Když se někdo narodí, musí zemřít. To je samozřejmé, ale ty důsledky pro ostatní, to už nikdo neřeší. Rozloučíme se a zakopeme dotyčného, ale co my? To mi nevyšlo u sousedky. Všem se pochlubila nově narozeným miminkem, všichni jak sudičky přáli miminku to nejlepší do života a pak přišla Henčlová. Vždyť jsem řekla jenom, že tím bylo odsouzeno ke smrti. Já vím, že to je pravda, ale to načasování mi vyloženě nevyšlo. Všechny sudičky byli překvapené a špatné a maminka odnesla miminko.

25. únor roku 1948 je jistě významným dnem, třebaže v dnešním kalendáři u tohoto data žádná poznámka není, jako tomu bylo za totalitního režimu. Tento den roku osmačtyřicátého lze totiž hodnotit ze dvou zcela protikladných hledisek. Bud jako vítězství pracujícího lidu nad buržoazií, nebo jako komunistický puč. Protože jsem studoval na Vš před listopadem 1989 i po něm, zažil jsem obě dvě jeho tak protikladná hodnocení. Snad si proto mohu na tento den udělat vlastní názor, třebaže v roce 1948 jsem ještě zdaleka nebyl na světě. Ke kterému hodnocení mám tedy blíže, když jsem slyšel obě tak protikladná? Po pravdě řečeno v něčem k oběma a v něčem k žádnému. Asi bych měl hodnotit 25. únor 1948 jednoznačně, jako komunistický puč.

Nedávno jsem opětovně navštívil tzv. nádražní knihovničku, kde si často vybírám knihy a rozšiřuji tak svou bohatou domácí knihovnu s více než dvěma tisíci svazky knih. Obvykle takto sháním bud literaturu historického faktu, nebo některé mé oblíbené klasiky. Tentokrát jsem však ,,skočil" po dvou knížkách docela jiného žánru. Když jsem na nádraží spatřil na poličkách knihovničky dva krásně zachovalé svazky spisovatele dobrodružných románů Jamese Fenimora Coopera s názvy ,,Lodivod" a ,,Lovec jelenů", okamžitě jsem po nich sáhnul a vyměnil je za brakové sešity tzv. červené knihovny, které jsem v minulosti dostal od našeho domovníka a teď se jich s radostí zbavuji.

Mám rád country hudbu, zejména tzv. westernové písničky o divokém západě. Jednou z nejoblíbenějších je píseň nazpívaná žel již zesnulým zpěvákem Michalem Tučným s názvem ,,Tam kde leží Little Big Horn". Ještě nedávno, kdy v bohnickém Peer klubu fungoval zpěv při kytaře, mi ji museli vždy kytaristky ať už to byla Vendulka, Klárka, nebo Lída vždy zahrát a zazpívat a já se ochotně přidával svým falešným zpěvem. Můj zájem o indiány a divoký západ vůbec mi vydržel od klukovských let dodnes. Už sice jen málo čtu ,,mayovky" i dobrodružné knihy vyhlášených autorů J.F. Coopera, Z. Greye, J.O.Curwoda a některých dalších, ale o problematiku severoamerických indiánů a divokého západu z 19. století se zajímám stále, díky literatuře historického faktu. A z nich se dozvídám skutečná fakta o indiánech i divokém západě, často žel dost odlišná od dobrodružných knížek. Týká se to i největší bitvy Indiánů s americkými vojáky tzv. Sedmé kavalerie patrně 25. června a určitě roku 1876. Proč píšu patrně 25. června?

Renův oddíl se přebrodil na druhý břeh řeky a zmizel Custerovi z očí. Náhle byl napaden indiánskými jezdci vedenými náčelníky Šíleným koněm a Gallem./Hlavní náčelník Dakotů -Sedící býk /psal jsem o něm závěrečnou práci na Universitě III. Věku/ se pro pokročilejší věk bitvy ani s Renem ani s Custerem nezúčastnil/. Útočící Indiáni donutili Renův oddíl ustoupit zpátky k řece. Její břehy jim poskytly aspoň provizorní dočasný úkryt. I když jen zhruba každý čtvrtý Indián vlastnil pušku, měli skvělí indiánští jezdci skryti za hřbety svých nízkých koní jasně navrch. Nakonec musel Reno se zbytky svých vojáků přebrodit řeku zpátky a tam se znovu opevnit s už jen hrstkou zbylých Američanů. Šílený kůň s Gallem viděli, že chatrný zbytek vojáků už nemůže být nebezpečný, upustili od dalšího boje a vydali se za svým hlavním cílem -za Custerem a jeho nejpočetnějším oddílem. Co se však v té době s plavovlasým falešným ,,hrdinou“ dělo? Upřímně řečeno to nikdo dodnes přesně neví. Z Custerovy největší části Sedmé kavalerie nikdo následující bitvu nepřežil. Pozdější zprávy indiánských účastníků bitvy se pak dost rozcházely.

Jirka Rezek je o celých 9 let starší než já. Nedávno odešel do starobního důchodu, ale vysoce aktivní je stále a to jak v hudbě, literatuře i společenském životě. Známe se už od mých klukovských let. Kdysi jsme totiž oba bydleli ve stejném paneláku a společně hrávali fotbal i hokej s tenisákem na pláccích kolem našeho bydliště. Nic na tom neměnil tehdy v mladém věku dost velký věkový rozdíl. Já končil základku a začínal gympl, zatímco Jirka byl už krátce po vojně. Naše kamarádství ale tehdy spočívalo pouze v těch klukovských fotbalových a hokejových zápasech. O Jirkovi jsem tenkrát věděl jen to, že si přivydělává jako zpěvák v kavárně hotelu Kladno na našem sídlišti. A roky začaly neúprosně přibývat. Já dospěl a Jirka se mezitím oženil a odstěhoval z našeho domu. Naše životy se na hodně dlouho rozešly.

A zase neúprosně běžel čas. Po tom mém prvním sekání s kamarádem z mládí Jirkou Rezkem po 25 letech uplynulo snad dalších 15 roků. Jirka je teď už ve starobním důchodu, byt velmi krátce, mě do něj zbývá asi 9 let. Koncem loňského roku mi najednou přišla esemeska.

Královské hrady za posledních Přemyslovců

Jak jsem uvedl v předcházející části za vlády krále Václava I. nastal zlatý věk českých hradů. Po tomto druhém českém králi s už dědičným královským titulem následovali ještě další tři panovníci z přemyslovského rodu-konkrétně Přemysl Otakar II., Václav II. a velmi krátce i Václav III. Nejvýznamnějším z nich byl Přemysl Otakar II. , zvaný král železný a zlatý/vládl 1253-1278/. Tento velmi mocný král byl ve své době velmi významnou osobností téměř celé Evropy. Jako obratný politik a velký válečník rozšířil význačně hranice své vlády a dokonce se snažil stát císařem Svaté říše římské národa německého. Přestože četná vojenská tažení a složitá zahraniční politika krále velmi zaměstnávaly, věnoval se usilovně zakládání nových hradů, ale i opevněných středověkých královských měst a též dokončoval rozsáhlé stavební podniky svého otce Václava I.

Každou sobotu pracuji s několika svými kolegy v areálu bohnické nemocnice na pavilonu 19, kde sídlí spolek ,,Dobré místo". Staráme se tam především o současné pacienty nemocnice. Mezi těmi se ale občas objeví i klienti, kteří právě hospitalizováni nejsou, ale jsou též psychiatrickými pacienty a především mají také akutní psychické problémy. V takovém případě neodmítneme pomoc ani jim. Pokud se chovají bezproblémově, tak je vše v pořádku. Již loni a hlavně na začátku letošního roku však navštívila opakovaně Dobré místo jistá klientka, která svým problémovým chováním s několika našimi zaměstnanci dost zamávala. Přitom se z její strany vůbec nejednalo o nějaké agresivní sklony. Zato svým ustavičným a navíc dost hlasitým hovorem, při kterém mluvila lidově řečeno ,,páté přes deváté" a stále míchala jeden svůj osobní problém s druhým však narušovala psychiku nejen právě hospitalizovaných pacientů , ale dokonce i některých zaměstnanců Dobrého místa.