Je večer a tma mě tlačí ke zdi. Již jsem se stáhla do svého pokojíčku a jsem si vědoma toho, že za chvíli přijde noc, rodiče půjdou pomalu spát a můj strach už nic nezastaví.

Kdo jsme, že si osobujeme právo říkat, co je normální a co už ne? Kdo jsme, že tuto hranici zoufale vyhledáváme a překračujeme? Kdo jsme, že bez ní nedokážeme žít?

Když jsem ji poznala, netušila jsem, že už je nemocná. Byla pro mě příjemnou optimistickou dámou, která se zajímá o zdravý způsob života. Umí život užívat a hodně se směje. Neustále něco plánovala, měla pro každého pochopení a dobré slovo.

Zdravím Vás v tom novém roce a jsem nadšená, že konečně sněží. Je to jaká si naděje. Třeba naděje, že se naplní vodou přehrada Orlík, naděje, že ve zdraví přežijeme ta letní horka, že lidé budou o krapínek rozumnější.

Dětské hlasy srší z bazénku až za roh na mou zadní zahradu a společenský dýchánek mnou nezvaných hostí je v plném proudu. Role hostitelky mi není vlastní. Prohřešuji se proti společnosti, protože se proti mně prohřešila příroda. Obdarovala mě strachem a touhou utéct od lidí do zadních zahrad mého dvora.

Co to je nerovnost mezi lidmi? Co to znamená, když je někdo méně než někdo druhý? Znamená to menší životní prostor, omezená práva, pocity ponížení, méněcennosti a nevíru v úspěch svého jednání vedoucí až k zoufalství. Je smutné, že právě to je osud, který čeká duševně nemocného, který se rozhodl udělat krok kupředu a začal se léčit. Po propuštění z léčebny se zdobí diagnózou a často i invalidním důchodem. Invalidní důchod je sice zásadní finančně, ale je bohužel jeden z hlavních tvůrců stigmatu duševně nemocného.

Máme první výsledky anonymního internetového dotazníku Duševní onemocnění na vlastní kůži. Oslovili jsme přibližně tisíc lidí s vlastní psychiatrickou zkušeností a vrátilo se nám 130 platných odpovědí. Ptali jsme se například na spokojenost s poskytovanou péčí, možnosti pracovního uplatnění, finanční situaci a hospodaření s penězi. Také na otázky související s bydlením a využíváním různých druhů pomoci.

Začátkem listopadu v Praze proběhla zajímavá konference. Konečně si také někdo všiml, že lidé s postižením jsou pořád lidé a mají tedy lidské potřeby. Sex patří k životu dospělého člověka a vůbec není důležité, zda má nohy nebo psychickou a mentální úroveň akceptující jeho fyzický věk.

Mé oči jsou rosol, jakoby byly rybí, mé tělo je rosol, můj obličej, můj mozek; artikuluji rosolovitá slova, mé lingvistické superego řve, hrozím rozpuštěním a únikem odpadních vod do Labe když kráčím za tátova doprovodu na vlakové nádraží ve Velkém Zboží. Připadám si jako sněhulák.