Asi všichni známe slavnou knihu od Bulgakova Mistr a Markétka. Všichni v západní Evropě věděli, o čem to je. Můžu vás ubezpečit, že já jsem ani netušila o čem to vlastně je. Pomohl mi až spisovatel Berďajev a jeho dílo O otroctví a svobodě. Bulgakovovi pomohlo, že Stalin a jeho posluhové nevěděli, že je to o Stalinovi. V pohodě, já to taky nevěděla. Bulgakov si mohl vybrat. Mohl napsat pravdu, tak aby to pochopila i Henčlová, skončil by na Gulagu, to je na férovku koncentrák, a nebo mohl napsat Mistr a Markétka a pochopili by to jenom v západní Evropě. Gulag je vyhlášené místo a pár lidem se podařilo uprchnout. Bylo to fakt hustý, ale mají svobodu. To bylo velmi drahé a šlo o život, ale svoboda za to stála. Stalin byl darebák a věděl to o osobě. On zabil 26 000 000 lidí a proč? Protože mu byli nepohodlní. Třeba nesnášel Ukrajinu, vymyslel, že polovinu zásob jídla musí uložit na potom a nechal je umírat hlady. 26 000 000 lidí nechal umřít a potom dělá bububu na Hitlera. Hitler dojel na zimu v Rusku, protože takovou zimu si ani neumíme představit ve vyhřáté Evropě.

Bydlím na Kladně, ale pracuji v Praze. Nejsem zdaleka sám. Takových lidí, kteří musí dojíždět z Kladna do hlavního města za prací je údajně kolem 20 000. Kladno je od kraje Prahy vzdáleno necelých 20 kilometrů. Tuto vzdálenost překonávají Kladeňáci různě. Ti co se nebojí častých kolapsů na silnici, ani obtížnosti parkování v hlavním městě, dojíždí do zaměstnání autem. Jiní využívají autobusy. Patrně nejvíce občanů využívá spojení po železnici. Však také vyjde asi nejlevněji. Vlaky navíc jezdí mezi Kladnem a Prahou opravdu často-minimálně každou půlhodinu. Přesto jsou zejména rychlíky v dopravní špičce téměř zcela zaplněné. ,,Osobáky" a spěšné vlaky bývají obsazeny cestujícími méně. Ale... Cesta rychlíkem trvá z Kladna do Prahy-stanice Bubny -Vltavská něco málo přes půl hodiny. Méně obsazené ,,osobáky" stejnou trať však jezdí téměř hodinu.

Stáhl jsem si z internetu českou filmovou inscenaci ,,Jako kníže Rohan" a ve volném čase jsem si ji na svém notebooku pustil. Inscenace byla natočena někdy začátkem 80. let minulého století podle novely někdejšího českého spisovatele Karla Václava Raise s názvem ,,Špáta".

Nedávno proběhla stávka učitelů. Pravda, pedagogům se příliš nevydařila. Zúčastnila se jí, dle údajů z televizních zpráv jen asi polovina škol i samotných pedagogických pracovníků. Ty, kteří stávkovali dost dobře nechápu. Zdůrazňuji přitom, že v minulosti jsem též učil na základní škole i pracoval jako vychovatel na Středním odborném učilišti a to za nesrovnatelně horších finančních podmínek/i vzhledem k době/, než mají současní pedagogové. A nikdy jsem si nestěžoval na nedostatečné finanční ohodnocení. Ještě před svým oficiálním zaměstnáním pedagoga i dlouho po něm jsem zcela zadarmo působil buď jako vedoucí oddílu mládeže, cvičitel žáků v Sokole a fotbalový trenér mládeže s druhou nejvyšší trenérskou licencí. Pravda v době svého ,,kantorování" jsem neměl ukončenou vysokou školu pedagogickou/studoval jsem ji při zaměstnání a nakonec vystudoval jiný obor/, ale to nepovažuji za zásadní a důležité. Za nejdůležitější u všech pedagogů považuji jejich vztah k dětem a mládeži, bez ohledu na finanční ohodnocení. Většina současných učitelů, ale asi uvažuje trochu jinak. Na prvním místě je u nich výše mzdy a vše ostatní až potom. Práce pedagoga by měla být spíše životním posláním, než jen klasickým zaměstnáním. Zjistil jsem, že současný učitel na Zš bere v průměru přes 30 tisíc korun. Já bral kdysi/i když byla jiná doba/ zhruba 10x méně.

Jsem velkým příznivcem českého fotbalu. Pamatuji jako dvanáctiletý kluk největší úspěch naší kopané, tehdy ještě v rámci Československa na evropské fotbalové scéně. Psal se rok 1976 a reprezentační tým ČSSR vybojoval dnes téměř nedosažitelný titul Mistrů Evropy. Není pro mě žádným problémem vyjmenovat tehdejší sestavu mistrovského týmu, včetně střídajících hráčů.

Kdysi jsme bydleli ve stejném paneláku. Věkově nás dělí od sebe asi 8 let. Bývalý kamarád Jirka Rezek je starší a nyní právě předčasně odešel do starobního důchodu. V mládí jsme společně hrávali fotbal na plácku před naším panelákem. Mě bylo tenkrát kolem 15 let, Jirkovi přes dvacet. Většina mých tehdejších kamarádů byla mladší než já. Jirka byl tehdy už vlastně dospělý, ale vůbec se nestyděl jít si zakopat s klukama, kteří ještě většinou chodili na základku. Jako asi nejlepší hráči celé klukovské party jsme většinou vždy nastupovali proti sobě, jak ve fotbale, tak i v občasném hokeji s tenisákem. Od Jirky jsem se tenkrát hodně naučil i po sportovní stránce a dotáhl jsem to až do dorostu i ,,B" týmu mužů SK Kladno. Dnes již Jirka fotbal nehraje, já jen na rekreační úrovni, ale stále těžím z jeho někdejšího umění.

Hrady počátku 13. století

V minulých částech svého seriálu jsem psal o českých hradech, které vznikly zhruba do konce 12. století. V této části se budu zabývat počátkem století třináctého. Je to doba vlády prvního dědičného českého krále Přemysla Otakara I. Dědičnost jeho královského titulu, pro jeho potomky byla potvrzena známou ,,Zlatou bulou sicilskou". Přemysl Otakar I. vládl nejdříve jako kníže, ale na přelomu 12. a 13. století byl jeho knížecí titul pozměněn v mnohem významnější titul královský. To poznamenalo nejen výrazný vzestup jeho moci i celého českého státu, ale ovlivnilo i počátky stavby českých hradů.

Bydlím na Kladně, ale svého ambulantního psychiatra mám už několik let v asi pětatřicet kilometrů vzdáleném Rakovníku. Vybral jsem si ho tehdy sám, protože jsem ho osobně dobře znal jak z PN Horní Beřkovice, tak z PN v Sadské. Dnes po těch několika letech musím napsat, že toho rozhodně nelituji. Má to sice nevýhodu v tom, že když jsem v akutně špatném psychickém stavu, musím si obvykle pomoci sám, protože se svými psychickými problémy do Rakovníka nedokážu dojet. Já tam ale vlastně už asi 2 roky ani nejezdím. Můj ambulantní lékař MUDr. Petr Petráček má tak velké množství pacientů, že v rakovnické ambulanci může doba čekání na kontrolu trvat i několik hodin. Doktor Petráček , ale kromě své práce ambulantního psychiatra, ještě přibližně 1x v měsíci slouží o víkendech a svátcích jako žurnální lékař v léčebně v Sadské. A já dojíždím na kontroly právě tam, i když je to zhruba dvojnásobně dál, než do Rakovníka a navíc musím dvakrát přestupovat. Nijak mi to ale nevadí, třebaže taková psychiatrická kontrola mi zabere celý den.

Druhý český král Vladislav

Český stát se stal definitivně královstvím až na počátku 13. století především díky Přemyslu Otakarovi I. Ještě předtím však získali královský titul, byt jen doživotní, dva Češi, zástupci přemyslovského rodu. O prvním z nich Vratislavovi jsem psal v minulém díle svého seriálu. Zhruba 50 let po tomto prvním českém králi nastoupil na český knížecí stolec Vladislav, jako český kníže druhý toho jména v pořadí. Vladislav II. je v českých dějinách problematickou postavou. Osobně bych ho tak trochu přirovnal ke svatému Václavu. Stejně jako náš nejznámější světec úzce spolupracoval s germánskými Němci a díky tomu také nakonec získal královskou korunu.