I když v televizi v poslední době sleduji téměř výhradně zprávy a významné sportovní přenosy, o současné české kinematografii si přesto mohu udělat osobní názor. Nejnovější české filmy si totiž pravidelně stahuji z internetu a ve volných chvílích se na ně podívám. Musím ovšem napsat, že většinu současných filmů ani nedokoukám do konce, protože jsou pro mě nezajímavé a myslím si, že i z uměleckého hlediska slabé. Mám na mysli filmy vyloženě české, protože na ty zahraniční ze západní produkce po špatných zkušenostech nekoukám téměř vůbec, ani si je nestahuji.

Jinčov/Jenčov/, někdy nazývaný též jako Jenišov je zřícenina hradu, kterou asi málokdo zná. Přitom se jedná dokonce o hrad královský. Historické prameny o něm neuvádějí téměř nic. Archeologický průzkum zjistil, že hrad musel existovat už na přelomu 13. a 14. století. Snad se jedná o stavbu posledních přemyslovských králů. Není ale vyloučeno, že hrad si jako svůj lovecký hrádek nechal postavit až Jan Lucemburský. Název Jinčov je totiž nepochybně odvozen od křestního jména Jan.

Koronavirová pandemie a s ní spojené vyhlášení takzvaného nouzového stavu v polovině letošního března sebou přinesly řadu zákazů a nařízení. S většinou z nich souhlasím. Některá nařízení byla sice pro naše občany hodně drsná, ale výsledek se dostavil. Naše republika se díky nim nedostala v oblasti koronavirové pandemie do tak kritického stavu jako některé státy v Evropě/například Španělsko a Itálie/, nebo v zámoří Spojené státy americké. Pokud nepřijde druhá vlna koronaviru, zvládají naši občané pandemii na výbornou.

Královské hrady Karla IV.

Jak už bylo řečeno v minulém díle, za vlády Jana Lucemburského v první polovině 14. století se královské hrady téměř nestavěly. Roku 1346 se však českým králem stává Karel IV. a v českém království dochází k prudké dynamické změně. Za krále Karla se staví o stošest. Staví se všechno, kostely, kláštery i stavby vyloženě světské. A vznikají i nové hrady, jak královské, tak šlechtické. Celé české hospodářství prožívá období vysoké konjunktury i rozkvětu. A co je také důležité? Za jeho vlády české království vlastně nezažije hrůzu válek. V tom se odrazí i stavba nových hradů. Hradní architektura v Karlově době se přiklání k většímu komfortu jednotlivých staveb, zatímco jejich obranyschopnost ustupuje trochu do pozadí. Sám Karel si nechal postavit celou řadu hradů. S oblibou jim dával své jméno. Stavělo se nejen v Čechách a na Moravě, ale i mimo území současné České republiky. Dokonce i vzdálené Monte Carlo je původně Karlovou stavbou. V nynějších českých zemích si Karel nechal postavit vedle nejznámějšího Karlštejna, též Karlsberg/Kašperk/ na Šumavě, Karlskrone/Radyně u Plzně/, Karlovy Vary, Karlshaus/Hrádek u Purkavce v jižních Čechách/, nebo Karlsburg/Tepenec na Moravě/.

Když byl v březnu letošního roku vyhlášen v České republice nouzový stav, díky koronavirové pandemii moje první reakce byla silně depresivní. Měl jsem z nové a dosud neznámé nemoci až panický strach. Prvních asi deset dní jsem vůbec nevylezl z bytu. Jen jsem pořád seděl u televize a jen s hrůzou sledoval, jak stále přibývá nakažených i to jak až neuvěřitelně rychle se zpřísňují všechna nařízená bezpečnostní opatření.

Zaměstnancem spolku Dobré místo jsem vlastně od jeho založení, tedy více než 7 let. Zažil jsem všechna tři jeho stěhování po Praze. Začínali jsme kdysi v Ondřejově, poté se přestěhovali na krátkou dobu nejprve do Modřan a poté do Vršovic. Nakonec jsme zakotvili v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde máme k dispozici celý pavilon 19. V Bohnicích také působíme zdaleka nejdelší dobu -více než 4 roky.

O tom, že jaro je mým zdaleka nejoblíbenějším ročním obdobím, že mě dokáže doslova nabíjet psychickou silou i to že miluji přírodu rozkvetlých jarních luk, voňavých lesů i blankytně modrého jarního nebe jsem psal už vícekrát. Opakovat se však budu třeba donekonečna. I v tom letošním jaru, které tak těžce poznamenala koronavirová pandemie někdy doslova utíkám z šedi městských zdí do lůna přírody, plné nejrozmanitějších barev jarních květů. Respektive neutíkám, ale ujíždím na kole. Mám v okolí Kladna celou řadu oblíbených míst, kde je mi psychicky vyloženě dobře a která navštěvuji vždy znovu a znovu. A vlastně nemusím jen utíkat. Stačí vyjít před náš panelák, který stojí hned nad Sítenským údolím, po stránce přírodní krásy asi nejhezčí části celého Kladna. Jaké štěstí, že bydlím právě tady!

Karel IV.-,,otec vlasti“, ale i obratný intrikán

Karel IV. se v hlasování o ,,největšího Čecha“ všech dob umístil na první příčce. Hlasovali pro něho však i lidé, jejichž znalosti z oblasti historie hraničí téměř s negramotností. Proto také takové hlasování nepovažuji za objektivní. Sám bych na první místo Karla nedal. Nemíním ani trochu snižovat jeho nepochybné ohromné zásluhy na rozvoji českého státu ve 14. století, ale zároveň se snažím vidět tuto často příliš idealizovanou osobnost střízlivýma očima. Jedna, ta hlavní tvář jeho osobnosti je jasná, dobře známá a snad donekonečna opakovaná. Karel měl ale i druhou, laikům téměř neznámou tvář. V titulku svého článku si ho dokonce dovoluji nazvat i obratným intrikánem. Když jsem v nedávné minulosti přednášel českou historii v jedné zájmové organizaci, setkal jsem se u svého označení Karla IV. jako intrikána s bouřlivým nesouhlasem. Když jsem pak posluchačům podrobněji vyložil všechny Karlovy intriky našel jsem okamžitou odezvu ve slovech: ,,To dělají všichni!“ Opravdu? Z mocných vládců patrně skutečně téměř všichni. Ale pomáhal si intrikami třeba Jan Hus, nebo Jan Amos Komenský? Na tuto otázku už mí posluchači odpovědět nedokázali. Aspoň se neodvážili porovnat charakter dvou našich velikánů s Karlem IV. Protože Karla IV. skutečně nemíním snižovat a uznávám ho především jako skvělého diplomata, který se navíc zasloužil o snad nejprudší rozvoj českého státu v celé jeho historii, rozdělím své vyprávění o něm na dvě části a to Karel IV.-otec vlasti a Karel IV. -obratný intrikán.

O tom, že můj nadřízený a vedoucí spolku ,,Dobré místo" Jožka Gabriel je nejlepším šéfem mého života jsem psal už vícekrát. Znovu to opakovat by bylo ,,nošením dříví do lesa". Proto o Jožkovi napíšu teď něco jiného. Já jsem vždy vášnivě rád hrál pingpong a to platí dodnes. Doma na Kladně tu možnost nemám. Proto jsem ho hrával především při svých hospitalizacích na psychiatrii, především v léčebně v Sadské. Tam jsem prakticky nikdy neměl konkurenci.