Jako osoba s těžkým tělesným postižením jsem se musela stát „zaměstnavatelem“ svých osobních asistentů. Teď by měl asi následovat výčet věcí, které musím, které nesmím, které bych měla, které rozhodně ne. Samozřejmě velmi podobný výčet by měl být i u osobních asistentů. To jsou fakta, která všichni známe, a ve kterých musíme žit. Já bych se s vámi jen chtěla podělit o perličky. Jsou to lidé možná k smíchu, možná k pláči, ale rozhodně v těchto případech musím zapřemýšlet o odevzdání jejich občanských průkazů a zbavení svéprávnosti. Tak se bavte.

Ve svém předešlém článku (Marek Pilař – Můj příběh) jsem zmínil, že jsem díky psychickým problémům absolvoval léčbu v psychiatrické léčebně. Po propuštění jsem si ihned zažádal o invalidní důchod, který mi byl přiznán. Tuto skutečnost jsem nahlásil úřadu práce a tam mě doporučili do programu Aktivizace, který se věnuje lidem se zdravotním postižením a připravuje je ke vstupu na pracovní trh prostřednictvím kurzů a poradenství. Tam jsem se dozvěděl spoustu důležitých informací.

Nenajde se na světě jediný člověk, který by neměl nějakou neřest, nějaký ten drobný hřích, nebo jak se říká, na něčem neujížděl. Jsou však všechny neřesti škodlivé? O škodlivosti kouření pochybovat nelze. Jak nikotin, tak i zplodiny vznikající hořením tabáku dokážou napáchat v lidském organizmu nenapravitelné škody. Nejnebezpečnější je dehet, který obsahuje rakovinotvorné látky, proto většina kuřáků dříve nebo později umírá na rakovinu plic. To se týká především kuřáků cigaret, o něco menší zlo jsou doutníky nebo dýmka, protože kuřáci dýmky či doutníků nevdechují kouř do plic. Navíc dýmkový tabák je podstatně kvalitnější než cigaretový a doutníky se vyrábějí z těch nejlepších tabákových listů. Proto bychom nad příležitostnými kuřáky dýmky nebo doutníků snad mohli přivřít oko.

Štědrovečerní stůl byl plný dobrot a my si užívali hojnosti všeho jistě v celém vánočním a novoročním období. A ti, kteří si jako já užívali vánočních pohádek a zaslouženého lenošení, určitě poznali, že tělu hojnost jídla a nedostatek pohybu nesvědčí. Takže v lednu přichází nejrůznější zažívací potíže, nejdou dopnout nové kalhoty, o večerních šatech ani nemluvě. Dnes už mohu s jistotou prohlásit, že novoroční předsevzetí jsou k ničemu a diety nefungují. Nejsem z těch, kteří budou dobrovolně a s radostí dělat něco nepříjemného nebo dokonce jíst, co mi nechutná. Na to se prostě musí jinak.

Nedá mi, abych se s vámi nepodělila o svůj názor. Připravovala jsem nedělní oběd, když jsem zaslechla z televize hlas Václava Moravce, který v rámci svého pořadu pokládal otázky premiérovi v demisi Jiřímu Rusnokovi. Právě spolu diskutovali nad otázkou financování a stavu našeho zdravotnictví a dále o zrušení notoricky známého 30korunového poplatku. Ten je již dlouho politickou kartou, s ní se hrají hry, které se dotýkají každého z nás. Žádná z politických stran či koalic nebyla schopna v této hře jednoznačně zvítězit, a tak muselo dojít až na rozhodnutí Ústavního soudu. Ten se jednoznačně vyslovil pro zrušení tohoto poplatku. Zajímavá byla reakce pana Rusnoka: „Poplatky bych nerušil. Poplatek ve výši 30 korun, když krabička cigaret stojí 80 i více korun a pivo v restauraci 30 Kč, tak prostě zaplatit 30 Kč u lékaře, mi připadá zcela adekvátní a myslím, že nikomu zásadně neprospěje jeho zrušení."

Nejsem technický typ a žel, tyhle věci mě ani moc nezajímají. Mobil mám ještě jeden z prvních typů a stačí mi. Vím jak zavolat, jak přijmout hovor, jak napsat SMS, víc nepotřebuji. Na počítači vyřizuji akorát poštu a píši povídky. A na všechno ostatní mám manžela, který technický typ je a tímto směrem mu to i skvěle myslí. Takže proč bych se namáhala! Že jednou budu já radit, jak zacházet s mobilem? Toť nejlepší vtip roku! A přece.

I když to velice neradi přiznávají. U některých mužů dokonce už od 35 let klesá hladina mužského hormonu testosteronu, u jiných až po šedesátce. V důsledku toho asi 40 % mužů mezi 40. a 60. rokem života trpí depresemi, popudlivostí, náladovostí a obtížemi dosáhnout erekci a udržet ji. A z toho opět vyplývají deprese, popudlivost…

Občas si zajdu do lesa. Někdy na houby, někdy se ale jen tak bezcílně toulám. Koukám po okolí, koukám pod nohy, nebo spíš pod kola svého invalidního vozíku, co kde roste… Vloni bylo celkem dost pýchavek. Zásadně po nich nejezdím. Proč taky – nic mi neudělaly a jsou to taky živí tvorové.

Když před časem prolítla tiskem a internetem zpráva o tom, jak si někteří herci v důchodu stěžují na nedostatek peněz, vyvolalo to všeobecné pozdvižení. Ale uznejte sami, jak mají vyžít z šestnácti tisícového důchodu! (po pravdě – taky bych nevěděla co s tím, mít najednou skoro dvakrát tolik, než mám teď). A oni, chudáci herci, musí brát různé dabingy a chodit na komparsy, aby vyžili – jak ponižující!