Právě jsem se vrátil ze semifinálového hokejového utkání druhé nejvyšší hokejové soutěže tzv. WSM ligy a prostě nemohu tuto svou úvahu nenapsat. Jsem ještě plný emocí z hokeje, ale sám si myslím v tomto případě tím lépe. Moje Kladno - město ve kterém jsem se narodil a prožil celých 53 let svého života, se dostalo z téměř bezvýchodné situace. Dnes v nervy drásajícím utkání porazilo Duklu Jihlava a vyrovnalo stav série zápasů na 3:3, třebaže již prohrávalo 1:3. Hraje se na čtyři vítězná utkání. Je jen škoda, že ten příští, tedy rozhodující a definitivní se bude hrát na jihlavském ledě.

To, že máte viditelnou úzkost o vás v různých situacích něco sděluje. Mít například úzkost v momentě, kdy se prověřuje vaše pravdivost, vás samo o sobě usvědčí ze lži. Člověk se strachem ze strachu se pak často dostává do situací, kdy sice mluví pravdu, ale ani sám sobě to nevěří. Nebo například jde člověk se strachem ze strachu nakupovat do supermarketu. Nejistá chůze, nesoustředěnost a tudíž roztržité pobíhání, vystrašené rozhlížení se, to vše upozorní ostrahu, že je zloděj v domě.

Moje „cesta smrti“

Jeden z mých nejhorších fobických zážitků se udál již před mnoha lety. Rok této pro mě jen těžko zapomenutelné události žel nevím přesně. Ale vzhledem k tomu, že tehdy jsem se ještě nechodil léčit do pobočky Psychiatrické nemocnice Kosmonosy v Sadské, kam jinak chodím již více než 10 let, odhaduji tuto dobu na období minimálně před 15 lety. Tehdy jsem se nechával vždy hospitalizovat v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. Byl jsem opětovně v těžkých fobických stavech. To jsem ještě neměl svůj dnešní byt a doslova jsem se skrýval v bytě u rodičů. V noci jsem budˇ nespal vůbec, nebo jen usínal na chvilky, naplněné extrémně děsivými sny. A jak je u mých fobií typické, když se mi ani na chvilku nepodařilo usnout, trpěl jsem nepředstavitelně silnými úzkostmi. Ne, nebyla v tom žádná paranoia, fobie neprovázely žádné zrakové ani sluchové halucinace a byl jsem zcela při smyslech.

Je těžké si nevyvolat strach ze strachu během komunikace s lidmi, když dopředu víte, jak velký to bude mít vliv na její neúspěch. Rádi byste třeba, aby komunikace byla uvolněná. Jednak to dělá všeobecně dobrý dojem, jednak to značí dobrý stav přátelství. Naopak úzkost v kontaktu s tou kterou osobou znamená dle časopisu Žena a život tu nejhorší možnou variantu vztahu. Z toho vyplývá, že pokud chci mít někoho za přítele, rozhodně s ním nesmím cítit úzkost a z toho zase vyplývá, že ji zajisté cítit budu, jelikož tyje z tohoto zákazu. Takže pak vlastně cítím úzkost v kontaktu s kýmkoli a z toho plyne, že ve skutečnosti, dle časopisu Žena a život, nemám žádné skutečné přátele. Navíc si občas myslívám, že bych se raději měla umístit do karantény, neboť úzkost je silně nakažlivá a dokáže pokazit leckterý jinak slibný večírek. Takto jsem se proobávala minulým Silvestrem. Obyčejně bývám docela vtipný člověk, ale představte si tu nemožnost sdělovat vtip a zároveň při tom cítit úzkost. Jeho účinek je pak právě opačný v několika variantách. Buďto zůstane nepochopen, protože vaše tělo nesignalizuje, že se o vtip jedná, nebo sice pochopen je, ale s omezeným dosahem, daleko menším než byl zamýšlen, a tudíž působí zklamání, anebo je úplně trapný a tudíž je dobrá společenská pozice, kterou měl mít za následek, naprosto opačného druhu.

Snad se to může zdát neuvěřitelné, ale přes 10 let jsem nebyl somaticky nemocný. Tedy pokud nepočítám např. naražená žebra, naštíplé rameno, nebo bolestivý otlak na chodidle. V každém případě jsem nemusel přes 10 let vyhledat pomoc své praktické lékařky. K té chodím jen pro potvrzení kvůli invalidnímu důchodu. Nějaké nachlazení spojené s teplotou vůbec neznám. Angínu jsem měl za celý život jednou, a to bylo ještě na základní škole a navíc během letních prázdnin. Mrzí mě však, že mě proto někteří lidé považují za simulanta. Můj vzdálený příbuzný mi dokonce řekl: „Tobě nic není, tobě se jen nechce dělat.“

Je mi 53 let. Z tohoto důvodu mám už staré rodiče. Tátovi je 82, mamince bude posledního května 79. Oba mají zdravotní problémy, což v jejich věku není nic neobvyklého. Hůře je na tom otec, který zhruba dva roky trpí Alzheimerovou chorobou.Třebaže chodí pravidelně na psychiatrii, jeho choroba se stále spíše zhoršuje. Není to tak dlouho, co dokonce trpěl nepříjemnými halucinacemi, především hlasovými. Ty se sice nasazením správných léků podařilo odstranit, ale jeho zdravotní stav není určitě dobrý. Někdy mluví úplně z cesty. V noci nespí a ustavičně se bezmyšlenkovitě převléká. Maminka ho musí pořád hlídat, aby bral léky, protože on na to zapomíná.

Samozřejmě že bylo stresující jít si prohlížet krásné krápníkové jeskyně, o kterých vím, že je miluji, a že se mi obvykle líbívají. Někdo je třeba rád, že se stále shledává s věcmi, které má rád, pro mě je to ale celkem náročné. Čím milovanější objekt, tím větší úzkost. Je to tím, že si vždy přeji, aby se opakoval zážitek, který způsobil, že tu kterou věc miluji, a to mi slouží jako příslovečná vysoká laťka. Pak už je snadné začít se bát, že dostanu strach, který veškeré mé snahy užít si milované místo zhatí. Strach spolehlivě zapudí veškerou radost, lásku, potěšení.

Fobiemi trpím od svých 25 let. Vzhledem k tomu, že zrovna dnes je mi 53 let, je to tedy dlouhá doba. Naštěstí jsem ve 30 letech dostal na tuto diagnózu plný invalidní důchod, který mám dodnes. Horší byla doba, než mi tento důchod přiznali. To jsem musel chodit do zaměstnání každý den. Přinášelo mi to velké problémy, protože, když mě vzala fobie, tak jsem do práce prostě nešel. Ale v době mé absence neměl kdo učit. Ostatní kantoři byli nazlobení, že za mě musí suplovat. Měl jsem ale štěstí na skvělého, vpravdě lidského ředitele. Navíc, když mi bylo dobře, věnoval jsem se žákům dobrovolně i několik hodin po řádném zaměstnání. A na to ten lidský ředitel slyšel. Ostatní kantoři tohle nedělali, odučili si své hodiny a pospíchali domů. Nejvíc se mě dotklo, když mě považovali za simulanta, kterému se prostě nechce dělat.

Už 23 let mám plný invalidní důchod (dnes důchod III. Stupně). Někdy se cítím díky tomu trochu méněcenný a někdy je mi i smutno. Co však s tím mohu nadělat. Lidem, kteří mají podobné problémy jako já, mohu jen doporučit, aby si pořídili nějaké zvířátko. Už s tím mám z minulosti zkušenosti, když jsem měl postupně celkem tři morčata. Morče je klidné a naprosto nenáročné zvířátko. Těžko bych si mohl pořídit třeba psa, protože bydlím v malé garsonce v paneláku, a vzhledem k tomu, že jsem pořád někde v ,,luftě po svých článcích, neměl bych na něj dostatek času. A pejsek, který vyžaduje pravidelné venčení, by tak velmi trpěl. Morče je docela jiný případ. Žádnou zvláštní péči prakticky nevyžaduje. Pamatuji se, že nejraději jsem měl své druhé morčátko, které mi vydrželo celých osm let, což je na morče skutečně dlouhá doba.