Je večer a rozhodla jsem se číst. Hned, co se začtu, všímám si, že čtu o dost rychleji než jindy. Mám z toho radost, a proto hned dostávám strach, že si tu novou schopnost úzkostí zničím. Jak tak pozoruji svou rychlost čtení, přestávám se soustředit na jeho obsah, čímž se mi samozřejmě potvrzuje má obava. Do toho si začínám uvědomovat to techno, které přichází skrz zeď od našich bujných sousedů. Techno mám docela ráda, ale čte se při něm opravdu ztuha. Má duše to nicméně kvituje, protože okamžitě ucítí příležitost zbavit se pocitů viny za čtení zkažené úzkostí a ráda učiní ze sousedů obětní beránky.

Již celých 23let pobírám plný invalidní důchod (dnes důchod III.stupně), a to nepřetržitě. Moje první částky tohoto důchodu začátkem devadesátých let minulého století činily nějaké tři tisíce korun měsíčně. Samozřejmě, že postupem času se tato částka několikanásobně zvýšila /současně ovšem několikanásobně vzrostly ceny výrobků a především služeb./ Osobně dnes pobírám po posledním zvýšení od 1. ledna 2017 cca 8 100 Kč. To je částka se kterou se dá vyjít jen s potížemi i odříkáním. Naštěstí si mohu něco přivydělat v neziskové organizaci Dobré místo, a tak na tom ještě nejsem úplně nejhůře. Co ale ostatní invalidní důchodci III. stupně? Někteří mají důchod snad ještě nižší než já. Navíc se někdy jedná o invalidy, kteří za pro ně nezbytné léky musejí doplácet až nestydaté částky. Jak mají vyjít oni? Jak mají z této ,,almužny" zaplatit drahý nájem/pokud vůbec mají vlastní byt/, inkaso, potraviny, ošacení i další věci nezbytné pro i ten nejskromnější život?

Včera se nám konečně otevřely tajemné prostory bytu pod námi. Dlouho jsme z nich slýchávali nadávat pověstnou paní Novotnou a pokorně přijímali bušení do topení či se svíjeli na dně našich svědomí když proklínala ty „kurvy zezhora.“ Bojím se, že naše vztahy ani teď nejsou dobré, přecejen jsme ji dvakrát vytopili a to pro ni při její osamocenosti a pustotě byly dvě temné události století. Mockrát jsme se snažili naše hříchy napravit, ale nechtěla, abychom jí vymalovali, chtěla si svobodně nadávat světu. Nyní nám její byt patří. Není to proto, že by nám ho v pohnutí mysli odkázala, protože o vytopený byt nemůže stát nikdo, ani její vzdálená rodina, ale vcelku z jiných, praktických důvodů. V naší rozvětvené rodině čtyř sourozenců se rodiče snaží zajistit nás, aby jednou také mohli pokojně odejít ze světa. Ještě nemá byt bratr a tady žijou samí staří lidé. Je to krásné, jak se zde rozrůstá rodinné zázemí.

Nikdy mi zvlášť nešly takové ty řízené relaxace, kdy musíte plnit nějaké pokyny, abyste se uvolnili. Vždycky se strašně vystresuju, že se mi ten který pokyn nepovede splnit. Ale nevzdávám to, protože opravdu toužím se uvolnit, už jsem se neuvolnila několik let. Můj hlavní problém je, že kdykoli cítím, že se začínám uvolňovat, všimnu si toho a dojde mi ta zásadní věc, že když budu mít strach, uvolnění skončí – takový koloběh. Přesto si říkám - třeba to jednou vyjde. Pouštím si „meditaci s regresí“ jakési paní s přezdívkou Shiva.

Již řadu let mám problémy s chodidlem levé nohy, na které se mi pod malíčkem dělá opakovaně tvrdý a bolestivý otlak. Třebaže používám ortopedické vložky a do ponožky si dávám navíc kus měkkého molitanu, bolest při každém došlapu se nakonec vždy stává tak silnou, že musím podstoupit chirurgický zákrok. V polovině prosince jsem ho absolvoval již potřetí. Přitom dobře vím, že pouhé vyříznutí otlaku je řešením jen dočasným a otlak se s největší pravděpodobností po několika měsících obnoví a já budu muset na zákrok znovu. Stálé a definitivní vyřešení tohoto problému přitom dobře znám. V minulosti mi po důkladném vyšetření chodidla zjistili, že důvodem ustavičného obnovování otlaku je vytvoření přídavné nežádoucí kůstky pod malíčkem. Ta vznikla po zlomenině malíčku, o které jsem ani nevěděl někdy v minulosti. Přídavná kůstka tlačí na chodidlo a způsobuje tak ustavičná obnovování otlaku. Vše by se patrně definitivně vyřešilo, kdyby tato kůstka byla operativně odstraněna.

Každý student vysoké školy dospěje k místu, kdy musí napsat bakalářskou práci. Bakalářská práce je vědecká, takže žádné blablabla. Umím si představit, že student píše poznámky, kolem něj je spousta knih a on pracuje a pracuje a vytvoří svou bakalářskou práci. Bohužel to u mě takto jednoduché nebylo. Realitou je, že kvůli nemoci ničím nehýbu, takže asistent musí zapisovat moje moudra, to ale není konec. Kvůli nemoci už ani nahlas nemluvím, takže asistent musí odezírat a teprve potom moje „chytré věty“ zapsat. Mezitím se o mě samozřejmě musí postarat, uklízet byt, uvařit a ještě mám dvě psí holčičky, které potřebují péči snad ještě větší než já. Přiznávám, že je mám rozmazlené.

Recept je následující: vezmete kočku, přiložíte ji na hruď a necháte ji deset minut příst. Její vrnění pak působí jako jemná masáž bolavého srdce. Když provádíte tuto terapii, cítíte, jak všechna bolest postupně odchází do kočky. Je to podobné jako s živočišným uhlím, které natáhne všechny nečistoty z žaludku. Má kočka je také černá, tak je živočišnému uhlí obzvlášť podobná. Po její masáži se teď cítím jako by mi právě vyvrtali zubní kaz, taková úleva!

Pojďme se pro jednou místo nadávání na hluk ve městech, strasti veřejné dopravy, turisty a jinou lidskou havěť, smog a stres rozplývat nad moderní civilizací. Tak kupříkladu sedět doma, jaká je to krása! Venku zuří zima, pouštím topení na pětku, ani nemusím vstát z křesla. Zatím je mi ještě fakt velká zima, tak si pouštím i elektrickou dečku a rozkládám se na ni. Do toho piju kafe, které jsem si uvařila ve varné konvici, kafe, které někdo natrhal, opražil a bůhví co s ním udělal, aby bylo rozpustné, nacpal do sklenice, odeslal do obchodu a nechal mě si ho koupit za peníze, které mi dal stát v rámci invalidního důchodu. Pak tady mám počítač, úžasné stvoření. Nejdřív na něm napíšu tenhle vševědoucí text a pak, úderem blesku, se mi stáhne film, na který budu v klídku a pohodičce čučet. Když si při tom všem budu potřebovat odskočit, nemusím hnát do lesa, jak to bývávalo, ale vše potřebné mám po ruce. A sprcha, bože sprcha! V podstatě, kdyby se člověk zásobil, nemusí opustit byt několik měsíců. Navíc si lze nechat doručovat potravu, takže možná i déle.

Ke kočce jsem přišla jako slepá k houslím. Sousedka v bytovce, kde bydlím, nechala svou kočku zabřeznout a ta jí porodila pět koťátek jednou v noci na polštář. Když nám také nabídla jedno z koťat, má spolubydlící žadonila, abychom si ho vzali. To se setkalo s mým životním nastavením na všechno říci ano, vycházejícím z filmu Yes Man. Navíc jsem se zrovna vrátila z meditačního víkendu a měla nadpřirozené schopnosti. „Ty mi pomůžou tu kočku zvládnout,“ říkala jsem si. A tak jsme si vzali černé želvovinové kotě, poslední které zbylo z celé soupravy. Nebylo moc hezké, vypadalo jako Černý Petr z jedněch dětských karet. Dala jsem mu jméno Čarokrásná, podle kočky z filmu Spalovač mrtvol. Jméno měla tedy sice ode mě, ale oficiálně patřila mé spolubydlící. Když se po roce odstěhovala, připustili jsme, že kočky se vážou spíše na místo než na lidi a tak jsme si ji s Ondrou nechali. Kočka si na Ondru navíc velmi zvykla. Když se i ten po roce odstěhoval, odmítl si ji vzít s sebou, prý ji v novém bytě nemůže mít. Tím pádem kočka zbyla na mě. Je to ironie osudu, když vezmeme v potaz, že jsem kočku chtěla nejméně ze všech a vůbec nemám vztah ke zvířatům. Nedokážu si s kočkou povídat, připadá mi nepřirozené, že neodpovídá a znervózňuje mě to. Nebaví mě si s kočkou hrát. Nemám pochopení pro její svět a tudíž nepřicházím s žádnými nápady, čím jí pobavit. Na rozdíl od většiny lidí mě ani nebaví si ji hladit.