Každoroční dilema. Kam jet s dětmi na dovolenou a nezruinovat rodinný rozpočet? Zavděčit se dítkám a i sebe potěšit? Vzpomínám na dobu, kdy jsme zvolili Liberec. Spočinuli jsme v zapadlém, ale útulném penzionu s výhledem na Ještěd a podnikali jsme výpravy za poznáním.

Myslíte na sebevraždu? Jednoduchá otázka, ze které mrazí. Pokud ano, pravděpodobně jste v depresi, sebevražedné nálady s ní velmi často souvisejí. Šedesát procent dospívajících připouští, že alespoň jednou takto mysleli na smrt. Během dalších let se procenta přibližují k hranici 90 až 100 procent. Něco jiného je však koketování s takovýmto nihilismem a něco jiného jsou reálně míněné tendence.

Jak vnímám ticho? Nesnáším ho. Protože jsem nemocná, bývala jsem v minulosti často sama doma, někdy půl dne, jindy zase celý den. Sama mezi čtyřmi stěnami, se kterými se opravdu nedá mluvit. Ta samota a to ticho byly neúnosné. Manžel byl celé dny v práci a já se trápila, s kým se mám vlastně bavit. Proto jsem si vždy pouštěla rádio nebo nějakou pěknou hudbu. To dělám dodnes a velice ráda. Vždy, když hrálo rádio, cítila jsem, že se mnou někdo mluví, alespoň skrze to rádio. Je to příšerné, když půl dne nebo celý den nemůžete s nikým komunikovat. Měla jsem pak problém, že ze sebe nedostanu celou větu.

Nekouřím. Přesněji nekouřím žádné tabákové výrobky a jiné návykové látky. Ne že bych to nezkusila, ale pubertální pokusy s příchutí adrenalinu a měkkých Startek patří do kategorie příběhů začínajících legendární větou: „Nikdy nezapomenu, když jsem poprvé...“ Nikdy jsem nekouřila. Přesto si nedobrovolně plním plíce pravidelnou dávkou dehtu a nikotinu. Je hezké, že vláda a zákony zakázali kouřit na veřejných místech, ale samotný zákaz nic neřeší, dokud prostá slušnost nezvítězí nad namyšlenou bezohledností. Pravidelně dostávám dávku od těch, co kouří na zastávce a poslední natáhnutí před odhozením vajglu pod kola vydechnou až v autobuse. Rozkašlu se a zbytek cesty přemýšlím, jestli doma taky házejí odpadky na zem.

Tak jsem si říkala, jak v poklidu přejdeme ze školního roku do prázdnin. Starší dcera úspěšně zvládla soutěžní zápolení Takešiho hry ve Vídni. Přijela jen s pár odřeninami. A ta mladší zas prožila dvoudenní školní výlet se spoustou ušlých kilometrů. Vysvědčení měly holky opět vynikající, takže žádné nervy a jinak se celkem nic nedělo. Jsme všichni zdraví a tak už jsem se jen těšila, jak se v nastalém horku budu chodit koupat.

Všichni víme, že v dnešní době je těžké si najít zaměstnání. Stěží ho nachází zdraví lidé, natož potom osoby zdravotně znevýhodněné. Stát je v krizi a vláda se snaží šetřit na všem a na všech. A to se bohužel týká i osob s invalidním důchodem. Posudkové komise často přehodnocují stav invalidů k lepšímu a snižují jim stupně invalidity. Z invalidů dělají zdravé lidi. Potom nezbývá než si najít nějakou práci či přivýdělek. Možná se to zdá divné, ale já jsem si vždy našel práci pro osoby se zdravotním postižením (OZP) docela lehce. Převážně to byly domácí práce na počítači nebo výroba reklamních předmětů, což byla také práce vykonávaná z domu.

V minulosti měla většina rodin (pokud nebyla vysloveně chudá) nějakou služku, kuchařku, hospodyni nebo pradlenu. V dnešní době si také většina rodin platí nějakou tu pomocnici či pomocníka. Například já. Jsem svým pomocníkům vděčná, že na sebe vezmou část mých povinností. Například pračka mi zrovna pere prádlo, myčka myje nádobí, plynový kotel podle nastaveného termostatu topí a já díky tomu mohu sedět u počítače a psát tenhle článek. I díky těmto vymoženostem máme více volného času a jde o to, jak s ním naložíme. Kdo chodí denně na osm a více hodin do zaměstnání, má vystaráno, ale i tak sem tam nějaký ten čas vyšetří pro sebe či rodinu. Pak je tu ale velká skupina lidí, kteří mají volného času víc než by si přáli z důvodu zdravotního handicapu a tím pádem přiděleného invalidního důchodu. Ti si musí život lépe zorganizovat, aby ho dobře naplnili.

Obec psychiatrická je v zásadě rozdělena na dva protichůdné tábory: tábor "práškařů" a tábor "duchařů".Naštěstí toto černobílé rozdělení již není tak ostré jako dříve a řada mých kolegů je "podobojí".

„Nemohli byste nám pohlídat v pátek večer Aleška?“ zeptala se mě nesměle kamarádka. Měla i s manželem a dcerou koupené lístky na maturitní ples. „Nebyli bychom tam dlouho. Nejpozději do půlnoci. Pokud nemůžete, tak bychom ho odvezli k babičce,“ nabízela i jinou variantu. Babičku mají v několik kilometrů vzdálené vesnici. Zamyslela jsem se nad termínem. „V pátek? Jo, to by šlo, můžeš se spolehnout,“ přisvědčila jsem.