neměl v úmyslu psát. Po sledování Mistrovství Evropy v malém fotbale v ukrajinské metropoli Kyjevě mi to ale prostě nedalo. Osobně bych to považoval za neúctu k velikému úspěchu našich fotbalistů.

Tak horké léto s takřka tropickými vedry nepamatuji. Denní teploty jen výjímečně klesají pod třicítku. Naopak častěji dosahují téměř čtyřiceti stupňů. Je to prý celoevropský problém. V některých jiných evropských státech je prý situace ještě horší. Tam údajně již lidé z extrémního horka kolabují.A k tomu to hrozné sucho bez kapky deště. Jak jsem teď rád, že jsem se po velkých problémech zbavil zahrady. Musel bych tam aspoň obden chodit zalévat jahody. Je to jediná plodina, která tam zbyla a musí se zalévat. Jenomže právě jahod jsem měl na zahradě nejvíce a zabíraly největší plochu. Vše má ale své pro a proti. Trávit tropicky horká odpoledne v chladné zahradní chatičce to je něco úplně jiného, než je trávit v rozpáleném panelákovém bytě. Já mám tu smůlu,že mám ve své garsonce okna pouze na jihozápad. Dopoledne být v bytě je ještě přijatelné. Celé odpoledne být doma je ale utrpením. Nic na tom nedokáže změnit ani fakt, že mám ustavičně stažené žaluzie.

Jedním z mých četných nedostatků je nepořádnost. To je sice u mužů poměrně častá vlastnost, zvláště když žijí bez partnerky jako já, ale v mém případě někdy přesahuje všechny únosné meze. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem se rozcházel se svými bývalými přítelkyněmi. Buď se rozešly ony se mnou za moji nepořádnost, nebo já s nimi pro jejich ustavičnou šikanu za moje ,,bordelářství". Bydlím sám v malé garsonce panelového domu.Protože jsem vášnivý sběratel nejrůznějších předmětů/viz. fotbalové dresy, plakáty fotbalových mužstev, pohlednice České republiky ad./ a navíc vášnivý čtenář/vlastním asi 2000 svazků knih/, můj maličký byt značně připomíná skladiště. A to se mi ještě například všechny knihy do bytu nevejdou a zhruba třetinu z té dvoutisícovky mám o tři patra níže u matky. Stále se potýkám s nedostatkem volného času.

Už dvanáct let studia na Slánské akademii volného času mám za sebou. Že bych v nějakém ročníku neuspěl? To se nestalo nikdy. Ze Slánské akademie mám doma už 11 čestných diplomů. Protože už vím /a přišlo mi to i písemně/, že jsem uspěl i ve 12. ročníku, kouká z toho další čestný diplom. Dostanu ho i s knihou na zahájení ročníku třináctého někdy v říjnu letošního roku. Časem jsem si ke Slánské Akademii volného času přibral další studium na Kladenské universitě III. věku./Nejsem sice ještě seniorem, do starobního důchodu mi nyní zbývá ještě asi 10 let, ale udělali mi vyjímku. Mě potěšilo, že aspoň někde jsem byl nejmladší. / Tady to bylo náročnější, protože diplom bylo možno získat až po dvou letech studia, zatímco ve Slaném už po roce. Přesto jsem uspíval i tady a ke dvanácti slánským diplomům jsem přidal další dva z Kladna. Jde mi to naprosto bez problémů.

Na podzim loňského a na jaře letošního roku jsem přednášel v kladenském zájmovém středisku zvaném Labyrint seniorům na téma REGIONÁLNÍ DĚJINY KLADENSKA A SLÁNSKA. Moc mě to bavilo. Historie a zdaleka ne jen mého rodného regionu je mým velkým koníčkem. Těšilo mě také, jaký mají senioři o historii našeho regionu zájem. Mé přednášky byly posluchači zcela zaplněny a to se ještě nedostalo na všechny zájemce. Udivil mě i fakt, jaké mají v oblasti historie senioři veliké znalosti. Současní vysokoškoláci/pokud nestudují zrovna historii se s nimi vůbec nemohou srovnávat. Jejich znalosti nejsou ani poloviční, což jsem si sám ověřil./Musel jsem při svých přednáškách zacházet do vyložených podrobností. Díky tomu jsem se za zhruba půl roku svého pravidelného dvouhodinového přednášení dopracoval jen k nástupu Habsburků tedy k roku 1526. Od konce jara přednášky v Labyrintu přestaly a teď po celé léto Labyrint nefunguje vůbec./s výjimkou letních táborů pro děti/. Jeho další bohatá činnost se rozjede až od začátku října. O mé další přednášky je stále velký zájem. Svědčí o tom fakt, že můj nadřízený v Labyrintu pan Zima mě o pokračování několikrát žádal. Když se nemohl dovolat, volal mé matce a neváhal ani se u nás osobně zastavit a přemlouval matku.

O svých trampotách s prodejem zahrady jsem napsal už více článků. Nejprve jsem se rozhodoval, zda zahradu s pěknou chatičkou která mi svým způsobem přirostla k srdci vůbec prodat. Nyní už mám jasno. Zahradu prodám za každou cenu. Už je mi jasné, že na její údržbu sám nestačím. Někteří zahrádkáři mě kritizovali, že mám zahradu ve špatném stavu. V podstatě měli pravdu ale....Oni nebyli na údržbu sami.

Moje zahrada v zahrádkářské kolonii,,Pod Průhonem" byla mým strašákem v posledních týdnech. Sám jsem na ni prostě nestačil.Už jsem kvůli tomu začal mít i psychické problémy. I když jsem pěstoval jen plodiny, které se nemusí zalévat, nebylo mi to nic platné. Plevel se také nezalévá a jak se mu daří.

Všechno to začalo při mých prvních hospitalizacích, ještě před přiznáním plného invalidního důchodu v Horních Beřkovicích. První hospitalizaci jsem tam prodělal v roce 1986. Zvláště v dřívějších letech jsem se v někdejší léčebně, dnes nemocnici dokázal během roku otočit až třikrát. Co na tom , že se jednalo o hospitalizace krátkodobé/třeba i na jeden pouhý týden/.Vše dopadlo tak, že jsem tehdy chodil do Beřkovic s drsným režimem rád. Našel jsem si tam totiž spoustu dobrých kamarádů. S mnohými jsem byl potom v písemnémnkontaktu i po propuštění. Vyhovovalo mi především jedno. Byli jsme si tam všichni rovni. Nikdo mi nemohl říct, jako v běžném civilním životě: ,,Ty jsi byl zase v tom blázinci".

Zažil jsem v životě hodně lékařů, hlavně psychiatrů.Více než odborné znalosti mě vždy zajímal jejich charakter a přístup k pacientům. Někteří byli dobří, jiní horšími a někteří vyloženě špatní.U doktorů jsem se často setkával s tendencemi jakési nadřazenosti vůči ,,obyčejným" lidem a svým způsobem i namyšlenosti na jejich doktorský titul. Málokterá vlastnost je mi tak protivná, jako ta, když se někdo vyvyšuje nad druhé. Lidé jsou si přece rovni. To je základní výklad nejen z bible,ale i ze zcela protikladného marxismu. Měl jsem však možnost poznat i lékaře , kteří jednali s pacienty jako rovný s rovným. Mnoho jich sice nebylo, ale naštěstí našli se i takoví. Pro charakter a citlivý přístup k pacientům jsem obdivoval například svého obvodního lékaře MUDr. Janka, svého zubního MDdr. Ullrycha, svou bývalou psychiatričku ještě z Beřkovic Mudr.Věrku Bínovou i některé další. Jeden z lékařů, ale svým charakterem ty více jmenované přece jen vysoko převyšuje. Je to můj současný Petr Petráček. Charakterově lepšího lékaře jsem v životě nepoznal.

Před přiznáním plného invalidního důchodu,jsem odpracoval pouhých deset let. V mých třiceti letech mi tento typ důchodu přiznali. Od této doby ho pobírám nepřetržitě. I při důchodu,který mám nízký jsem se snažil pracovat. Začínal jsem jako externí novinář v různých regionálních, ale i celostátních listech. Pak jsem asi dva roky působil ve středisku pro lidi s duševním onemocněním zvaným BAOBAB. Nutno podotknout, že zaměstnání před přiznáním důchodu jsem jako již nemocný hodně strádal. Dělal jsem všechno možné od vychovatele na učilišti, přes učitele na ZŠ, sanitáře na interním oddělení až po různé dělnické profese. Nejdéle jsem vydržel necelé dva roky jako vychovatel. V některých zaměstnáních jsem naopak vydržel jen několik měsíců. Byly to tenkrát pro mě těžké doby. Za těch deset let před důchodem jsem poznal celou řadu nadřízených. S některými jsem vycházel celkem dobře, s jinými už hůře a s některými vyloženě špatně. Dodnes mě mrzí, že nedokázali pochopit moji nemoc. Lidé s duševním onemocněním budou mít vždy podobné problémy jako já. Navenek vypadají zdravě, ale do jejich duše nikdo nevidí. Jaké štěstí, že se mi podařilo dostat do Zapsaného spolku ,,Dobré místo", kde jsem před asi šesti lety začínal, jako novinář. Zatímco před důchodem jsem u jednoho zaměstnavatele vydržel nejdéle necelé dva roky/většinou však jen několik měsíců/, v ,,Dobrém místě" působím již šestým rokem, což je v podstatě nejdelší doba ze všech jeho zaměstnanců. Taková změna? Jak je to možné? V čem je ten zásadní rozdíl? Zdaleka ne jen v tom, že pracuji ve výborném kolektivu spoluzaměstnanců.

Je sebevražda řešením kritické životní situace? Tento dotaz mi tak trochu připomíná Shakespeara jeho tragédii Hamlet s ryze Hamletovskou otázkou: ,,Být,či nebýt". Sám mám za sebou asi 5 sebevražedných pokusů. To, že ke všem došlo v době, kdy jsem ještě neměl invalidní důchod, což je období před nějakými 25 lety mě neomlouvá. V posledních dnech a týdnech jsem byl v kritické situaci. Co bylo její příčinou?

Pracovali jsme spolu v bohnickém Peer klubu dva roky. Chodili jsme spolu trénovat fotbal pravidelně každé úterní odpoledne s bohnickým týmem. Spolu jsme se zúčastnili mezinárodního fotbalového turnaje v bavorském Mnichově. Tenkrát jsme spolu bydleli na dvoulůžkovém pokoji v mnichovském hotelu. Tenkrát, když jsme my oba psychicky nemocní vyrazili do centra Mnichova, oboum se nám udělalo špatně. Tenkrát jsme se v této pro nás kritické situaci jeden druhého podporovali. To jsou mé nejdůležitější vzpomínky na kolegu a především skvělého kamaráda ze Zapsaného spolku ,,Dobré místo" Andreje. Za ty dva roky jsme spolu něco prožili.Pamatuji se ještě jak na jiném mezinárodním turnaji, tentokrát v českých Neratovicích jsem dělal svoji reportáž se zahraničními protihráči jen díky Andrejovi, který dokázal mé dotazy i odpovědi skvěle tlumočit. A bylo mu přitom úplně jedno jestli anglicky, nebo německy. Rodilý Kazach Andrej zvládá na rozdíl ode mě hned čtyři jazyky. Já s ním mohl mluvit jen česky, nebo rusky.

Vzpomínám na dobu svého ranného dětství. Od třetí třídy základní školy jsem přestoupil na výběrovou jazykovou školu. Jaká v tom byla zásadní změna? Tenkrát v první polovině 70. let se vyučovala hlavně ruština. My ji na jazykovce měli o rok dříve, než na klasických základkách. A od páté třídy přibyl další jazyk. V mém případě se jednalo o francouzštinu. Zpočátku mi oba jazyky/hlavně ruština/šly velmi dobře. Z obou jsem měl jedničky. Přesto jsem si nějaký bližší vztah k nim nedokázal vytvořit nikdy. Rusky se dodnes domluvím dobře. S francouzštinou už je to horší. Mnohem více než jazyky mě vždy přitahovaly jiné obory. Byla to historie a literatura. Přitahují mě dodnes. U známého/dnes žel již nežijícího/ českého hradologa profesora Tomáše Durdíka jsem mnohem později/již jako invalidní důchodce/ studoval české hrady a získal titul Mgr.Srašně mě to bavilo a mohl jsem dosáhnout více. S Durdíkem jsme si vyloženě padli do oka.

V posledních dnech se ustavičně zaobírám polemikou zda si mám zatím ponechat naší zahradu v kladenské zahrádkářské kolonii ,,Pod průhonem", nebo ji prodat. Ještě docela nedávno jsem měl jasno. Zahradu pustím. Během pouhých několika dní se začaly mé názory měnit. Co je hlavní příčinou? Jednak to,že se mi během pouhých dvou dní podařilo dát poustnoucí zahradu do vyhovujícího stavu, dále pak bohatá úroda jahod, angreštu, a červeného rybízu.

V poslední době stále přibývá motoristů a s nimi samozřejmě i aut. Aut je už tolik, že je žel často obtížné přejít vozovku na druhou stranu silnice. Alespoň takhle to vypadá u nás na Kladně. Já sám auto nemám a řidičský průkaz jsem nikdy nevlastnil. Oni by mi ho stejně díky mé psychické nemoci stejně nikdy nedali. Já po něm ale také ale vůbec netoužím. Zvláště proto, když vidím ty strašné zácpy na silnicích. Díky autům se u mě vytvořil i jistý druh fobie. Na kole bych na silnici nevyjel ani omylem. Stejně jako drtivá většina cyklistů jezdím zásadně po chodníku. Jednou jsem za to dokonce málem platil pokutu. Jen horko těžko jsem tehdy ,,ukecával" městské policisty, by mi pokutu odpustili. Oni trvali na tom, abych se svým kolem sjel z chodníku na silnici. To jsem zásadně odmítl a raději jsem své kolo po chodníku vedl. Já mám ale z aut a motoristů strach a dá se hovořit i o fobii jako chodec. Jedná se hlavně o případy, když vozovku přecházím na druhou stranu.

Jako zaměstnanec Zapsaného spolku ,,Dobré místo" působím v Psychiatrické nemocnici Praha Bohnice asi 4 roky. Zpočátku jsem tam měl pouze jedinou funkci-novináře. Po dvou letech mi v bohnickém Peer-klubu přibyla další funkce-pomocného Peera. ,, Dobré místo" totiž začalo úzce spolupracovat s místním Peer Klubem. Každý člen Dobrého místa má alespoň jednou za týden svou ,,funkci" v Peer Klubu. Někdo učí angličtinu, jedna spolupracovnice dokonce španělštinu, jiní provádějí s místními rukodělné činnosti. Já mám na starosti vedle své už tradiční novinařiny deskové hry. A tato činnost mi vyloženě sedí. Vždy jsem byl ,,hračička". A to už od dětství. Nepustilo mě to nikdy. Co jen radosti mi přináší zahrát si s pacienty karty, nebo třeba jen ,,Člověče nezlob se". V Peer klubu v této funkci působím již dva roky. Jen šachy mi nikdy nešly.

Jen co jsem na ,,základce" zvládl schopnost čtení, začal jsem hodně číst. Pamatuji se, že snad nikdy jsem nečetl pohádky. Začínal jsem hned s dobrodružnými knihami. Karel May, Jules Verne, James Olliver Curvood, Zane Grey to bylo něco pro mě. Tyto knihy jsem četl snad už ve druhé třídě základní školy. Autorem, který na mě zapůsobil nejvíce byl však někdo jiný. Jednalo se o jistého skautského vedoucího Jaroslava Foglara. Jeho knihy byly tenkrát na indexu a nesměly se vydávat. V antikvariátech se sehnat nedaly. Horko těžko jsem je sháněl po kamarádech i za cenu až nekřesťanského přeplácení. Podařilo se mi tímto způsobem sehnat snad všechny tehdy dostupné. Po listopadu roku 1989, kdy už pan Foglar na indexu nebyl a jeho knihy se běžně vydávaly, jsem svou sbírku ,,Foglarovek" zkompletizoval. Dnes mohu klidně napsat, že ji mám zcela kompletní. Jaroslav Foglar na mě dokázal až neuvěřitelně výchovně působit.

Ondru Rubeše jsem poznal někdy před šesti lety, kdy jsem začínal jako novinář v Zapsaném spolku Dobré míso Ještě v pražském Ondřejově. Hned mi jako velký odborník na počítače a notebooky padl do oka-Už v Ondřejově mi opravil notebook to ochotně a zadarmo.

Společně jsme pak prožili několik stěhování po Praze - Nejprve do Modřan, pak do Bulharské ulice a nakonec skončili v Psychiatrické nemocnici Praha Bohnice. Tam jsme ale s Ondrou pracovali společně jen krátce. Ondra Rubeš totiž na čas přesídlil i se svou přítelkyní do středočeské Příbrami. I na toto období mám však hezké vzpomínky. Zaviroval se mi tenkrát totiž notebook. Jak tuto situaci řešit? Stačilo zavolat Ondrovi a ten mi na dálku přes program Team Veaver můj počítač odviroval. A opět zcela zadarmo. Jaká byla moje radost, když se Ondra po krátké příbamské anabázi do Prahy vrátil?

Je to jistě náročný životní styl. Já již si na něj ale zvykl a už mi to ani nepřijde. Mám zvláštní životní styl. Přes den běhám mámě po nákupech, nebo na zahradu. Po nocích píšu své články pro náš web www.lidemezilidmi.cz. Naštěstí mám časté problémy se spánkem, takže to takhle jde dělat. Vůbec jsem nespal asi tři dny po sobě. Pamatuji se, že za jedinou noc jsem napsal i sedm článků. A další dvě noci jsem pokračoval ve stejném stylu, i když článků už bylo méně. Po těch třech nocích nespavosti a ustavičného psaní jsem pak totálně psychicky odpadl a dá se říci, že i nervově zhroutil. Poté jsem usínal i ve dne a byl totálně vyčerpán. I takhle jde žít. Mrzí mě jen jedno. Pak jsem se na zahradě třeba dva týdny neobjevil, zahrada začínala pustnout. Zahrádkáři mi to vyčítali, aniž by věděli co mám za sebou. Tenhle problém by měl teď odpadnout, protože zahrady se chci za každou cenu zbavit. Mám si ji nechat sebrat bez jakékoli finanční náhrady? Jediným řešením je ji co nejrychleji prodat.

V poslední době jsem měl problémy se zahradou v kladenské zahrádkářské kolonii ,,Pod Průhonem". Její údržba je náročná. Zahrada je veliká a jsem na ní sám. Nebyl jsem tam asi 14 dní. Když jsem tam pak po těch dvou týdnech přišel, sám jsem se zhrozil, co tam za tu relativně krátkou dobu narostlo plevele. Ještě větším problémem se ukázaly mandelinky. Ty mají sice všichni zahrádkáři, kteří pěstují brambory na zahradě všichni, ale nejvíc jsem jich tam měl snad já. Také jsem si za to musel vyslechnout kritiku od představenstva zahrádkářské kolonie. Co dělat? Ostatní zahrádkáři mandelinky alespoň obden sbírají a já se na to za ty dva týdny ,,vykašlal". Vyřešil jsem problém po svém. Všechny brambory jsem okamžitě vyryl. A to za cenu velkých ztrát. Brambory se normálně sklízejí v září a já sklízel už v červnu. Sklidil jsem asi 10 kg ještě malých brambor. Mandelinky mají tendenci přelétávat z jednoho záhonu na druhý. A zahrádkáři mě osočovali, že přelétávají především ode mě k nim.

K mým nejlepším kamarádům v Psychiatrické nemocnici patří o mnoho let mladší pacient Marek Rychtera. V Bohnicích je již několik let./já jsem zase rekordm.an na počet hospitalizací v psychiatrických zařízeních , takže si nemáme co vyčítat/.

Moje matka prožívá v letošním roce vyloženě smolné období. Lze bez jakéhokoli přehánění napsat, že ji stíhá jedna smůla za druhou. Vše začalo v polovině března letošního roku. To zemřel ve věku 84 let můj otec a její manžel, se kterým žila v manželském vztahu téměř 50 let, tedy vlastně celý svůj dospělý život.

Nejsem žádná sportovní hvězda. Bruslit jsem se nenaučil dodnes a to ani na in-line bruslích. Se sjezdovým lyžováním to také nikdy nebyla žádná sláva. Největší mou předností byla vždy fyzická kondice. Ta se hodně zlepšila, když jsem začal běhat mámě po nákupech. On je totiž trochu rozdíl běžet jen tak, a běžet třeba s desetikilovým nákupem v batohu na zádech.

Proč se chci věnovat v Dobrém místě a Peer klubu hrám. Čekám a těším se, že se v Dobrém místě budu vedle sportu a psaní článků moci věnovat též hrám, především těm deskovým. Ať si o mě myslí kdokoli cokoli, dávám hrám přednost před výukou cizích jazyků.

Pohybuji se hodně mezi lidmi a snažím se všímat. Všiml jsem si především jedné věci. Velké procento lidí má problémy s obezitou. Beru, když je někdo obézní v padesáti. Ale trpět obezitou ve dvaceti to na mě působí hrozně. Potkávám mladé lidi a dokonce i děti nebo dospívající, kteří jsou vyloženě otylí. Když někdo třeba holduje alkoholu, hned se hovoří o tom, jak si ničí svévolně zdraví. Ano je to pravda. Ale otylý člověk si ho ničí vlastně stejně. A na to už se jaksi pozapomíná a o tom už se nemluví.

Zahradu v zahrádkářské kolonii ,,Pod Průhonem" v Kladně vlastním 5 let. Spoluvlastníkem byla má matka, která mi tam ještě v první polovině loňského roku hodně pomáhala. Pak ale začala mít tak silné problémy s koleny, že dnes by na zahradu již nedošla. Naposled tam byla v říjnu loňského roku.

Květen letošního roku byl pro mě kritický. Měl jsem tak silně naražená žebra, že jsem se nemohl téměř pohybovat. O nějakém sportu nemohla být vůbec řeč. Jak jsem tento kritický měsíc tedy strávil? Ustavičně a donekonečna jsem na svém notebooku sledoval český televizní seriál Jiřího Hubače Sanitka 1. Tento desetidílný seriál jsem si stáhl už před lety z internetu. Pamatoval jsem si jeho obsah už jen zčásti a věděl jsem jen, že je to kvalitní seriál. Ted po letech jsem se k němu vrátil a doslova se do něj zbláznil.

Vlastním zahradu v zahrádkářské kolonii ,,Pod průhonem " v Kladně. Kdysi jsme za ni s maminkou zaplatili rovných 80 000 Kč. Pravda součástí zahrady je malá chatička. Když ještě maminka mohla bylo vše v pohodě. Když jsem jako plně invalidní důchodce, navíc honě pracovně vytížený nemohl, zaskočila vždy za mě. V současné době však ze zdravotních důvodů už zaskakovat nemůže. Od loňského podzimu tak nebyla na zahradě ani jednou.

Když se před někým zmíním, že jsem věřící marxista, pomyslí si co je to za blázna. Víra a marxismus? Vždyť to jsou naprosto protikladné a filozoficky naprosto neslučitelné světonázory. Víra je přece idealistickou filozofie, zatímco marxismus filozofií materialistickou. Idealisté přece propagují názor, že prvotní je duch/v jejich případě Bůh/ a svět je nepoznatelný. Materialisté se naopak vyjadřují, že prvotní je hmota a svět je poznatelný, i když dosud zcela nepoznaný. Tedy opravdu úplně protikladné názory. Přesto si myslím, že je možné je sloučit. Jen si vzít z každého to dobré. Já věřím, i když trochu jinak a po svém. Věřím především v Ježíše Krista, který skutečně existoval, konal dobro, žil vyloženě skromně/jak je psáno v bibli- chodil v plátně a bos a snažil se každému pomáhat. Je historicky dokázáno, že ač zcela nevinný byl opravdu ukřižován. Opravdu se obětoval, aby nás spasil? Je na tom snad něco špatného? Zcela jistě ne. Naopak jedná se o vysoce morální osobnost. Tak chápu pána Ježíše já. Dokonce spoléhám snad až hříšně, že mi díky Ježíši Kristu budou jednou všechny mé hříchy odpuštěny.

Jsem jedináček. Mám už je maminku, které je navíc již 80 let a po pohybové stránce je na tom vyloženě špatně. Pořád jsem měl hrůzu z toho, že až i ona mi odejde, budu v životě úplně sám. Dost mě však uklidňuje moje práce v bohnickém PEER Klubu. Našel jsem si tam spoustu dobrých kamarádů i kamarádek. Dva z bohnických kamarádů dokonce považuji za své neoficiální bráchy.

V posledním měsíci se mi přihodily dvě hodně nepříjemné události. Dvakrát to se mnou seklo na způsob epileptických záchvatů. Krátce jsem o sobě nevěděl, měl jsem křeče a v jednom případě jsem si pokousal i jazyk. Byl jsem z toho hodně rozhozený. Myslel jsem si, že trpím epilepsií a to je hodně nepříjemná nemoc. Pak jsem si ale vzpomněl na minulost. Něco podobného se mi stalo již před lety. Byl jsem tehdy týden na vyšetření v nemocnici na neurologii. Tam mi udělali podrobné neurologické vyšetření a samozřejmě EEG. A výsledek? Dopadl dobře. Klasickou epilepsii podrobné vyšetření zamítlo. Problém je v něčem jiném. Léta již beru lék zvaný RIVOTRIL. A ten vedle klasického psychiatrického účinku působí současně jako antiepileptikum. A právě s tímhle moje údajná epilepsie souvisí.

Vždy jsem měl rád televizní seriály, hlavně ty české. Mým idolem byl seriál F.L. Věk. Především proto, že jsem jednak vlastenec a vždy mě zajímala historie. A v tomto seriálu se toho člověk dozvěděl o první fázi našeho národního obrození opravdu hodně. Byl jsem jako televizní divák doslova zamilován do postavy Václava Tháma v podání Radoslava Lukavského, který tehdy patřil k mým nejoblíbenějším hercům. Ale oblíbil jsem si i další herce z tohoto seriálu. Samozřejmě Radka Brzobohatého jako hlavního představitele F.L.Věka., Jana Třísku , který představoval Šebestiána Hněvkovského, nebo Václava Vosku představitele Václava Matěje Krameria.

Už pátým rokem vlastníme s maminkou zahradu s chatičkou v zahrádkářské kolonii Pod Průhonem v Kladně. Ještě loni mi tam chodila maminka, mimochodem mnohem lepší zahrádkářka než já pomáhat. Letos již tam nebyla ani jednou. Těžko jí něco vyčítat, když je na tom pohybově hodně špatně. O zahradu, která je mimochodem hodně veliká teď pečuji vyloženě sám. A to je pěkný záhul. Přitom o zahradu pečovat musím. Tedy pokud nechci, aby mi ji sebrali.

Závratě jsou nejčastěji následkem poruchy ústrojí rovnováhy, nebo krátkodobého nedostatku kyslíku v mozku.

Sportu se věnuji opravdu hodně. Určitě nejsem nějaká sportovní hvězda, ale o to větší dávám sportu nadšení. Horší už je,že to někdy vyloženě přeháním. Důkazem toho je až neuvěřitelně mnoho zranění, které mi sport přinesl. Naštěstí to vyloženě těžké mám za sebou jen jedno. Stalo se mi v květnu roku 1994. Jednalo se tehdy o čtyřnásobnou frakturu Levého hlezna. Konkrétně jsem si tehdy zlámal všechny tři klouby v kotníku, z toho jeden dokonce nadvakrát. Marodil jsem s tím tehdy třičtvrě roku, přičemž půl roku jsem chodil o berlích. Nikoli těch francouzských, ale těch dřevěných, které jsou mnohem nepříjemnější.

Svůj zdravotní stav bych si dovolil rozdělit do dvou základních problémů-stránky interní a stránky psychické.. Obě jsou v mém životě naprosto odlišné. Zatímco klasicky interně jsem nemarodil snad 15 let. Při svých návštěvách Léčebny v Sadské prodělávám vždy interní vyšetření Tím nemyslím jen klasické odběry rve ale též například EKG. Mimochodem těch jsem prodělal za život minimálně 30. Tato vyšetření dopadnou vždy dobře až perfektně. /Úplně jiným případem je můj zdravotní stav psychický. Od svých 22 let věku až do současnosti, kdy mi bylo nedávno 54 let. Neuplynul jediný rok ve kterém bych nemusel vyhledat pomoc psychiatrické léčebny. Pravda moje pobyty byly vždy především hodně krátkodobé, třeba i na pouhý týden. Ale za to v některých letech, hlavně v dřívějším období mého života, kdy jsem navštěvoval ještě tehdejší psychiatrickou léčebnu v Horních Beřkovicích jsem se tam za jeden pouhý rok dokázal otočit třeba i čtyřikrát.

Pokud má člověk pocit žízně, obvykle se jedná o zdravý signál těla o potřebě více tekutin. V některých případech však může jít o příznak vážného onemocnění.

O zácpě se mluví tehdy, pokud se člověk nemůže vyprázdnit 3-4 dny, nebo i déle.Nejčastější příčinou je nevyvážená strava a nedostatek vláknin. Střevo pak začne pracovat ,, mdle". V některých případech však může být zácpa průvodním jevem i závažné nemoci.

Jméno někdejšího kladenského fotbalisty a československého reprezentanta Františka Kloze, zná z dnešních sportovních příznivců asi málokdo. A přesto jeho jméno nese nejen současný kladenský fotbalový stadion, ale dokonce i ulice v níž se nachází. František Kloz hrál za SK Kladno už opravdu dávno. Přesně to bylo v letech 1928-1942. Znám jeho osudy a nejen ty fotbalové dost dobře, protože z tohoto fotbalisty jsem napsal nejen práci pro kladenskou universitu III. věku, ale svého času mi v kladenském regionálním tisku dokonce vycházel 13 dílný seriál právě o F. Klozovi a co je též velmi důležité měl jsem možnost osobně před lety hovořit s jeho tehdy již více než 90 letou manželkou i podstatně mladší dcerou. František Kloz byl skutečnou osobností nejen kladenského, ale celého československého fotbalu.

Jsem řádně pokřtěný a tedy i věřící. Moje náboženská víra je ale hodně specifická. Do kostela nechodím. U svatého přijímání jsem byl za celý život jednou/přijímal jsem pod obojí způsobem-tedy tělo i krev páně/. U svaté zpovědi jsem nebyl nikdy. Modliteb znám sice hned několik, ale hodně je zanedbávám. Mým názorem je, že víra by měla spočívat především v pomoci lidem, především těm bědným a utlačovaným. Třeba právě nemocným pacientům z bohnické léčebny. Jako problémový člověkem si sice dost často ,,vyskakuji" na ty co jsou zdraví a především mají nějakou moc, ale nikdy jsem si nevyskakoval na nemocné chudáky. To se mi za ty necelé dva roky, co pracuji pro Bohnice nestalo nikdy. V tom je mé svědomí myslím čisté. A ještě jedna věc se mi nelíbí. Nemám rád církev, tedy hlavně myslím tu katolickou. Četl jsem bibli, i když musím přiznat, že jen část Nového zákona. Starý zákon neznám prakticky vůbec.

Narodil jsem se na Kladně. V tomto městě jsem prožil celý svůj dosavadní život. Nikdy jsem nebydlel jinde. Mimo Kladno jsem pobýval pouze tehdy, když jsem se zrovna léčil v psychiatrické léčebně. Proto jsem zarytým kladenským patriotem. Bez ,,svého" Kladna bych už nedovedl žít. Vůbec nepřeháním, když napíšu, že bych raději byl žebrákem na Kladně, než multimilionářem někde v Americe. Ano jezdím za prací do hlavního města Prahy. Ale osobně vím, že ani v Praze, třebaže je tak blízko Kladna, bych žít trvale nemohl. Stejně jako bych nemohl žít v žádném jiném českém městě. My Kladeňáci jsme většinou všichni patrioti, alespoň Ti co se na Kladně narodili.

Kožní uzliny, výrůstky a bradavice nejsou obvykle nebezpečné a často zmizí samy od sebe. Ve zcela výjimečných případech mohou být známkou vážného onemocnění.

Ať už je pokožka suchá, mastná, nebo šupinatá, nemusí to být vždy v důsledku nezměnitelných okolností. Pro svou kůži toho člověk může udělat hodně sám a některým problémům se dokonce může vyhnout úplně.

Nejčastější příčiny bolesti nebo svědění kolem řitního otvoru jsou podráždění, drobná poranění, hemoroidy, plísně, nebo cizopasníci, vzácněji pak vředy či píštěle. Příčina obtíží však může být také v trvalém stavu duševního napětí.

Kulháním se člověk často brání proti bolesti při chůzi. Mohou však existovat i jiné příčiny.

Pokud člověk ztratí kontrolu nad svým vědomím, upadne do mdlob, nebo ztratí vědomí, mohou být příčinou strach, slabost, horko, nebo dusno. V mnoha případech však může jít o projev vážné choroby.

Osobně netrpím žádnou vyloženou duševní nemocí typu schizofrenie, nebo maniodepresivní psychózy. Nikdy jsem neměl žádné zrakové ani sluchové halucinace-tzv. hlasy. Nikdy jsem nebyl třeba v mánii.

Mojí diagnózou je porucha osobnosti. Ta ale stojí za to. Svědčí o tom už jen fakt, že psychiatři k této poruše připisují přízvisko, že je těžká až extrémní. Jak se u mě projevuje? Především v jistých situacích a je to dost často jednám vyloženě zkratkovitě a neadekvátně. Co já už se v životě nadělal ,,blbostí". A to jsem měl ještě velké štěstí, že nic nemusela řešit policie. Stačí mi vždy třeba i jen malý podnět a udělám nějaký svůj klasický ,,sek". Že nemám rád úřady a úředníky o tom už jsem psal. Nejednou se mi stalo, že jsem pro nějakou banalitu vletěl někam na úřad a jeho zaměstnance přede všemi seřval. Sice vždy bez jakýchkoli vulgárností, ale seřval. Pak jsem měl úzkosti z toho, že by mohl být třeba nějaký průšvih. Dokážou mě vytočit také vedoucí pracovníci třeba na nádraží. Stačí, aby měl vlak trochu větší zpoždění a už dokážu vletět na výpravčího, křičet na něj, jaký mají na železnici ,,bordel". Na jednu unikátní situaci právě na železnici si dobře pamatuji. Někam jsem cestoval vlakem a na stanici, kde jsem chtěl vystoupit se u vagonu neotevřely dveře. Já tak musel jet o stanici dál. Když jsem tam pak vystoupil, tak jsem tak křičel na paní výpravčí, že jsem málem zbořil nádraží.

Během života a vlastním životním zkušenostem jsem si v sobě vypěstoval jistou averzi vůči úředníkům. Je úplně jedno na jakém úřadě pracují. Vadí mi na nich především jedno. Za svou práci, bez jakékoli tělesné námahy, pěkně v teple jsou oproti fyzicky pracujícím ohodnoceni neúměrně vysoko. Jejich vzdělání je často jen středoškolské, přesto si na něm tolik zakládají. Mám vlastní zkušenost, že ani své práci někdy nerozumí na požadované úrovni.

Tenhle výrok není můj, třebaže také postrádám centimetry výšky. Není to tak dlouho co jsem dělal článek s bývalým výtečným kladenským hokejistou, sedminásobným mistrem republiky Jaroslavem Vinšem. A právě tento hokejista, který je patrně ještě o nějaký ten centimetr menší než já je autorem tohoto památného výroku. Svého času v 60., 70., i 80., letech byl vůbec nejmenším hokejistou v nejvyšší soutěži. Přesto dosáhl tolika úspěchů, jako málokterý jiný hokejista. Kromě 7 mistrovských titulů získal i vítězství v PMEZ a s Kladnem se zúčastnil i památných zájezdů do zámoří. Dokázal se prosadit proti mnohem vyšším a robustnějším hokejistům. V reprezentačním áčku si sice nikdy nezahrál, ale proč? Místo slov v obraně bude hrát Vinš, i když mu to šlo sebevíc, bylo vždy konstatováno ,,Vinš je malý."

Už téměř 20 let se věnuji novinářské práci. Začínal jsem jako externista v regionálních listech. Později se mi podařilo prosadit se i do listů celostátních. Zásadní zlom nastal před 6 lety. Tehdy jsem začal pracovat konečně na řádnou pracovní smlouvu jako redaktor webových stránek www.lidemezilidmi.cz pro Zapsaný spolek ,,Dobré místo". Za těch téměř 20 let své novinářské činnosti mi vyšlo, když vše sečtu jistě několik tisíc článků a dokonce i 2 brožury. Sešel jsem se během této doby s velkým množstvím zajímavých lidí, včetně skutečných osobností především sportovního, ale i kulturního života. Z toho sportovního namátkou například s několikanásobnými mistry světa v hokeji Františkem Pospíšilem, Františkem Kaberlem, nebo nezapomenutelným kanonýrem, dvojnásobným mistrem světa a hráčem zámořské NHL Milanem Novým.

Je to už hodně dávno, kdy jsem četl román Fjodora Michailoviče Dostojevského s příznačným názvem ,,Unižennyje i oskorblennyje", v českém překladu ,,Ponížení a uražení". Jeho přesný obsah si už nepamatuji. Ten název románu ale v sobě nosím dodnes.

Už několik let mám při chůzi bolesti v chodidle levé nohy. Ustavičně se mi tam vytváří nepříjemný a poměrně rozsáhlý otlak. Pokud bych nepoužíval speciální ortopedickou vložku, cítil bych každý došlap a vyloženě bych ,,pajdal". S tímto svým problémem jsem v minulosti vyhledal lékařskou pomoc a to hned na několika odděleních. Nejprve jsem navštívil kožní lékařku. Ta otlak považovala za bradavici a chodidlo mi ošetřila tradičním způsobem proti bradavicím-tedy pomocí dusíku. Samozřejmě, že to nepomohlo. Pak jsem vyhledal pomoc na ortopedickém oddělení kladenské nemocnice u lékaře, který mi kdysi více než dokonale ,,spravil" na čtyřikrát zlámaný kotník a kterého si velice vážím. Ten nejprve odebral vzorek z mého otlaku a poslal ho na histologický rozbor.

Kašel s krvavými hleny, nebo chrlení krve, pokud se nejedná o malé poranění ústní dutiny jsou vždy poplašným signálem.

Třebaže do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích už celé roky nechodím/vyměnil jsem ji za malou léčebnu Sadská u Nymburka/ vzpomínky na Beřkovice mám stále v hlavě jako živé. Pobyt tam byl sice dost drsný, zážitků odtamtud mám bezpočet. Jeden zážitek působí trochu komicky. Pamatuji si ho dodnes.

Od té doby uplynulo více než 25 let Tenkrát jsem teprve čekal na invalidní důchod. Žel na nejhorším možném oddělení v tehdejší psychiatrické léčebně/dnes psychiatrické nemocnici/ v Horních Beřkovicích. Byl jsem na oddělení se zločinci a dokonce vrahy. Kupodivu já nikdy netrestaný jsem s nimi dobře vycházel. Horší pro mě jako silně svobodomyslného člověka bylo nekonečné čekání na přiznání invalidního důchodu. Nakonec se to protáhlo na celých tři čtvrtě roku.

Příčinou ochraptění je, že hlasivky nemohou volně kmitat. Způsobují to nejčastěji onemocnění hrtanu, nebo jícnu, ale může to být i přemáhání hlasivek křikem, hlasitým hovorem, nebo zpěvem. Někdy však to mohou být i příčiny psychické.

Signálem vážného onemocnění mohou být náhlé mezery v paměti, záměna místa, či času, nebo událostí. Potíže však mohou vyvolat také alkohol a drogy.

Příčiny a příznaky

1. Nedostatečné prokrvení a tlak na nerv.

2. Známky poškození nervů. Příčinou je vedlejší účinek uspávacích léků s obsahem methachalonu, antirevmatických preparátů s obsahem chlorochinu, léků proti tuberkulóze s obsahem isoniazidu a methaniazidu, dále též delší užívání vitaminu B6.

3. Krátkodobé nedostatečné prokrvení, nízký krevní tlak, nebo cévní křeč.

4. Nemoc krční páteře. Průvodním příznakem bývají i bolesti hlavy.

5. Poškození nervu dlaně-syndrom karpálního tunelu. Příznaky brnění a mravenčení provázejí i vyložené bolesti zejména v noci a otoky po ránu.

6. Diabetes, alkoholismus, některé škodliviny a jedy jako např. olovo, rtuť, nebo insekticidy.

7. Psychicky podmíněná dýchací křeč/hyperventilace/.Často spojené s extrémně rychlým dýcháním, pocity strachu, případně i křečemi.

8. Poškození meziobratlových plotének. Může provázet i částečné ochrnutí a bolesti v kříži a zádech vystřelující do nohou.

9. Mrtvice, nádor na mozku, roztroušená skleróza. Průvodními znaky mohou být též částečné ochrnutí, poruchy vidění a řeči, zmatenost, případně i zkřivená ústa.

10. Ochrnutí. Projevuje se navíc bolestmi v páteři, zejména po úrazu a případně i poruchami v pohybech.

Luboš Hora-Kladno

Bolest zubů je vždy vážným signálem, a to i tehdy, přejde-li sama od sebe, protože nemoc-v tomto případě nejčastěji destrukce zubu kazem - pokračuje. Příčinou potíží ale mohou být i psychické problémy.

Bolesti v zátylku jsou nejčastěji způsobeny namožením svalstva. Příčinou však mohou být též psychické problémy. V ojedinělých případech může být bolest v zátylku, nebo ztuhlý zátylek i signálem vážnějšího onemocnění.

Pokud si toho,,moc naložíte", může se vám stát, že se ,,jednou zlomíte v kříži". Bolesti v zádech však mohou mít mnohem prozaičtější příčiny, jako je opotřebení, nadváha, uskřípnutý nerv i některé běžné choroby.

Pokud máte pocity, člověka, který si toho na ramena vzal příliš, pak se ani Vašim bolestem nelze divit. Nejčastější příčinou bolestí jsou různé namoženiny, ale také různé bolesti.

Děloha, Vaječníky, nebo vejcovody mohou být u žen příčinou bolestí v podbřišku.

Nejčastější příčinou bolestí v krku je podráždění, nebo zánět dýchacích cest.

Moje vzpomínky na dlouhodobý pobyt v psychiatrické léčebně/dnes psychiatrické nemocnici/ v Horních Beřkovicích jsou stále živé.Co na tom, že od toho pobytu, který trval tři čtvrtě roku uplynulo dlouhých 25 let. Setkal jsem se tam s celou řadou nejrůznějších pacientů. S některými jsem se i dobře skamarádil. Tím nemyslím Pepíka Bedrnu, třebaže i s ním jsem dobře vycházel.

Horečka je především projevem organismu proti nákaze. Zvýšená teplota má větší množství příčin. Léky pro její snížení jsou nezbytné jen v některých případech a to zvláště u vyšších teplot nad 38 stupnů.Horečka přetrvávající delší dobu může signalizovat vážné onemocnění.

Od začátku loňského října jsem si ke svému zaměstnání v Zapsaném spolku Dobré místo přidal další. Vždy mě zajímala historie, obzvláště pak česká a rozhodl jsem se toho využít. Začal jsem spolupracovat s kladenskou zájmovou organizací Labyrint. Má spolupráce spočívá v přednáškách pro seniory v oboru Regionální historie Kladenska a Slánska. Kromě mého zájmu o historii, jsem totiž jako kladenský rodák i zarytým regionálním patriotem. Začátků jsem se trochu obával. Pracoval jsem sice kdysi jako učitel na Zš, ale to před nějakými 25 lety.

Od doby, kdy jsem se naučil číst jsem vyrůstal mezi knihami.

Pravda, ty pohádkové jsem prakticky přeskočil. O to více mě zaujaly knížky dobrodružné. S těmi jsem vydržel až do dospělosti a ještě dnes si nějakou dobrou knížku tohoto žánru rád přečtu. V jistém období svého chlapectví i doby dospívání jsem dobrodružné knížky pro mládež dokonce sbíral. Když už nebylo kam je dávat a začal jsem se zabývat jiným literárním žánrem odpovídajícím mému věku, velkou část jsem jich rozprodal po antikvariátech i jinde. Některé - své nejoblíbenější autory knih pro mládež jsem si ale ponechal a vím, že bych je neprodal nikdy. Dodnes mám beze zbytku kompletní sbírku knížek Jaroslava Foglara, Eduarda Štorcha, Ernesta Thompsona Setona i některých dalších autorů pro mládež.

Nadměrná chuť k jídlu může být sice normální reakcí těla, které potřebuje více potravy, což je sice svým způsobem normální, ale nepříjemným důsledkem je pak nadváha, obezita a otylost. To často přináší řadu zdravotních problémů. Příčinou nadměrného příjmu potravin však mohou být i některé zdravotní problémy i nemoci a to dokonce i psychického původu. Z psychických důvodů se člověk přejídá například při nejrůznějších životních starostech, ale třeba i z pouhé nudy. U žen může být příčinou přejídání období těhotenství, které provázejí chuti na určitá jídla.

Pokud postižený má náhle zrakové halucinace nebo halucinace sluchové-tzv. hlasy, nemusí to někdy být důvod ke znepokojení. V jiných případech se však může jednat o průvodní příznaky závažného tělesného a především duševního onemocnění.

V poslední době v naší zemi poměrně prudce rostou ceny potravin. Protože chodím téměř denně nakupovat nejen pro sebe, ale i pro své staré a nemocné rodiče mohu vývoj cen potravin směrem k prudkému zdražování dobře sledovat. Nejvíce se to dotýká samozřejmě občanů s nízkými příjmy. Ti si vyskakovat rozhodně nemohou a proto čím dále tím více nakupují v nejrůznějších slevových akcích. Je to i můj případ.

V loňském roce mě přímo v bytě navštívili podomní prodejci hned několikrát. Do té doby jsem s nimi neměl žádné zkušenosti a proto jsem jim hned naletěl. Dostal jsem za podpis smlouvy s dodavatelem elektrické energie COMFORT ENERGY sice zdarma krabici se 6 úspornými žárovkami s tím, že mi od 1.1 2019 výše uvedená společnost bude dodávat elektřinu levněji. Asi po dalších dvou měsících mně opět v bytě navštívila jiná společnost dodávání elektřiny s názvem AUKCE. Její zástupci mi tvrdili, že celé naše město Kladno bude mít jednotného dodavatele elektřiny a žádali proto, abych jim podepsal smlouvu rovněž od data 1.1 2019. Po mém sdělení zástupcům firmy AUKCE, že již jsem podepsal dříve smlouvu firmě COMFORT ENERGY, mi zaručili, že s touto firmou vše vyřídí sami a že nemám dělat problémy celému městu. Proto jsem podepsal podruhé. Společnost AUKCE sice vyřídila výpověď u COMFORT ENERGY, ale od té mi zbyla krabice se 6 úspornými žárovkami. Tuto krabici jsem vůbec neotevřel a žádnou z jejích žárovek tudíž nepoužil. Když jsem chtěl pak všechny nepoužité a tudíž nepoškozené žárovky vrátit, sdělili mi zástupci COMFORT ENERGY, že to není možné a že za žárovky musím zaplatit 2000Kč. V případě nezaplacení že mi bude narůstat penále.

Při své poslední hospitalizaci v Sadské na přelomu let 2017 a 2018 se mi do rukou dostala kniha jistého německého autora Heinze-Petera Rohra. Nevím, zda je výše uvedený autor odborníkem v oblasti psychiatrie, nebo psychologie, ale nepovažuji to za příliš důležité. Knihu s názvem ,,Nedostatečný pocit vlastní hodnoty", kterou mi půjčila paní primářka ze Sadské jsem přečetl s výsledkem trochu rozpačitých vlastních závěrů. Nevyhovoval mi už přístup autora k jeho psychologickému náhledu na člověka. Heinz-Peter Rohr ve své práci nepřímo nahlíží na lidskou osobnost jako na počítačový software, ve kterém jsou v lidské duši nainstalovány jak sám uvádí jisté škodlivé tzv. ,,Tajné programy", které lze přeinstalovat bud negativními vesměs škodlivými ,,Antiprogramy", nebo pozitivními a prospěšnými tzv. ,,Novými programy". Autorovo byt nepřímé přirovnání člověka k počítači osobně nepovažuji za příliš šťastné. Lidská bytost dle mého názoru nemůže jednat jako počítač, tedy předem naprogramovaně, ale jedná spíše spontánně, podle vlivu dané situace a také pod vlivem emocí. Takto přece žádný počítač pracovat neumí. Navíc programy v počítačích se stejným operačním systémem jsou vesměs téměř shodné, nebo alespoň minimálně hodně podobné. A každá lidská bytost je přitom zcela jiná. Že-by autor neznal jeden z nejzákladnějších zákonů psychologie/respektive výše řazené filozofie/-,,Kolik je lidských bytostí, tolik je názorů a tím dle mě i tolik lidských psychik." Nicméně po celkem letmém přečtení knihy jsem dospěl k závěrům: V něčem s H.-P. Rohrem souhlasím, s něčím určitě ne. Autor například mezi tzv. výše uvedené škodlivé antiprogramy řadí též ,,perfekcionalismusismus", ,,workholismus", nebo chorobnou ,,závislost na sportu." Tyto jeho tzv. antiprogramy já sám osobně za škodlivé nepovažuji.

Od dětských a hlavně dospívajících let jsem měl vždy blízko k aktivnímu pohybu. Jako dorostenec i na počátku dospělosti jsem hrál soutěžně fotbal i futsal. Kromě toho jsem se rekreačně věnoval i jiným sportům, jako např. hokejbalu, florbalu, tenisu, stolnímu tenisu, nebo basketu. Ještě nedávno jsem jezdil i hodně na kole. To jsem dokázal najezdit i několik tisícovek kilometrů za rok. V poslední době nemám, především kvůli pomoci svým starým a nemocným rodičům a od jara do podzimu navíc kvůli práci na zahradě v zahrádkářské kolonii, na kterou jsem nyní úplně sám, na tyto aktivity dostatek času. Přesto se sportu věnuji pořád. Jen jsem si musel své aktivní sportování poněkud upravit. Fotbal i florbal si chodím zahrát téměř každé úterý, kdy jsem celý den ve svém zaměstnání v Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice. Hraji tam s místními i bývalými pacienty. Mým hlavním sportem, kterému se teď věnuji, je ale vytrvalostní běh.

V současné době je studium cizích jazyků, zejména angličtiny v naší zemi již vyloženě módním trendem. Nic proti tomu, ale.... Čím dále tím více lidí si svým způsobem zároveň přestává uvědomovat k jakému národu a k jaké národnosti vlastně patří.

Jedním z mých nejoblíbenějších pacientů v Psychiatrické nemocnici v Praze Bohnicích je Matěj Doseděl. Tento mladý muž po těžké autohavárii, na které neměl sebemenší vinu, protože havarované auto neřídil, má trvalé celoživotní následky v narušené psychomotorice. Bezprostředně po havárce, ke které došlo před šesti lety byl nejprve v těžkém komatu. Když se dostal mimo ohrožení života, byl zpočátku schopen pohybu jen na invalidním vozíku. Strávil na něm celé dva roky života. Nezměrnou silou své vůle se dnes pohybuje dokonce i bez pomoci berlí, nebo jiných pomocných prostředků. Jeho psychomotorika však zůstala poškozená.

.

Příčinou bolesti v koleně je nejčastěji zranění, známka opotřebení, nebo otok kolenního kloubu. Pokud se vám ovšem častěji ,,klepou kolena", takže občas jdete ,,do kolen", může být příčinou příliš velká zátěž -a to nejen fyzická.

Pocity tísně nebo bolesti na prsou mohou mít svůj původ především v onemocnění dýchacích cest. Může se však jednat i o příznaky onemocnění oběhového systému. Příčinou mohou být i poranění svalů, dokonce i psychické problémy. Pokud postižený pociťuje tlak na prsou častěji, každopádně by se měl o jeho příčinu vážně zajímat.

Příčiny:

Příčinou bolestí dolních končetin mohou být námaha, poranění, nebo záněty.

Je hodně lidí, kteří jsou nespokojeni se svým životem. Někteří jsou dokonce přímo nešťastní. I když se snaží sebevíc, štěstí a radost ze života nenacházejí. Takoví lidé si většinou neuvědomují, co je příčinou jejich nespokojenosti. Obvykle mají problémy s pocitem vlastní hodnoty.

Silvestra a přivítání Nového roku jsem v psychiatrické léčebně trávil už poněkolikáté. Dříve to vždy bylo v Horních Beřkovicích. Poslední den starého a první nového roku jsem tentokrát prožil v pobočce PN Kosmonosy v Sadské však poprvé.

Příčinou bolestivých, popraskaných rtů mohou být záněty nebo podráždění sliznice. V extrémních případech mohou namodralé rty nebo vředy na rtech signalizovat závažné onemocnění. Příčiny a příznaky:

Děti, zejména ty malé si na bolest břicha stěžují poměrně často. Jaké však jsou příčiny, jak se bolest projevuje a především jak dětem při bolesti pomoci?

Bolesti hlavy se obvykle projevují nezávisle na jiném onemocnění a jen málokdy mají organický původ. Pokud si často musíte ,,lámat hlavu" a občas nevíte ,,kde vám hlava stojí", pak je bolest hlavy poplašným signálem přílišné duševní, nebo tělesné námahy. Někdy vám mohou ,,těžkou hlavu" způsobit i léky, nemoci, nebo škodliviny ve vašem okolí.

Nejčastější příčiny bolestí:

Již asi měsíc s předstihem jsem si vyjednal krátkodobou, tj. dvoutýdenní hospitalizaci v léčebně Sadská, která je pobočkou PN Kosmonosy, na období mezi vánočními svátky a Novým rokem.

Samotný konec roku 2017 i první dny roku nového jsem strávil v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy, konkrétně v její pobočce Sadská. Plánoval a zajistil jsem si ho již asi s měsíčním předstihem. Protože jsem se v Sadské léčil v minulosti již několikrát a vděčím této léčebně za mnohé, chtěl jsem se při poslední hospitalizaci alespoň trochu revanšovat. S bývalou a doufám i budoucí kolegyní od mého zaměstnavatele Zapsaného spolku ,,Dobré místo", které má své sídlo v Psychiatrické nemocnici Praha - Bohnice Lídou Málkovou jsem domluvil, že v období mezi vánočními svátky a Novým rokem, přijde pacientům v Sadské zahrát a zazpívat na kytaru.

Pacientem zubního lékaře MUDr.Marka Ullrycha jsem již déle než 10 let. Naše názory na současnou situaci v českém zdravotnictví jsou sice v něčem odlišné, zejména v otázce financování. Přesto si pana doktora Ullrycha velmi vážím, nejen pro jeho vysokou odbornost a vždy dokonale provedenou práci, ale i za jeho lidský přístup k pacientům. Sám jsem měl zuby v poměrně špatném stavu. Díky panu doktorovi jsou po celé řadě náročných stomatologických zákroků a ošetření nyní v pořádku. Navíc MUDr. Ullrych již podruhé neodmítl odpovědět na moje novinářské dotazy, třebaže tyto týkající se financí ve stomatologii pro něho mohly být nepříjemné.

Co je vlastně z obecného hlediska onemocnění? Při definici nemoci se vychází z jednoty a celistvosti organismu a prostředí. Onemocnění je pak vlastně poruchou tohoto systému. Psychologický model nemoci nastává, pokud se samotná osoba necítí být zdráva. Onemocnění má ale i svůj sociologický model, v případě, že dojde k poruše v sociálních rolích. Příčinami chorob bývají například genetické dispozice, vliv prostředí, agens biologický, fyzikální, nebo chemický. Nemoci těla se odborně nazývají jako somatické.

Téměř denně chodím nakupovat, nejen pro sebe, ale i pro své staré a nemocné rodiče. Mohu tedy dobře sledovat ceny potravin, především těch základních. V poslední době tyto ceny ustavičně rostou. U některých až astronomicky. V posledních týdnech a měsících to byla především cena másla. Vyšplhala se svého času až k neuvěřitelným 70 korunám. Máslo tehdy různí šmelináři v obchodech kradli a pak prodávali pod nestydatou cenou a tímto způsobem si přivydělávali. Nejedná se ale zdaleka jen o máslo, u kterého je nestydatá cena nejkřiklavější. Rostou i ceny dalších životně důležitých potravin jako jsou vejce, mléčné výrobky, maso, ovoce i zelenina. Kdo na to nejvíce doplácí? Samozřejmě důchodci ať už starobní, nebo invalidní.

V bohnickém Peer klubu pracuji, jako pomocný terapeut již zhruba jeden a čtvrt roku. Za tu dobu jsem samozřejmě poznal celou řadu pacientů. Některé jsem si i velmi oblíbil. Dost pacientů je v bohnické nemocnici také proto, že nemají kde bydlet. V takovém případě si buď oni sami, nebo v případě, když jsou částečně zbavení svéprávnosti, tak jejich opatrovníci shánějí tzv. chráněné bydlení. Jedná se ovšem o ,,běh na dlouhou trat". Vždyť někteří čekají na toto bydlení i několik let. Přitom je to pro ně jediná možnost, jak se zařadit do společnosti a netrávit život v Bohnicích.

Koncem letošního roku opět podraží jízdné na Českých drahách. Sice se zdražuje jen o malá procenta, ale zato prakticky každoročně. Hodně lidí je na cestovném ať už u vlaků, nebo autobusů vyloženě závislých díky dojíždění do zaměstnání. Jen od nás z Kladna takto pravidelně dojíždí do Prahy asi 20 000 občanů. Platy v hlavním městě jsou sice snad u některých profesích vyšší, než jinde. Ale o co více dojíždějící lidé do Prahy za prací vydělají, o to více každoročně utratí za dopravu.

Osobně jsem si pro jistý typ občanů naší republiky vymyslel vlastní označení. Říkám jim ,,Gaučáci". Jsou to lidé, kteří když přijdou domů ze zaměstnání/Pokud vůbec pracují/, neznají nic jiného než si lehnout doma na gauč, udělat kafe nebo otevřít pivo, zapálit cigaretu a zapnout televizi, jedno co v ní právě dávají. Muži se pak často po práci staví v hospodě, jak sami říkají aspoň ,,na jedno". Strávení večera je pak u mužů stejně jako žen stejné vesměs konvenční a konzumní. Zase televize a sledování jejich oblíbených nekonečných seriálů typu ,,Ulice", nebo ,,Ordinace v Růžové zahradě". Co na tom, že se jedná o seriály, které lze sledovat od začátku stejně dobře jako od konce, nebo prostředka a, že ke skutečnému umění mají daleko. Někteří z těchto lidí, kteří mají to štěstí, pokud vlastní chatu, nebo chalupu, pak tráví víkendové dny tam, třebaže zase jen spíše pasivně, zatímco ti, kteří tohle štěstí nemají si musí vystačit zase jen s televizí. Dovolenou pak tráví často zase především pasivně- povalováním někde na pláži jedno zda u moře, nebo v nějakém našem kempu.

,,Kdo šetří má za tři" je méně známé české přísloví, které je ovšem zvlášť v dnešní době tolik aktuální. Osobně mám invalidní důchod něco málo přes 8 000Kč. Ušetřit si pouze z takového důchodu na vlastní byt je prakticky nemožné. Přesto se mi našetřit na mou současnou garsonku podařilo. Pravda měl jsem to štěstí, že jsem ji kupoval v době, kdy byly ceny bytů relativně nízké. Navíc jsem ji koupil od člověka-dědice, který trvale bydlí v Ústí nad Labem a zděděné garsonky ve vzdáleném Kladně se potřeboval rychle zbavit, aby za ní nemusel platit nájem. Dal jsem za ni půl milionu. V dnešní době je cena garsoniéry téměř dvojnásobná. Žádnou půjčku, nebo hypotéku jsem při koupi bytu nepotřeboval. Jak se mi to podařilo? Především jsem až chronicky spořivý. Nevlastním auto, jako většina současných lidí a tím pádem mi odpadly poměrně vysoké výdaje, které jiní považují v jejich životním stylu za nezbytné. Odpíral jsem si nejen dovolenou v zahraničí, ale vlastně i v České republice a to více než 20 let.

Svou úvahu začnu citátem amerického spisovatele, zcela mimořádného znalce severoamerické přírody, malíře i zkušeného zálesáka Ernesta Thompsona Setona. Žil ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Jeho spíše záleský výrok zní doslova: ,,Poněvadž jsem poznal trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby z ní mohli pít i jiní." Možná trochu nepříliš jasná slova pro toho, kdo E.T. Setona nezná a nečetl žádnou z jeho krásných knih. Co je vlastně tou trýzní žízně a studnou, ze které lze pít?

Jako chlapec i dospívající mladík jsem nejraději četl knihy známého českého autora pro mládež Jaroslava Foglara. Tento autor nezapomenutelných ,,Rychlých šípů", nebo ,,Hochů od Bobří řeky" napsal celkem kolem 30 knih, vesměs pro mládež. Jedna z nich se však trochu odlišuje od těch ostatních. Její název zní ,,Život v poklusu." Jedná se vlastně o jakýsi životopis autora. Jaroslav Foglar se v něm zaměřuje na svá dospělá léta spisovatele, šéfredaktora oblíbených časopisů pro mládež, vedoucího skautského oddílu tzv. ,,Dvojky" i svůj osobní život. Měl toho na starosti tolik, že svůj životopis nazval skutečně příznačně jako ,,Život v poklusu".

Svoji úvahu nemohu nezačít jinak než vzpomínkou na dříve čtené dílo Fjodora Michailoviče Dostojevského ,,Zápisky z mrtvého domu“. Samotný děj této knihy významného klasika ruské literatury si už nepamatuji. Nelze však zapomenout na hlavní smysl tohoto díla. Dostojevskij v něm zcela jasně a na konkrétních případech ukazuje velkou nespravedlnost ruské společnosti za carského režimu. Samozřejmě ruská společnost za cara a naše současná rádoby demokratická společnost jsou nesrovnatelně odlišné ale.... V opravdu demokratické společnosti by měli mít všichni občané naprosto rovná práva, jedno zda jsou ve významných funkcích, nebo ne, jedno, zda jsou bohatí, nebo chudí.

Každý člověk může samozřejmě své zdraví hodně ovlivnit, ale přesto se onemocnění nevyhne. Jedním z nejdůležitějších faktorů, ovlivňujících zdravotní stav člověka je jeho genetická výbava po předcích. S tím nenadělají nic ani lidé, kteří až přehnaně dbají na zdravý životní styl svého života. O tom, že k výše uvedeným faktorům ovlivňujících zdravotní stav patří též rasa a pohlaví svědčí fakt, že některými onemocněními trpí pouze muži/např.Prostata/, jinými naopak pouze ženy/např. rakovina prsu/. Dalšími faktory, které naše zdraví ovlivňují je samozřejmě věk a samotný vývoj člověka, fyzikální prostředí, ve kterém se pohybuje/kde je zaměstnán a kde bydlí/, ale také jeho životní úroveň. Zámožnější lidé si mohou například nakupovat dražší, ale kvalitnější potraviny, ale mohou si dovolit i kvalitnější, často i nadstandardní péči i drahé a sociálně slabým tak nedostupné léky. Důležitým faktorem je i psychika člověka. Ve stresu snadněji podlehne i somatické chorobě. S lidskou psychikou jsou spojeny i další, spíše již sociální faktory jako je rodina, ve které člověk žije, zda správně funguje a jaké je její sociální postavení. Psychiku člověka též ovlivňují, kromě jeho nejbližších v rodině, též přátelé a uspokojení ze zaměstnání. Pokud je vše výše uvedené v pořádku, člověk má i větší motivaci pečovat o své zdraví a žít zdravým životním stylem života.

Více než dvě desetiletí pobírám invalidní důchod III. Stupně. Ten je velmi nízký, konkrétně ve výši těsně nad 8 000Kč. Abych mohl normálně existovat musím si k důchodu přivydělávat. Osobně bych se styděl pobírat nějaké další sociální dávky, jako je například příspěvek na bydlení. Měl bych na ně možná vzhledem k výši svého důchodu i nárok, ale nikdy jsem je nepobíral.

Při pouhém vyslovení slova - alkoholik se většině lidí vybaví člověk ze spodiny společnosti. Prostě se podle nich jedná o vyvrhele, psance, případně člověka, který se propadl až na samé dno. Je to tak opravdu? Můj vlastní názor je snad trochu odlišný od té výše uvedené většiny. Mám k němu ale na rozdíl od jiných, kteří opravdové alkoholiky nikdy pořádně nepoznali, snad trochu právo. Já se mezi alkoholiky před lety v psychiatrické léčebně Horní Beřkovice skutečně pohyboval, byt to nebylo na vyloženě protialkoholním oddělení. Snad proto, jsem si na ně udělal svůj vlastní názor. Podle mě existují alkoholici a alkoholici. Ti první se neustále pohybují na hraně společnosti. Pod vlivem alkoholu páchají trestnou činnost, dopravní nehody a podobně. Jsou často agresivní-minimálně slovně, nebo dokonce i fyzicky. Pokud mají rodinu, týrají i bijí své manželky a děti. Ano, to je jistě špatné. Poznal jsem ale i jiný typ takových lidí, kterými současná konzumní společnost tolik pohrdá. Existují totiž alkoholici, kteří se do této ,,kasty" lidí dostali kvůli svým osobním problémům.

Na úvod své úvahy nemohu nevzpomenout na svá chlapecká a dospívající léta. Celý život jsem hodně četl a dnes mám ve své knihovně na 2000 svazků knih. Četl jsem už od dětství, vlastně od doby, kdy jsem se tuto nejzákladnější dovednost naučil. A četl jsem všechno-noviny, časopisy, ale hlavně knihy-v dětství samozřejmě hlavně ty dobrodružné.

Léto letošního roku bylo nejen pro mě, ale pro celou naši rodinu kritické. Matka se potýkala s bolestmi v koleni, ve které má již deset let voperovanou, tedy starou a v současné době už nevyhovující a opotřebovanou endoprotézu. Otec zase trpí Alzeheimerovou chorobou v pokročilém stadiu a uznali mu nárok na 3. stupeň invalidity.

Můj otec trpí v necelých třiaosmdesáti letech Alzeheimerovou chorobou v již pokročilém stadiu. Jeho stav se navíc rychle zhoršuje. Nemá sice vážnější problémy s pohybem jako moje maminka, ale zato je v takovém stavu, že se nedokáže o sebe postarat a hlavně nemůže ani den zůstat doma sám. V březnu letošního roku podala moje matka žádost na Kontaktní pracoviště v Kladně Úřadu práce-krajské pobočky v Příbrami o příspěvek na péči. Ten mu byl skutečně přiznán, dokonce v tom nejvyšším stupni postižení.

Od října letošního roku jsem na Kladenské Universitě III. Věku začal studovat nový, již třetí studijní obor-tentokrát se jedná o ,,Zdravotní nauky“. Mými oblíbenými obory jsou historie a literatura, které jsem studoval v minulosti a stále je nejen studuji, ale i přednáším pro kladenskou zájmovou organizaci LABYRINT. Přesto jsem se pro následující dva roky zapsal na pro mě zcela neznámý obor. Není to ani tak proto, že bych chtěl získat nové poznatky, ale především bych se chtěl o tyto poznatky se čtenáři našeho webu www.lidemezilidmi.cz podělit. První přednášky se věnují tématu Zdraví a nemoc. Co je to vlastně zdraví? Na tento pojem existuje přesná definice Světové zdravotnické unie WHO. Ta zní: ,,Zdraví je stav úplné duševní, tělesné i sociální pohody bez přítomnosti nemoci.“ Zdraví je přitom třeba chápat jako zdroj a nikoli jako cíl každodenního života.

Jako invalidní důchodce III. stupně jsem měl a stále mám možnost setkat se s větším množstvím lékařů, především psychiatrů. Doktory jsem si sám rozdělil na dva typy. Nedělím je přitom podle jejich odborných schopností, ale podle přístupu k pacientům. Prvním typem jsou Ti, kteří myslí v prvé řadě na vlastní co nejvyšší finanční ohodnocení a osobní co možná nejlepší lékařskou kariéru. S takovými se setkávám bohužel především. Bývají až přehnaně hrdí na svůj doktorský titul, k pacientům typu obyčejných lidí se chovají většinou nadřazeně, přezíravě i arogantně. Dávají jednoznačně najevo svou nadřazenost nad pacienty, díky svému titulu. Takové lékaře osobně neuznávám, byt by jejich odborné schopnosti byly sebevětší.

V Televizních novinách na stanici NOVA se probíraly výše důchodů, především těch starobních. Přitom mi připadá, že invalidní důchody jsou stále dost opomíjeny. Zejména proto, že invalidní důchodci jsou většinou v horším zdravotním stavu, než důchodci starobní. Z televizní relace na Nově jsem se dozvěděl zajímavé informace o velké nerovnosti výše důchodů. Šokovala mě především zpráva, že existují starobní důchody, které přesahují 100 000 Kč. Jistě, je to extrémní výjimka. Průměrný důchod prý činní něco přes 11 000Kč. Nevím, kdo tenhle průměr vypočítal, ale jedno je mi jasné. Je to částka až směšně nízká. Já sám mám invalidní důchod něco málo přes 8 000kč, tedy o celé tři tisíce méně než je průměr. Kdybych neměl možnost si ke svému důchodu něco přivydělat, nevím jak bych s penězi vyšel.

Ale teď nejde o mě. Znám dost případů důchodců, především těch invalidních, kteří mají důchod ještě nižší než já. Extrémními případy jsou důchodci, kteří pobírají penzi na úrovni životního minima, nebo dokonce i pod ní. Jistě mají možnost zažádat si například o příspěvek na bydlení. Ale i to je dost problematické. Při stále se zdražujících cenách za základní potraviny, za dopravu, za služby, nebo třeba za léky žije hodně občanů našeho ,,rádo by demokratického“ státu na hranici vyložené chudoby. I když opomenu výše uvedené extrémní případy důchodů, musím napsat, že i tak jsou na tom důchodci hodně odlišně.

V září letošního roku vypadala situace v naší rodině téměř kriticky. Matka bude muset co nejdříve nastoupit na reoperaci endoprotézy v koleni. Otec přitom trpí Alzeheimerovou chorobou již v pokročilém stadiu a nedokáže se o sebe postarat. Stará se o něho maminka i pobírá příspěvek na péči. Kdo se o tátu postará, když bude máma v nemocnici? Já-psychicky nemocný člověk s invalidním důchodem III.stupně, který si navíc k nízkému důchodu musí přivydělávat v zaměstnání na poloviční úvazek? Rodičům sice nakupuji a starám se o naši zahradu v zahrádkářské kolonii, ale být s tátou téměř 24 hodin denně a svým způsobem ho hlídat? To bych nezvládl.

Svou úvahu začínám výrokem mého známého, který poté kdy jsem se mu svěřil, že studuji dvě University III. věku a snažím se denně cvičit a běhat, pronesl pro mě památný výrok: ,,K čemu ti to je? V životě jsou hlavní prachy!!! Není to tak dlouho, kdy mi tato slova řekl. A já se po jejich vyřčení musel trochu zamyslet. Peníze. Jsou opravdu v životě to hlavní? Nemíním na jeho výrok reagovat už trochu otřepaným výrokem, že nejdůležitější v životě je zdraví. Zdraví je samozřejmě hodně důležité, určitě víc než peníze. Přesto si myslím, že existuje ještě větší hodnota. Tou je smysl a náplň lidského života.

Vláda České republiky schválila od 1.11. letošního roku zvýšení platů učitelů o celých 15 procent. Učitelé si toto zvýšení pod hrozbou stávky prakticky vynutili. Nemohu jinak, než jako též bývalý učitel na ZŠ i vychovatel na Středním odborném učilišti se k této problematice vyjádřit. Že by učitelé na tom byli tak finančně špatně? Zjistil jsem, že jejich měsíční plat překračuje výplatu průměrnou, která je dnes zhruba 29 000 hrubého. Učitelé se hájí tím, že jsou vysokoškolsky vzdělaní a tím pádem mají nárok na plat stejný jako ostatní vysokoškoláci.

V dobách, dnes již před řadou let, kdy jsem se ještě chodil léčit do Horních Beřkovic, jsem měl možnost setkat se s celou řadou epileptiků. Je to divná a děsivá nemoc tahle epilepsie. Epileptické záchvaty vypadají opravdu hrozivě Do té doby jsem něco podobného neviděl. Když jsem měl možnost vidět první epileptický záchvat , byl jsem docela vyděšen. Pacient zničehonic strašně vykřikl a skácel se k zemi.

Nedávno jsem navštívil svého zubního lékaře, kterého si mimochodem moc vážím, jako skvělého odborníka. Poslední návštěva u něho mě však trochu zklamala.

Vysoká inteligence jako nedostatek? To je přece nesmysl. Pomyslí si asi každý. Já přesto na tomto svém trochu podivném tvrzení trvám. Nedostatkem je vysoké IQ pokud na ně někdo spoléhá až hřeší. V mládí mě bývalá přítelkyně seznámila v Ústí nad Labem s jistým inženýrem chemie, který mě k tomuto trochu podivnému tvrzení přivedl. Byl to přes chemii takový odborník, že se o něj ústecké chemičky doslova rvaly. A ten tehdy pronesl památný výrok, který si pamatuji dodnes: ,,Nevím jaké mám IQ a ani mě to nezajímá. Vysoká inteligence může být u člověka spíše nedostatkem, pokud mu k ní chybí dokonalá sebekázeň.“ Hodně jsem o tom tenkrát přemýšlel a nakonec mu musel dát zapravdu. V té době jsem ještě neměl invalidní důchod a učil jsem na Zš. Mohlo mi být tak 25 let. Nikdy jsem ve škole neměl rád žáky, kteří na svou inteligenci, nebo chcete-li nadání vyloženě spoléhali a neprojevovali žádnou větší snahu. Vždy jsem dával přednost těm druhým, kteří nadání neměli, ale snahu projevovali maximální. Zadělal jsem si tímto neobvyklým přístupem na řadu problémů a to nejen u ostatních kantorů, ale hlavně u rodičů žáků. Rodiče těch nadaných se hrozně divili, že jejich dítkům dávám horší známky, pokud nevidím k nadání i snahu, než těm méně nadaným, ale snaživým. Kdo k něčemu přijde příliš snadno, nikdy si toho nedokáže upřímně vážit. Zatímco ten nadaný méně , který si musí všechno vydřít, je z úspěchu skutečně spokojený a štastný.

Mám více než 23 let plný invalidní důchod, dnes důchod III.stupně. Když mi kdysi důchod přiznali pobíral jsem částku asi 3500 Kč. Za ta více než dvě desetiletí se sice můj důchod více než zdvojnásobil, ale zároveň se zněkolikanásobily ceny za životně důležité potřeby. Myslím tím především bydlení a jídlo. Dnes pobírám důchod ve výši těsně nad 8000 Kč. Takovou částkou patřím jistě k vyloženě sociálně slabým lidem. Přesto jsem nikdy nežádal o nějaké finanční příspěvky. Snažil jsem se vždy, nějak si k důchodu přivydělat.

Snad žádný rok dosud nebyl pro naši rodinu tak kritický jako ten letošní. Naše rodina je pouze tříčlenná-otec, matka a já. A všichni jsme přitom nějak nemocní. Všichni máme své důchody, rodiče starobní a já invalidní III. Stupně. Matka půjde na podzim letošního roku na reoperaci své 10 let staré voperované endoprotézy. Prostě musí, podle vyšetření na ortopedii by totiž v jiném případě také mohla přijít o nohu.

Léto letošního roku bylo pro mě ze zdravotního hlediska kritické. Myslím tím zejména prázdninové měsíce červenec a srpen. Téměř celý červenec jsem nedokázal ve svém psychickém stavu jezdit z Kladna do Psychiatrické nemocnice Praha-Bohnice, kde vypomáhám jako pomocný Peer. Nedokázal jsem ani chodit udržovat naši zahradu v kladenské zahrádkářské kolonii. Tady mě sice zaskočila moje matka, ovšem za cenu, že se zhoršil stav jejího kolene, ve kterém má již 10 let voperovanou a zároveň už značně opotřebovanou endoprotézu. Během července musela místo mě alespoň obden chodit zalévat a stav jejího kolene se tak zhoršil.

V poslední době se v médiích hodně mluví o znovuzavedení poplatků ve zdravotnictví po říjnových volbách. Rád bych k této problematice vyjádřil svůj názor. I když by se mělo údajně jednat jen o poplatky za hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení jedná se o platby, které jsou podle mého názoru jasně nemorální. Zvláště vůči sociálně slabým občanům. Výše uvedený poplatek se již v minulosti platil. Velice dobře se na to pamatuji, protože sám jsem měl možnost hned několikrát tento poplatek hradit. Bylo to vždy za pobyt v pobočce Psychiatrické nemocnice Kosmonosy v léčebně Sadská. Naštěstí jsem tam byl vždy jen krátkodobě a tak se mě platba za hospitalizaci tolik nedotkla. A to jsem tenkrát neměl ještě zaměstnání na poloviční úvazek, jako mám dnes a byl jen na až extrémně nízkém invalidním důchodu III. Stupně.

Studuji již delší dobu hned dvě university III. věku, respektive Volného času na Kladně a ve Slaném. Třebaže mám již 23 let plný invalidní důchod, dnes III. stupně z psychiatrických důvodů a přednášky velmi často vynechávám ve všech celkově už 15 ročnících studia/sčítám tím obě University/ jsem uspěl a mohu se pochlubit celkem 13 čestnými diplomy/Na Kladně je studium dvouleté, zatímco ve Slaném jednoleté-proto ty dva diplomy scházejí/. Zaměřím se teď jen na Kladenskou Universitu III. věku.

Právě dnes začíná nový školní rok 2017-18 a mě to nutí k zamyšlení jací jako děti jsme byly před několika desetiletími my a jaká je současná dětská generace. Při své úvaze bych se chtěl především zaměřit na děti a mládež základních škol, tedy dítka od 6 do 15 let. Více než vědomostním znalostem bych se chtěl věnovat volnočasovým aktivitám naší a současné generace. Na úvod bych chtěl uvést, že v současné době je mi 53 let a povinnou školní docházku na Zš jsem absolvoval zhruba před 40 lety. Díky tomu že jsem celá desetiletí dobrovolně s dětmi pracoval v různých organizacích a především jako dobrovolný, ale kvalifikovaný trenér fotbalu a navíc jsem v minulosti i učil na Zš mám dobrou možnost obě generace-tu naší i tu současnou snad objektivně porovnat. V čem tedy vidím zásadní rozdíl? Současná generace má mnohem větší možnosti se v životě prosadit, mnohem dokonalejší přístup k informacím, zejména díky internetu, který za našich časů neexistoval a tím tedy i mnohem snazší přístup ke vzdělání.

Naražená žebra – hrůza Není to tak dlouho, co jsem na webu www.lidemezilidmi.cz uveřejnil svůj článek v rubrice BLOG, že marodím sice často, ale pouze psychicky, zatímco klasicky somaticky vůbec ne. Moje situace je ovšem složitější. Je pravda, že klasické a nejčastější nemoci typu např. Chřipky, anginy, nebo pouhého nachlazení jsem neměl snad více než 10 let.

Přesně rok působím v bohnickém Peer Klubu jako pomocný Peer. Nikde jinde bych rok nevydržel, v případě, že by se jednalo o zaměstnání s pravidelnou docházkou takříkajíc od-do. Když mě postihnou mé fobické stavy, navíc často ještě umocněné vyloženými depresemi, do zaměstnání se prostě nedostavím a to i bez jakékoli omluvy. Měl jsem s tím velké problémy v době, než mi právě z těchto důvodů přiznali plný invalidní důchod.Pravda novináře pro webové stránky www.lidemezilidmi.cz dělám na řádnou pracovní smlouvu už pět a půl roku u zaměstnavatele Zapsaného spolku Dobré místo. Tam se ale jedná o úplně jinou situaci. Za těch více než 5 let v Dobrém místě jsem mnohokrát, třeba tři týdny o sobě nedal vůbec vědět, ale pak jsem třeba za jeden, nebo dva dny napsal více článků, než ostatní redaktoři za celý měsíc. Snad proto jsem ze všech dnes už někdejších redaktorů vydržel v Dobrém místě zdaleka nejdéle.

Moje maminka prodělala poslední květnový den letošního roku už druhou operaci karpálního tunelu. Již asi před třemi lety ji operovali poprvé a to pravou ruku, tentokrát přišla na řadu levá. Syndrom karpálního tunelu je jedním z nejběžnějších postižení nervů horních končetin. Tyto potíže postihují především ženy. Jedná se o nejčastější nemoc z povolání. Přesně tak tomu bylo u mé maminky. Až do důchodu pracovala manuálně jako prodavačka, navíc v oddělení metráže, kde musela zvedat těžké role látek. Ruce tak nadměrně zatěžovala, že se to ve stáří prostě muselo projevit. Nemoc se u mé matky začala projevovat nejprve mravenčením a brněním v prstech. V pozdějším stadiu pak již šlo o vyložené bolesti, které ji třeba i v noci budily.

Už celý rok působím v bohnickém Peer Klubu. Třebaže můj zdravotní psychický stav je často tak špatný , že musím vynechávat, poznal jsem za tu dobu větší množství pacientů. K některým jsem si vytvořil vyloženě přátelský vztah. Dokonce takový, že klidně mohu napsat, že některé pacienty i pacientky mám vyloženě rád a jsou mi blízcí. Přitahuje mě k nim zejména to, že mají podobné psychické problémy jako já. Cítím se mezi nimi jako rovný mezi rovnými, což se zdaleka nedá říci o ,,normálních“ zdravých lidech z běžného civilního života. Abych byl konkrétní uvedu alespoň některá jména pacientů, které jsem si obzvlášt oblíbil. Jako prvního bych uvedl Mirka Schee, který však v současné době už v Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice není.

Rok působím v Peer Klubu v Psychiatrické nemocnici Praha – Bohnice. Když se podívám za celým tím rokem zpětně musím především napsat, že je mi trapně. Sice jsem neměl s nikým ze zaměstnanců ani pacientů sebemenší konflikt, ale zato jsem dokázal ,,nasekat“ tolik absencí, že ani sám nevím, jestli jsem jako pomocný terapeut více v Peer Kubu byl, nebo nebyl. Je pravda, že můj psychický stav je takový, že ty absence, především díky fobiím k němu prostě patří, ale pocit trapnosti na tom nic nemění. Ano, jistě mám na tenhle problém již 23 let plný invalidní důchod a množství absencí mám nejen v Peer Klubu, ale třeba i na obou Universitách III. Věku, které dělám a kupodivu úspěšně zvládám, ale vůči ostatním zaměstnancům Peer Klubu si připadám jako ,,neférový“člověk.

Bezdomovci-v současné době se má správně používat termín Lidé bez domova. Co je to vlastně za lidi? Názor většiny občanů na ně je jednoznačný. Podle nich se jedná se o lidi, kteří jsou vyvrheli společnosti, jakýmsi povlem,povaleče, kteří nechtějí pracovat, opilce, kteří žebrají peníze na alkohol-prostě o spodinu a ostudu společnosti.

Už dlouho, snad několik let, jsem na tom nebyl psychicky tak špatně jako teď v posledních týdnech. K mým tradičním fobiím se přidaly vyložené deprese. Týkají se především strachu o staré nemocné rodiče. Nemohu se zbavit pocitu, že o ně v brzké době přijdu a zůstanu na světě úplně sám. Kdyby k tomu snad mělo dojít, asi bych to řešil sebevraždou.

V poslední době nejsem po zdravotní stránce zdaleka v dobrém psychickém stavu. Ustavičně se pohybuju na hranici svých fobií. Pokud bych se chtěl nechat hospitalizovat někde v léčebně-v mém případě přichází do úvahy pobočka PN Kosmonosy v Sadské, určitě by mě přijali.

Může být pacientka psychologem? I když se to zdá jako šílený nesmysl, v mém případě skutečně může a dokonce je. Pacientku Aničku jsem poznal před lety při jedné z mých hospitalizací v Sadské.

Když se ve svém životě vrátím o desítky let zpět do dob svého působení na základní škole, nemám zrovna nejlepší vzpomínky. I když jsem tenkrát vyložené psychické problémy neměl a žádného dětského psychiatra nenavštěvoval, prožíval jsem tehdy ve svém životě události, které podle mého názoru musely ovlivnit mou psychiku do budoucna. Zatímco v místě bydliště jsem měl dost dobrých kamarádů, zcela jiná byla situace na základní škole.

V posledních týdnech letošního roku prožívám vyloženě nešťastné období. Klidně bych mohl napsat, že jdu z deprese do deprese. Takových období jsem měl během svého života více. V minulosti jsem zažil dokonce i horší. Ale za posledních několik let je tohle období jistě nejhorší.

Otázka zubních protéz je jistě aktuální. Pacienti se zubní protézou si často stěžují, že jim nesedí, že se s ní nemohou pořádně najíst a podobně. O odborné vysvětlení jsem požádal osobu odborně vzdělanou paní zubní lékařku MUDR Alenu Šíchovou.

Zubní protézy se v zásadě dělí na dva druhy. Jedná se o protézy celkové, když pacient již žádné zuby nemá a částečné, kdy pacientovi ještě nějaké zuby zbývají. Celkovou protézu hradí plně pojišťovna v jejím standardním provedení 1x za tři roky. Pokud o ní pacient přijde nedbalým zacházením, nebo ztrátou dříve musí si ji pochopitelně zaplatit. Pacient ale má možnost si za zubní protézu i připlatit. Jedná se o vylepšení protézy jako je např. průhledné patro, nebo keramické zuby , respektive zlatá výstuž na patře.

V současné době chybí podle mého názoru hodně lidem především dostatek pohybu.Když vidím co lidí se vozí v autech, je mi z toho tak trochu smutno. Silnice jsou přecpané, plno dopravních nehod, na klasické silnici už pomalu nevidíte cyklistu. Ti ve městě jezdí po chodníkách už zcela běžně.Nedivím se jim, na silnici je to pro cyklistu takříkajíc,,o hubu“. Připadá mi, že aut je čím dál tím víc. Unikátem je jeden můj příbuzný z jižních Čech.Ten jezdí autem na návštěvu k sousedům, třebaže to má tak 200 metrů.Však také váží přes 120 kilo.Nemám rád motoristy a vůbec to není proto, že sám auto nemám, ani mít nemůžu, protože by mi při mé psychické nemoci nikdy nedali řidičák.Vlastně bych auto ani nechtěl.

Moje maminka má závažné zdravotní problémy. Nedávno byla na ambulantní operaci s druhou rukou postiženou karpálním tunelem.Copak to nebyl problém, operace se provádí jen za lokálního umrtvení.Tam nějaké nebezpečí nehrozí. Horší je, že dalším zdravotním problémem je artróza v koleni.

V květnu jsem byl s bohnickým fotbalovým mužstvem na turnaji v Mnichově. Ač jsem byl zdaleka nejstarším hráčem, po fyzické stránce jsem se cítil velmi dobře. Během dvou dnů jsme odehráli 10 zápasů. Samozřejmě, že jsem střídal,ale hlavně proto, aby si zahráli všichni. Klidně si tvrdím říci, že bych všech 10 zápasů zvládl bez střídání. Zato s mou rychlostí to byla katastrofa.

Začnu svým oblíbeným epigramem Karla Havlíčka Borovského-,,Kdo se stále vzdělává, vlasti své je chlouba, kdo však tvrdí, že ví dost,začíná být trouba.“ Rozhodně nejsem nějaký inteligent. Mám IQ jen lehce nadprůměrné.Navíc nejsem technický ani přírodovědný typ. Pamatuji si jaké velké problémy jsem měl na gymlu třeba s matikou, ale i fyzikou.V podstatě mohu dělat jen společenské, nebo chcete-li humanitní vědy. Hodně se zajímám o historii i literaturu.

Uznávám, že jsem enfant terrible. Výraz pochází z francouzštiny a v českém překladu znamená doslova zlobivé dítě. A za to se považuji já. Sice nikomu fyzicky a snad ani psychicky neubližuji, nikoho nenapadám ani slovně. Naposled jsem se pral někdy na gymplu. Ale uvědomuji si, že jsem problémový. V čem mé problémy spočívají? Především v silné až chronické nespolehlivosti. Mám třeba pravidelně dojíždět do Peer Klubu v Bohnicích a kolikrát už jsem se tam nedostavil, a to klidně i bez jakékoliv omluvy.

V poslední době značně zesílily protikuřácké nálady. Nejnovější schválený zákon proti kuřákům podle mého názoru už je vyloženě diskriminační. Rád bych proto vyjádřil svůj názor.

V poslední době nejsem v dobrém psychickém stavu. Ustavičně se pohybuju na hranici svých fobií. Pokud bych se chtěl nechat hospitalizovat někde v léčebně, určitě by mě přijali. Já se ale nyní nechat hospitalizovat prostě nemohu. Důvod? Mám staré a nemocné rodiče a o ty se prostě musím postarat. Největším problémem je naše zahrada, kterou máme v zahrádkářské kolonii. Kdybych zahradu nechal zpustnout, klidně by nám ji mohli sebrat, a to i zcela bez jakéhokoli finančního odškodnění. Nemohu chtít na mamince, aby se o zahradu starala sama. Nedávno totiž prodělala operaci karpálního tunelu a ruce si musí šetřit.

V dětství na základní škole jsem byl obézní. Však jsem si za to také od spolužáků užil něco posměchu. Asi v 15 letech jsem výrazně zhubl a od té doby problémy s váhou nemám. Pamatuji se, že ve 20 letech jsem při své výšce 172 cm vážil 65 kg. V období mezi dvacítkou a třicítkou jsem postupně přibral, takže ve 30 letech jsem vážil rovných sedmdesát. A tuhle váhu si udržuji dodnes, tedy do doby , kdy mi je třiapadesát.

Již několik let vlastníme společně s maminkou poměrně velkou zahradu i se zahradní chatičkou v kladenské zahrádkářské kolonii. Samozřejmě je mnohem lepší vlastnit zahradu, třeba u rodinného domu. Tam na vás nikdo nemůže a o zahradu se ani nemusíte starat. Ale každá zahrádkářská kolonie má svůj řád a musím hned z kraje napsat, že někdy opravdu hodně přísný. V takové kolonii, když se o zahradu nestaráte, mohou vám ji klidně vzít a to i zcela bez nějaké finanční náhrady. V kolonii se prostě starat musíte a zahradu dobře udržovat.. Jak již jsem napsal, naše zahrada je dost velká a její údržba dá často dost zabrat. Snažíme se tam především toho co nejvíce vypěstovat. Máme tam jahody, maliny, černý i červený rybíz, angrešt, ale hlavně hodně zeleniny od cibule a česneku, přes rajčata, okurky, salát, červenou řepu, kedlubny až po brambory. A k tomu všemu spoustu květin.

Mám už hodně staré rodiče. Mamince bylo posledního května letošního roku 79 let, tátovi je dokonce o 3 roky víc. Oba mají vzhledem ke svému již pokročilému věku pochopitelné zdravotní problémy. Maminka má už řadu let problémy s koleny-artrózu, když dokonce v jednom z nich má voperovanou endoprotézu. V poslední době se u ní přidal další zdravotní problém s karpálním nervem. 30. května nusela dokonce na ambulantní operační zákrok. A to už se druhou rukou. Tedy už nejen kolena , ale ted i necitlivost a bolesti v prstech u obou rukou. Na operaci jsem ji doprovázel osobně. Ta sice proběhla bez problémů,ale potíž byla v tom,že ruku nemohla zhruba tři týdny vůbec zatěžovat a to třeba ani vařením, nebo mytím nádobí a dokonce ani uklízením. O nějakých nákupech ani nemluvě. Otec má zase již několik let Alzheimerovu chorobu a v domácnosti je zcela nepoužitelný. Nedokáže si třeba ani uvařit čaj,nebo namazat chleba. Řada byla tedy na mě. Po dobu matčina léčení operovaného karpálu, byla tedy řada na mě. Copak nákupy, ty už zajišťuji rodičům delší dobu.

V mládí jsem vystřídal řadu profesí. Od vychovatele na učilišti, přes některé dělnické profese, pracoval jsem jako sanitář na interně a končil jako učitel. Ve třiceti letech jsem dostal plný invalidní důchod a po několikaleté pauze jsem při něm začal pracovat jako novinář. Nejprve jako externista v různých listech, regionálních, ale i celostátních, a nakonec i na řádnou pracovní smlouvu. Této práci se věnuji již téměř 20 let. Za tu dobu jsem napsal ne tisíce, ale spíš desetitisíce článků. A jsem s tímto zaměstnáním maximálně spokojen, zejména proto, že se jedná o zaměstnání svobodné.

Moje silné fobické stavy jsou mimo jiné též spojeny s nespavostí. Zažil jsem i stavy, kdy jsem vůbec nespal i celé tři noci po sobě. Poté jsem byl ale zcela vyčerpaný, samozřejmě fyzicky, ale hlavně psychicky. Jsou to těžké noci, když nemůžete vůbec usnout a depresivní myšlenky se vám přitom honí v hlavě jedna za druhou. Když pak třeba v noci slyším zvuk výtahu v domě, kde bydlím, fobie ještě zesílí. Vůbec si neuvědomím, že se třeba jen nějaký nájemník vrací z flámu, ale naopak si hned vsugeruji, že někdo jede ke mně do bytu.

Již téměř 10 let je mým zubním lékařem MUDr. Marek Ullrych. Jsem s ním maximálně spokojen a za jiného zubaře bych ho nevyměnil, ikdyž bych takovou možnost asi měl. Na stejném zubním oddělení pracuje totiž jako zubní lékařka moje bývalá spolužačka z gymnázia a předpokládám, že by mě jako svého pacienta přijala. Není to tak dlouho, kdy jsem právě u ní zajistil náročné ošetření zubů i přijetí do evidence svému kamarádovi z mládí.

Kdysi jsem v nějakém časopisu četl příběh o vojákovi, kterého uštkla zmije a na následky tohoto uštknutí přes veškerou snahu lékařů zemřel. Jedná se sice o extrémní případ. Zmijí uštknutí by nemělo zdravého člověka na životě ohrozit a to ani bez pomoci lékaře. Zmije obecná má sice téměř stejně prudký jed jako obávaní exotičtí hadi, ale má ho málo.

Už od dětství jsem byl vždy vášnivým čtenářem. Jen jsem se v první třídě základní školy naučil číst, začal jsem si čtení vyloženě užívat. To mi vydrželo po celý život. Dnes mám bez přehánění zhruba 2000knih. Do mě maličké garsonky se mi ani nevejdou a část jich musím mít u rodičů. Jako kluk jsem samozřejmě začínal s dobrodružnými knížkami, tzv. Mayovkami, nebo Verneovkami, Knihami Ernesta Thompsona Setona, Eduarda Štorcha a dalších. Jednoho spisovatele jsem si ale obvzláště oblíbil. Byl to jistý Jaroslav Foglar, který mě v dětství opravdově vychovával.Dodnes mám nejen úplně všechny jeho knížky, ale dokonce celé ročníky kdysi tolik oblíbených časopisů, jako byly Mladý Hlasatel, Junák a Vpřed. S panem Foglarem jsem kdysi osobně mluvil a některé jeho knížky mám od něj podepsané s věnováním.

Vždy mi bylo dobře mezi psychiatrickými pacienty. Nechat se hospitalizovat v různých psychiatrických zařízeních mi vždy maximálně vyhovovalo. Chodil jsem tam proto,i když můj zdravotní stav nebyl pro takovou hospitalizaci vyloženě akutní. Pohyboval jsem se mezi pacienty a cítil se jako rovný mezi rovnými. Tak se rozhodně necítím mezi běžnými zdravými lidmi. Z těchto důvodů jsem se kdysi nechával hospitalizovat třeba i v Horních Beřkovicích, třebaže pobyt tam byl docela drsný. Již před více než 10 lety jsem objevil malou léčebnu v Sadské u Nymburka. A tam se mi zalíbilo dvojnásob. Na rozdíl od Beřkovic neměla žádný tvrdý režim a já se tam cítil svobodný. Navíc tam byli hospitalizováni jen samí lehčí pacienti a tím lépe pro mě. Za těch více než deset let jsem si v Sadské našel velké množství kamarádů i kamarádek. S některými z nich jsem v pravidelném telefonickém kontaktu. Před 5 lety jsem začal pracovat v Dobrém místě znovu mezi psychicky postiženými lidmi. A tam mi bylo ještě lépe. Znovu jsem byl mezi sobě rovnými a navíc jsem se proto nemusel tak často nechat hospitalizovat po léčebnách. Zažil jsem s Dobrým místem celkem 3 stěhování. Nakonec jsme skončili na pavilonu 19 v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. A Bohnická anabáze vyvrcholila tím, že jsem před více než půl rokem poznal její Peer Klub a začal tam pravidelně docházet. Právě bohnický Peer Klub je to nejlepší co mou psychiku mohlo potkat. Za tu dobu jsem poznal celou řadu pacientů a zase třebaže já pacient Bohnic nebyl jsem byl mezi svými. Na své jedno týdenní návštěvy se vždy vyloženě těším. Sice mi vadilo období, kdy jsem musel dělat novinářského lektora, ale to naštěstí trvalo jen krátce. Když jsem v Peer Klubu a s pacienty si mohu povídat a hrát společenské hry, je mi snad vyloženě nejlépe. Je jen škoda, že v současné době se musím doma věnovat starým a nemocným rodičům a z těchto důvodů musím návštěvu Peer Klubu občas vynechat. Doma mi zdaleka tak dobře není a to i přes fakt, že mám velké množství zájmů a zálib, které mě již dlouhou dobu drží takříkajíc psychicky nad vodou. Ale doma jsem sám, zatímco v bohnickém Peer Klubu ve skvělém kolektivu lidí, kteří jsou na tom zdravotně podobně, nebo ještě hůře než já. Tedy zase rovný mezi rovnými.

Tak zase máme jaro.Upřímně řečeno, já se na něj těšil už někdy od listopadu.Pozdní podzim a zimu nemám vůbec rád. Dokonce ani Vánoce ne.Působí na mě spíše depresivně. Dvoje Vánoce, jsem kdysi strávil v Horních Beřkovicích a to bylo docela kruté. Snad právě proto na mě od té doby působí depresivně. A navíc o Vánocích zima teprve začíná a do jara je ještě hodně daleko. Mnohem raději mám svátky jara-Velikonoce. Miluji přírodu, zvláště když je v plném jarním květu. Před naším panelákem máme sakuru a její květy to je něco nádherného.

V posledních dnech jsem neprožíval zrovna šťastné období. Mám problémy se zdravotním stavem svých rodičů. Otec má Alzeheimerovu chorobu a je v takovém stavu, že se již nedokáže sám o sebe postarat. Mamince, která se o něho především stará již byl přiznán příspěvek na péči. Ona má ale zase těžkou artrozu v kolenou a v posledních dnech se pohybovala i s pomocí hole jen s potížemi.Řada byla tedy na mě, jako jejich jediném dítěti. Bylo krátce před velikonocemi a tak jsem myl u rodičů všechna okna, nakupoval, pracoval na naší zahradě v zahrádkářské kolonii. Ani do Bohnic, kde pomáhám v tamějším Peer Klubu a je mi tam dobře jsem se proto nedostal. Moje nálada byla proto špatná až depresivní. K mým tradičním fobiím zbýval jen krůček. Bylo mi ale jasné, že teď, kdy rodiče potřebují pomoc, odpadnout prostě nemohu. Musel jsem však vyhledat pomoc svého ambulantního psychiatra MUDr. Petráčka. Byly ale zrovna velikonoční svátky a celé 4 dny volna, kdy lékaři normálně neordinují. Naštěstí pan doktor Petráček po celé toto období sloužil, jako žurnální lékař v léčebně v Sadské, kde bývám jinak hospitalizován. Moje rozhodování bylo rychlé. Zavolal jsem do Sadské a vyžádal si po telefonu pana doktora. Že jeho přístup k pacientům je vstřícný a vyloženě lidský, vím dávno. A nezklamal jsem se ani tentokrát. Po telefonickém rozhovoru mě MUDr. Petráček pozval do Sadské, třebaže normálně má svou psychiatrickou ambulanci v Rakovníku, kam z Kladna dojíždím.

K životu a problémům s ním spojeným je možno přistupovat dvěma zcela odlišnými způsoby. Buď pokorně přijímat vše co přináší osud a nesnažit se nic změnit k lepšímu, nebo přesně naopak se životem bojovat a doslova se rvát za lepší život. To jsou názory pro psychicky nemocné lidi jistě velmi aktuální. Který však je ten správný? Budu se nyní snažit prosazovat svůj vlastní názor, ikdyž netvrdím, že zrovna on je ten pravý a jediný.

Utrpení Ježíše Krista a jeho vzkříšení si připomínáme o Velikonocích. Na Květnou neděli oslavujeme vjezd Ježíše do Jeruzaléma, na Zelený čtvrtek ustanovení Nejsvětější Svátosti Oltářní. Na Veliký pátek pak připadá památka smrti Ježíše na kříži a na Bílou sobotu večer při vzkříšení se oslavuje zmrtvýchvstání Ježíše Krista. To jsou tedy velikonoční svátky.

Právě jsem se vrátil ze semifinálového hokejového utkání druhé nejvyšší hokejové soutěže tzv. WSM ligy a prostě nemohu tuto svou úvahu nenapsat. Jsem ještě plný emocí z hokeje, ale sám si myslím v tomto případě tím lépe. Moje Kladno - město ve kterém jsem se narodil a prožil celých 53 let svého života, se dostalo z téměř bezvýchodné situace. Dnes v nervy drásajícím utkání porazilo Duklu Jihlava a vyrovnalo stav série zápasů na 3:3, třebaže již prohrávalo 1:3. Hraje se na čtyři vítězná utkání. Je jen škoda, že ten příští, tedy rozhodující a definitivní se bude hrát na jihlavském ledě.

Moje „cesta smrti“

Jeden z mých nejhorších fobických zážitků se udál již před mnoha lety. Rok této pro mě jen těžko zapomenutelné události žel nevím přesně. Ale vzhledem k tomu, že tehdy jsem se ještě nechodil léčit do pobočky Psychiatrické nemocnice Kosmonosy v Sadské, kam jinak chodím již více než 10 let, odhaduji tuto dobu na období minimálně před 15 lety. Tehdy jsem se nechával vždy hospitalizovat v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. Byl jsem opětovně v těžkých fobických stavech. To jsem ještě neměl svůj dnešní byt a doslova jsem se skrýval v bytě u rodičů. V noci jsem budˇ nespal vůbec, nebo jen usínal na chvilky, naplněné extrémně děsivými sny. A jak je u mých fobií typické, když se mi ani na chvilku nepodařilo usnout, trpěl jsem nepředstavitelně silnými úzkostmi. Ne, nebyla v tom žádná paranoia, fobie neprovázely žádné zrakové ani sluchové halucinace a byl jsem zcela při smyslech.

Snad se to může zdát neuvěřitelné, ale přes 10 let jsem nebyl somaticky nemocný. Tedy pokud nepočítám např. naražená žebra, naštíplé rameno, nebo bolestivý otlak na chodidle. V každém případě jsem nemusel přes 10 let vyhledat pomoc své praktické lékařky. K té chodím jen pro potvrzení kvůli invalidnímu důchodu. Nějaké nachlazení spojené s teplotou vůbec neznám. Angínu jsem měl za celý život jednou, a to bylo ještě na základní škole a navíc během letních prázdnin. Mrzí mě však, že mě proto někteří lidé považují za simulanta. Můj vzdálený příbuzný mi dokonce řekl: „Tobě nic není, tobě se jen nechce dělat.“

Je mi 53 let. Z tohoto důvodu mám už staré rodiče. Tátovi je 82, mamince bude posledního května 79. Oba mají zdravotní problémy, což v jejich věku není nic neobvyklého. Hůře je na tom otec, který zhruba dva roky trpí Alzheimerovou chorobou.Třebaže chodí pravidelně na psychiatrii, jeho choroba se stále spíše zhoršuje. Není to tak dlouho, co dokonce trpěl nepříjemnými halucinacemi, především hlasovými. Ty se sice nasazením správných léků podařilo odstranit, ale jeho zdravotní stav není určitě dobrý. Někdy mluví úplně z cesty. V noci nespí a ustavičně se bezmyšlenkovitě převléká. Maminka ho musí pořád hlídat, aby bral léky, protože on na to zapomíná.

Fobiemi trpím od svých 25 let. Vzhledem k tomu, že zrovna dnes je mi 53 let, je to tedy dlouhá doba. Naštěstí jsem ve 30 letech dostal na tuto diagnózu plný invalidní důchod, který mám dodnes. Horší byla doba, než mi tento důchod přiznali. To jsem musel chodit do zaměstnání každý den. Přinášelo mi to velké problémy, protože, když mě vzala fobie, tak jsem do práce prostě nešel. Ale v době mé absence neměl kdo učit. Ostatní kantoři byli nazlobení, že za mě musí suplovat. Měl jsem ale štěstí na skvělého, vpravdě lidského ředitele. Navíc, když mi bylo dobře, věnoval jsem se žákům dobrovolně i několik hodin po řádném zaměstnání. A na to ten lidský ředitel slyšel. Ostatní kantoři tohle nedělali, odučili si své hodiny a pospíchali domů. Nejvíc se mě dotklo, když mě považovali za simulanta, kterému se prostě nechce dělat.

Už 23 let mám plný invalidní důchod (dnes důchod III. Stupně). Někdy se cítím díky tomu trochu méněcenný a někdy je mi i smutno. Co však s tím mohu nadělat. Lidem, kteří mají podobné problémy jako já, mohu jen doporučit, aby si pořídili nějaké zvířátko. Už s tím mám z minulosti zkušenosti, když jsem měl postupně celkem tři morčata. Morče je klidné a naprosto nenáročné zvířátko. Těžko bych si mohl pořídit třeba psa, protože bydlím v malé garsonce v paneláku, a vzhledem k tomu, že jsem pořád někde v ,,luftě po svých článcích, neměl bych na něj dostatek času. A pejsek, který vyžaduje pravidelné venčení, by tak velmi trpěl. Morče je docela jiný případ. Žádnou zvláštní péči prakticky nevyžaduje. Pamatuji se, že nejraději jsem měl své druhé morčátko, které mi vydrželo celých osm let, což je na morče skutečně dlouhá doba.

Již celých 23let pobírám plný invalidní důchod (dnes důchod III.stupně), a to nepřetržitě. Moje první částky tohoto důchodu začátkem devadesátých let minulého století činily nějaké tři tisíce korun měsíčně. Samozřejmě, že postupem času se tato částka několikanásobně zvýšila /současně ovšem několikanásobně vzrostly ceny výrobků a především služeb./ Osobně dnes pobírám po posledním zvýšení od 1. ledna 2017 cca 8 100 Kč. To je částka se kterou se dá vyjít jen s potížemi i odříkáním. Naštěstí si mohu něco přivydělat v neziskové organizaci Dobré místo, a tak na tom ještě nejsem úplně nejhůře. Co ale ostatní invalidní důchodci III. stupně? Někteří mají důchod snad ještě nižší než já. Navíc se někdy jedná o invalidy, kteří za pro ně nezbytné léky musejí doplácet až nestydaté částky. Jak mají vyjít oni? Jak mají z této ,,almužny" zaplatit drahý nájem/pokud vůbec mají vlastní byt/, inkaso, potraviny, ošacení i další věci nezbytné pro i ten nejskromnější život?

Již řadu let mám problémy s chodidlem levé nohy, na které se mi pod malíčkem dělá opakovaně tvrdý a bolestivý otlak. Třebaže používám ortopedické vložky a do ponožky si dávám navíc kus měkkého molitanu, bolest při každém došlapu se nakonec vždy stává tak silnou, že musím podstoupit chirurgický zákrok. V polovině prosince jsem ho absolvoval již potřetí. Přitom dobře vím, že pouhé vyříznutí otlaku je řešením jen dočasným a otlak se s největší pravděpodobností po několika měsících obnoví a já budu muset na zákrok znovu. Stálé a definitivní vyřešení tohoto problému přitom dobře znám. V minulosti mi po důkladném vyšetření chodidla zjistili, že důvodem ustavičného obnovování otlaku je vytvoření přídavné nežádoucí kůstky pod malíčkem. Ta vznikla po zlomenině malíčku, o které jsem ani nevěděl někdy v minulosti. Přídavná kůstka tlačí na chodidlo a způsobuje tak ustavičná obnovování otlaku. Vše by se patrně definitivně vyřešilo, kdyby tato kůstka byla operativně odstraněna.

K napsání tohoto článku mě vedly hned dvě okolnosti. V roce 1988 jsem přechodil jaterní hepatitidu (žloutenku), byl hospitalizován na infekčním oddělení kladenské nemocnice, dostával infuze a po propuštění musel dodržovat přísnou dietu. Rychle jsem se zcela vyléčil a za měsíc už mohl všechno jíst i pít. Takové štěstí neměl můj stejně starý kamarád, který zhruba před dvěma lety zemřel na jaterní cirhózu. Bylo mu pouhých 50 let. Jak vlastně cirhóza vzniká? Jejím předchůdcem je takzvaná steatóza, čili ztučnění jater. Jedná se o situaci, kdy jaterní buňky se nahrazují tukem. Steatóza je ještě poměrně neškodnou jaterní chorobou, a co je nejdůležitější, játra se při ní při správné životosprávě dokáží poměrně za krátkou dobu uzdravit a vrátit do původního stavu.

Mám sice více než 22 let plný invalidná důchod z důvodů psychiatrických, ale klasická onemocnění typu například chřipky , angíny, rýmy, nebo kašle prakticky vůbec neznám. Takovým způsobem jsem nemarodil snad 10 let. Kromě psychiky mě však trápí něco jiného. Je to až neuvěřitelný počet zranění, prakticky vždy ze sportu.Vždyt jen během první poloviny letošního roku jsem měl nejprve naražená žebra poté naštípnuté rameno.To jsou samozřejmě prkotiny, ikdyž někdy dost bolestivé,

Za sebou mám však četná zranění mnohem vážnější. Například pětkrát jsem byl hospitalizován s otřesem mozku.

Již přes 22 let mám plný invalidní důchod z důvodů psychiatrických.Moje diagnoza zní těžká až extrémní porucha osobnosti s fobickými stavy.Samozřejmě, že pravidelně užívám psychiatrické léky -konkrétně Rivotril, Asentru a na spaní Prothazin.Za důležitější než braní léků však považuji psychoterapii. Ta mi myslím pomáhá víc. V psychiatrii je nejčastější formou terapie tzv. arteterapie, což je její výtvarná forma. Nejedná se jen o malování obrázků, ale i o drobnou sochařskou činnost. Sám za sebe musím napsat, že arteterapie mi nevyhovuje vůbec a nic mi nepřináší. Je to hlavně tím, že k výtvarnému umění nemám žádný vztah, kreslit ani malovat vůbec neumím o drobné sochařské práci už ani nemluvě. Mojí psychoterapií je něco jiného. Mám vážný zájem o literaturu, historii, pěší turistiku, cykloturistiku, a sport. To je pro mě ta pravá psychoterapie. Proto také např literaturu budu od podzimu studovat již 11 rokem na Akademii volného času ve Slaném a už druhý dvouletý obor zase studuji na Universitě III. věku v Kladně.Zde jsem úspěšně absolvoval Obor ,,Regionální dějiny Kladenska a Slánska" a v současné době se zde věnuji oboru,,Významné osobnosti našich a světových dějin".Mám z obou Universit už docela slušnou sbírku čestných uznání." Proto to ale nedělám. Studium a vypracovávání závěrečných prací mě vyloženě baví,velmi rád čtu hlavně historickou literaturu faktu, ale třeba i klasické autory Mám už své oblíbence jako je K.H. Mácha, Viktor Hugo,nebo třeba M.J. Lermontov.

Mojí psychiatrickou diagnozou je těžká až extrémní porucha osobnosti, spojená s velmi nepříjemnými fobickými stavy. Jak vlastně se u mě fobie projevuje? Mám s ní právě ty nejčerstvější zkušenostosti,protože fobické stavy jsem si musel doslova protrpět, někdy zhruba od 10. června do začátku července letošního roku. Objevily se u mě tentokrát přibližně po roce a čtvrt. To je pro mojí osobu poměrmě dlouhá doba, protože v minulosti mě postihovaly i několikrát do roka. Zato o to víc byly tetokrát nepříjemnější. V mém případě se jedná o fobie strachu z lidí. Neměl jsem třeba nikdy fobie spojené s paranoickými představami, že mě chce někdo zabít, nebo nějak fyzicky zlikvidovat. Mé fobie strachu z lidí jsou jiné. Prostě si nějak vsugeruji, že mě lidé chtějí třeba připravit o důchod,nebo o mé oblíbené zaměstnání novináře, respektive o studium na dvou universitách III.věku, nebo i o práci dobrovolného trenéra u mládeže. Nejhorší je jeden zážitek z minulosti,který není nijak paranoidní a skutečně se stal. Před několika lety si na mě někdo stěžoval u Posudkové komise s dotazem, jak mohu mít invalidní důchod III.stupně, když jsem fyzicky zdravý. Tenkrát mě to tak psychicky rozhodilo ,že se pak podobné fobie často opakovaly.

Jsem náruživým sportovcem a některé sporty jsou mou velkou láskou. Na prvním místě je to jednoznačně fotbal. Při něm již dlouhá léta působím, byť někdy s kratšími přestávkami jako dobrovolný bezplatný trenér u mládeže. Jsem držitelem trenérské licence B, kterou jsem si udělal již před více než 10 lety na stadionu tehdejší prvoligové Marily Příbram . Studium této licence nespočívalo jen v trenérské metodice, ale i v psychologii a dokonce i biologii sportu. Ať biologie rozhodně není mým oborem a její studium mi dělalo ze všech tří výše uvedených oborů zdaleka největší potíže, nakonec jsem vše úspěšně zvládl a závěrečné zkoušky úspěšně absolvoval.

Již několikrát jsem měl v minulosti pohmožděná, respektive naražená žebra, a tak dobře vím, co to obnáší. Nebezpečné poranění to sice není, ale zato mimořádně bolestivé. Navíc, než žebra přestanou bolet, trvá to minimálně několik týdnů. V letošní únoru jsem si žebra narazil znovu a jsem z toho velmi nešťastný. Miluju sport a pohyb. Jsem také kvalifikovaným trenérem fotbalu u kladenské mládeže. A teď najednou pro silnou bolestivost při každém prudším pohybu nemohu dělat nic. Nejhorší na tom je, že s tím nemůžete nic dělat a nic urychlit. Musíte být v klidu - jedině tak žebra nebolí. Mažu si je sice několikrát denně speciálním gelem, který jsem si pořídil za nestydatou cenu téměř 200Kč, stahuji si je elastickým obinadlem, ale stav se zatím nelepší. Pokud jsem v klidu je to dobré, ale stačí třeba jen prudce vstát a pak někdy až vykřiknu, jak silně to v nich zabolí. V noci téměř nemohu spát. A to bude trvat ještě dlouho. Pohmožděná žebra jsou prostě malou katastrofou.

Luboš Hora-Kladno

Za necelého půl roku mi bude 52 let a přes 22 let jsem v plném invalidním důchodu (dnes invalidní důchod 3. stupně) s diagnózou těžká až extrémní porucha osobnosti. Od roku 1991 jsem docházel ambulantně k lékaři, se kterým jsem byl maximálně spokojen a myslím si, že za těch téměř 25 let mě dokonale poznal a nesčetněkrát velmi pomohl. Letos v létě však jako ambulantní psychiatr skončil a odešel do starobního důchodu. Velmi mě to psychicky vzalo. Na pana doktora jsem se mohl vždy spolehnout a najednou k němu nebudu chodit na pravidelné kontroly. Do ambulance nastoupila nová lékařka, a k ní jsem byl automaticky přeřazen.

V letošním létě nás provázejí až extrémní vedra, navíc spojená s nadměrným suchem. V takových podmínkách je větší nebezpečí především depresivních stavů, ale i projevení se dalších psychických poruch. V červenci jsem byl v psychiatrické léčebně Sadská a všichni pacienti tam ustavičně hledali stín pod letitými stromy, nebyli schopni nějaké větší fyzické námahy, jen posedávali na lavičkách ve stínu a povídali si o svých problémech. Vyhýbat se jakékoli fyzické nebo psychické zátěži v takových vedrech je jistě ze somatického hlediska správné. Ale já si přesto myslím, že lidé fyzicky zdraví a jen s psychickými potížemi, by měli být v životě ustavičně aktivní od rána do večera a přitom střídat psychickou zátěž s fyzickou (v parném horku samozřejmě uváženě a střídmě). Pak nemají čas přemýšlet o svých problémech a může se stát, že na ně i zapomínají.

Bylo mi zhruba před půl rokem 51 let. Jsem hodně kolektivní typ. Mám rád legraci a velmi si vážím upřímného kamarádství a přátelství. Za svůj život jsem měl spousty kamarádů i kamarádek a pohyboval jsem se v celé řadě kolektivů. Začínalo to už na základce i později na gymlu. Pak přišla pedagogická fakulta (kterou jsem ze zdravotních důvodů nedodělal) a opět perfektní kolektiv. A když jsem začal pracovat, vždy jsem vyhledával dobré kamarády a cítil se mezi nimi jako ryba ve vodě. Ani, když jsem ve svých 30 letech onemocněl a dostal důchod, nic se na tom nezměnilo.

Je mi 51 let a od třiceti mám plný invalidní důchod - dnes důchod III. stupně. Za těch 21 let jsem nastřádal větší množství hospitalizací hned v několika léčebnách, a mohu tedy jejich úroveň dobře srovnávat. Ještě před invalidním důchodem jsem jako mladíček krátce po maturitě začínal v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Bylo to samozřejmě ještě za minulého režimu, někdy v polovině 80. let minulého století. Kromě toho jsem se postupem času léčil ještě v Psychiatrické léčebně Kosmonosy, dále v pražském ,,Karláku“ a též v pražských Bohnicích, byť tam jen v tzv. krizovém centru.

Během první poloviny letošního června jsem měl velmi vážné problémy s očima. Najednou se zcela zaplnili hnisem, silně zrudli a pod očními víčky se vytvořily červené strupy. Bolelo to, a téměř jsem neviděl. Byl jsem úplně na dně. Vyloženě jsem měl strach, že snad oslepnu. Přitom oči jsou při mé práci novináře i koníčku vášnivého čtenáře tím vůbec nejdůležitějším orgánem. Okamžitě jsem spěchal do kladenské polikliniky na oční oddělení. Čekací doby na očních odděleních jsou dnes velmi dlouhé. I z toho jsem měl strach. Lékaři i personál se však zachovali více než skvěle. Ač měli plno pacientů, přijali mě do ordinace po pouhé čtvrthodině. A navíc se mnou jednali velmi hezky. Lékař mi oči nejen vyčistil od hnisu, ale okamžitě mi odborně vyšetřil zrak.

Bylo mi zhruba před půl rokem 51 let. Jsem hodně kolektivní typ. Mám rád legraci a velmi si vážím upřímného kamarádství a přátelství. Za svůj život jsem měl spousty kamarádů i kamarádek a pohyboval jsem se v celé řadě kolektivů. Začínalo to už na základce i později na gymlu. Pak přišla pedagogická fakulta (kterou jsem ze zdravotních důvodů nedodělal) a opět perfektní kolektiv. A když jsem začal pracovat, vždy jsem vyhledával dobré kamarády a cítil se mezi nimi jako ryba ve vodě. Ani, když jsem ve svých 30 letech onemocněl a dostal důchod, nic se na tom nezměnilo.

První listopadové dny letošního roku jsem na vlastní žádost strávil na Centru krizové intervence V Psychiatrické nemocnici v Praze – Bohnicích. Hospitalizován na tomto oddělení jsem byl v minulosti již několikrát a mohu tak srovnat dřívější a současný provoz krizového centra. Byl jsem trochu překvapen změnami, které se během zhruba pěti let udály, ať už se jedná o změny pozitivní nebo negativní. Pozitivem jistě je, že namísto dřívějších pěti dnů lůžkové hospitalizace se délka případného pobytu zvýšila na celý týden. Jako negativum bych chtěl uvést, že kritéria přijetí k hospitalizaci se oproti dřívějšku zpřísnila. Plně chápu, že krizové centrum se dá zneužívat různými simulanty, sociálními případy a snad i bezdomovci, ale na druhou stranu si myslím, že by hospitalizace neměla být odpírána lidem, kteří akutní pomoc skutečně potřebují.