Všichni víme, že přátelství je pro člověka velmi důležité, o tom vůbec nemusíme diskutovat. Člověk, který nemůže kvůli nemoci ven a jenom leží a čučí do stropu, asi už není člověk a nemá moc kamarádů.

A zase jsem se vytočil! A zase v tom mají prsty administrativní pracovníci, se kterými mám tak špatné zkušenosti. Tentokrát to byli ti z České pojišťovny. O co vlastně šlo? Na jisté pobočce výše uvedené společnosti jsem pro špatné zhodnocení mých dosud těžce naspořených peněz své připojištění rušil. Protože jsem si ho ale předplatil dopředu o jeden a půl roku, přišel bych tak o státní příspěvky na tuto dobu. Proto jsem hned založil smlouvu novou s minimálním měsíčním vkladem i příspěvky od státu. Pro administrativní pracovníky to však bylo asi příliš složité. Požadoval jsem převedení části peněz ze staré smlouvy na novou v rámci jedné společnosti. Na pobočce proto několikrát telefonovali na ústředí České pojišťovny s výsledkem, že to je možné ba dokonce bezproblémové. Pak jsem po pouhých několika dnech volal přímo na ústředí výše uvedené společnosti a byl mi řečen pravý opak-možné to není. Administrativní pracovníci si během pouhých několika dní vyloženě protiřečili a tvrdili věci zcela protikladné.

Dne 10. března 1948 bylo v ranních hodinách pod okny Černínského paláce na Pražském hradě nalezeno mrtvé tělo tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Strohá zpráva, která však již po celá desetiletí nese s ní spojenou řadu záhad, nejasností, domněnek i tajemství, dnes žel již těžko rozluštitelných. Začněme stručně představením někdejšího skvělého politika Československé republiky Jana Masaryka/1886-1948/.

Právě začíná březen. Pro mě je nejen měsícem, ve kterém jsem se narodil, ale především měsícem každoročního návratu jara. Oficiálním dnem jarní rovodennosti je sice až 21.březen, ale pro mě začíná jaro už mnohem dříve, respektive mnohem dříve se na něj těším. Už od Nového roku začínám sledovat, jak se začínají dny pomaloučku prodlužovat a v duchu počítám snad každý den, který do začátku toho oficiálního kalendářního jara zbývá. Kalendářní jaro samozřejmě nelze srovnávat s tím skutečným. Pravé jaro přichází do kraje většinou dříve, ale někdy i později, než toho 21. března. Pro mě samotného přijde s prvními stébly nové a krásně svěže zelené jarní trávy, která se začínají objevovat v uschlé trávě z loňského roku. A samozřejmě s prvními jarními květinami, jako jsou sněženky, bledule, nebo o trochu později fialky. Pozoruji vždy, kdy tyto květiny vyrazí a porovnávám to s minulými roky. Sněženky, často i bledule rozkvétají někdy již ve druhé polovině února. Fialky si musí počkat až na březen. Tyto květiny ještě bývají často dočasně zapadány sněhem.

Zvířata mám rád už od dětství. Ještě jsem ani nechodil na ,,základku" a už jsem si každého pejska musel pohladit, aniž bych si tehdy snad uvědomoval, že by mě mohl i kousnout. A zdaleka nezůstalo jen u psů. Jezdili jsme tehdy s maminkou k jejím příbuzným do jižních Čech a tam, jak tenkrát bývalo zvykem, chovali všechno možné. Od slepic, kachen a hus, přes králíky, kozy, ovce, prasata až ke kravám. A já si samozřejmě musel/tedy pokud to šlo/ každé zvířátko pohladit, nebo ještě raději pochovat. Jako dítě předškolního věku jsem se vůbec nebál vlézt mezi prasata a dokonce ani mezi krávy. Tenhle vztah ke zvířatům mě kupodivu drží dodnes. A psy mám nejraději. V minulosti jsem mnohokrát uvažoval o možnosti nějakého psa si sám pořídit. Tuto úvahu jsem nakonec ale zdravým rozumem vždy zavrhl. Důvod byl prostý. Na pejska bych při mých aktivitách neměl dostatek času. Pes přece potřebuje denně venčit, denně se pořádně proběhnout venku. Pokud to nemá, pak trpí. A já bych mu to poskytovat denně v dostatečné míře nemohl. Zavřít psa v panelákovém bytě považuji za stejně nelidské, jako ho nechat dlouhodobě uvázaného u boudy. Místo pejska jsem měl celkem třikrát morčátko.

Jako psychiatrický pacient jsem evidován téměř 35 let. Plnný invalidní důchod mám o 10 let kratší dobu. Mé pobyty v psychiatrických zařízeních/naštěstí byly všechny dobrovolné/ raději ani nepočítám. V posledních letech jich však kupodivu dost ubývá. Kde jsou ty doby kdy jsem se v psychiatrické léčebně otočil i 4x do roka? Ted jsem byl naposled hospitalizován na pouhé dva týdny před půldruhým rokem. V posledních nejméně 7 letech jsem byl nucen vyhledat pomoc krátkodobé /nejvýše dvoutýdenní/hospitalizace na psychiatrii vždy maximálně jednou do roka. Že by takové zlepšení psychického stavu u téměř /,,psychiatrického rekordmana"/ co do počtu hospitalizací, byt z velké většiny krátkodobých? Tak bych to ani neviděl. Můj psychický stav je myslím pořád stejný. Něco se ale změnit muselo a také změnilo. Především jsem se naučil z nepříjemných psychických stavů dostávat sám bez nutnosti hospitalizace.

Mám vlastní byt 1+1 v panelovém domě, který je šestipatrový a má dva vchody. Ve stejném vchodu bydlí i moje matka, jen o tři patra níže. Každý z obyvatel našeho domu, ať už je vlastníkem bytu, nebo bydlí jen v pronájmu má za povinnost jednou za čas uklidit jak patro, tak společnou dolní chodbu a prostory před domem. Kupodivu nejpoctivěji uklízejí ti nejstarší a to je některým už více než 80 let. Mladí obyvatelé našeho paneláku naopak úklidy společných prostor většinou vyloženě odbývají, nebo případně neuklízejí vůbec. Přitom většina těch mladých bydlí v domě jen v pronájmu.

Jedním z mých koníčků je světová a především česká literatura. Svým způsobem je součástí literární činnosti i dramatická tvorba a divadlo vůbec. Já sám jsem nebyl v divadle již delší dobu. V minulosti jsme ale díky mé bývalé přítelkyni-učitelce v jednu dobu navštěvovali Městské divadlo v Kladně až několikrát do měsíce. Měl jsem tehdy možnost shlédnout nejen hry světového klasického dramatu, ale i české hry ze současnosti. Pak jsme se ale s přítelkyní-učitelkou po delší době známosti rozešli a mě se samotnému do divadla nechtělo. S divadlem byl tak na několik let konec, opomenu-li občasné inscenace divadelních her v televizi, na které jsem se sem tam docela rád podíval.

7.březen-Svátek slavný a věčný. Takový titulek na obálce s celostránkovým portrétem osobnosti mělo v březnu roku 1947 jedno z čísel časopisu pro mládež ,,Junák". /celé tři poválečné ročníky Junáka z let 1945-1947 mám doma dodnes od doby, kdy jsem je jako asi patnáctiletý chlapec tehdy v době tzv. normalizace dost obdivuhodně získal./ Proč je ale právě 7. březen v naší historii tak slavný? Většina lidí dnes patrně ani neví, jaká velká osobnost české historie se tohoto dne narodila. A přitom se jedná o jednu z největších osobností našeho státu v celé jeho více než tisícileté historii.