Václav a Boleslav

Je kníže svatý Václav patronem České země? Pro lidi, kteří o něm nic neví většinou ano. Můj vlastní názor asi bude o hodně složitější. Začněme tím, kdo to svatý Václav vůbec byl? V jaké době historie české země žil? A jak to s jeho životem vůbec bylo, když požívá takové slávy? Kníže Václav byl po Bořivojovi I., Spytihněvovi I, a Vratislavovi I. čtvrtým historicky doloženým českým knížetem. Hned zpočátku zavrhněme názor českého historika Záviše Kalandry, popraveného komunisty ve známém politickém procesu s Miladou Horákovou na počátku 50. let minulého století. Kalandra kdysi tvrdil, že svatý Václav ve skutečnosti nikdy neexistoval a je pouze mytickou postavou českých dějin. Kníže Václav s přídomkem svatý však nepochybně skutečně existoval. Jenže...

p>Pokud se hovoří o uměleckém směru zvaném romantismus v literatuře a jeho autorech, jedním z prvních, který mě napadne je anglický romantik George Gordon Byron/1788-1824/. Tento především básník pocházel ze starého šlechtického rodu. Když mu bylo 10 let,zemřelého podivínský prastrýc a on po něm zdědil šlechtický titul lorda. Po svém otci kapitánu Byronovi zdědil pozdější skvělý umělec však ještě něco, sklony k hlučnému a lehkomyslnému životu. Tato vlastnost se u George Byrona začala plně projevovat po studiích na universitách v Harrowu a Cambridgi. Ale něco nedovolilo, aby šel Byron cestou svého lehkomyslného otce, který skončil jako zpustlý tulák. Odmalička věděl co je bolest. Noha poraněná při porodu se nikdy nezahojila a krásného chlapce pálilo vědomí, že kulhá.Další ránu mu zasadilo nešetrné odmítnutí od dívky, do níž se v patnácti letech zamiloval. Takové povahy, jako byla Byronova, bolest prohlubuje. A z pocitu křivdy se pomalu rodil pocit solidarity s těmi, jimž je křivděno.

Sándor Petofi /1823-1849/

Jediný představitel maďarské literatury, kterého znám a něco od něj četl je nejen svými verši, ale též celým svým byt krátkým životem nezapomenutelný básník Sándor Petofi. I jeho téměř celé dílo/v jediném silném svazku/ mám doma ve své knihovně. Hned zpočátku mě u něj zaujalo, že ač je v dějinách literatury uváděn jako Madar, oba jeho rodiče byli slovenského a tedy slovanského původu. Nic na tom nemůže změnit fakt, že odmalička byl vychováván ne jako Slovák, ale jako Madar a za maďarskou revoluci a svobodu/tehdy ještě neúspěšnou/ neváhal položit vlastní mladý život. V ještě nedospělém věku již si prošel romantickým mládím. Literatura i divadlo ho v tomto věku tak přitahovaly, že nebezpečně zanedbával studium. Otec ho proto odmítl nadále finančně podporovat. Mladý Petofi nereagoval pokornou poslušností, ale pro romantiky typickým vzdorem. Odešel ze studií a několik dalších let pak prožil bohémským životem v ustavičné hmotné nouzi. Vydělával si především jako herec u různých kočovných společností.

Bezmála 20 let se věnuji novinářské práci. Nejraději píši články o lidech, zvláště pak o takových, kteří v životě něco dokázali, jedno v jakém oboru lidské činnosti. Takových článků jsem za těch necelých 20 let mé novinářské práce napsal do nejrůznějších listů ať už regionálních, nebo celostátních a částečně i na náš web www.lidemezilidmi.cz jistě přes tisícovku. Nejvíce si cením svých článků o mém profesorovi na Universitě, žel již zesnulém prof.PHDr. Tomáši Durdíkovi Drsc., hercích Marku Ebenovi a též již zesnulém Petru Haničincovi, spisovatelce Dr. Zoře Dvořákové a některých dalších představitelů především kladenského kulturního života. Zvláštní kapitolou jsou mé články o bývalých vynikajících kladenských sportovcích,často československých reprezentantech především v ledním hokeji a fotbale. Jen takových jsem napsal za těch zhruba 20 let na několik set.

Svátek první-4. Července svatý Prokop

Začátkem července nás čekají ve dnech 4., 5. a 6 července hned tři církevní svátky. Konkrétně svátek svatého Prokopa, příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu a svátek Jana Husa, který byl 6. července upálen na kostnické hranici. Pouze ten první z nich tedy svátek svatého Prokopa není přitom oficiálním státním svátkem.

Osobně považuji za nejvýznamnější červencový, ne- li celoroční státní svátek 6. červenec. Tohoto dne v roce 1415 byl v Kostnici u Bodamského jezera upálen podle mého názoru jeden z největších Čechů celých našich dějin Mistr Jan Hus. Rodák z jihočeského Husince u Prachatic/nikoli z Husince u Prahy jak tvrdil například náš známý historik Josef Pekař a snad i někteří jiní historikové/, kde se narodil snad v roce 1370, nebo možná o rok či dva později./Přesná data z dávné české minulosti v době,kdy neexistovaly nějaké matriky jsou vždy problematická./ Do školy chodil nejprve v Prachaticích a někdy ke konci 14. století odešel na vysokoškolská studia do Prahy na Vysoké učení/dnes bychom řekli Karlovu universitu./ Pocházel z nezámožné rodiny a na Vysokém učení míval často nouzi a hlad. Sám na sobě poznal život chudých, který porovnával se životem bohatých. Ovšem to až později. Zpočátku toužil rychle vystudovat a tím si zajistit ,,dobré bydlo" a život v bohatství, čehož později litoval.

Nevím, jak je tomu v jiných městech, ale u nás na Kladně jezdí děti a mládež městskou hromadnou dopravou za vyloženě symbolickou cenu 1 Kč. Přitom lidé těsně před starobním důchodem platí za jednu jízdu 16 Kč. A to mají ve svém věku často již pohybové problémy. Aby měli aspoň poloviční slevu tedy 8 Kč za jízdu, museli by pobírat invalidní důchod III. stupně. A to zdaleka všichni nepobírají. Trochu paradoxní situace nemyslíte? Unavení šedesátníci jezdí za plnou cenu a mladí a zdraví za 1 Kč. Pokud studují/a to dnes skoro všichni, protože školy včetně vysokých nemají úroveň a zejména mladým se vyloženě příčí ,,dělat rukama"/, mohou této výhody využívat až do 26 let. Já sám po Kladně autobusy MHD nejezdím vůbec, třebaže bych jako invalidní důchodce III. stupně měl nárok aspoň na tu poloviční slevu.

V dětství jsem byl obézní. Je to trochu paradox, když dnes, kdy je mi 55 let mi každý říká, že bych měl nějaké to kilo naopak přibrat. V současné době vážím 65 kilogramů. Přesně tuhle váhu jsem měl na prahu dospělosti ve svých 18 letech. Třebaže mnozí tvrdí něco jiného, já si naopak myslím, že moje současná váha je ideální. Však také měřím jen 172 cm. Při takové výšce přece nemůžu vážit devadesát, nebo nedej Bože ještě víc.

Jako žáka základní školy i ještě první roky na ,,gymplu“ mě vždy zajímalo vše co se točilo kolem života severoamerických Indiánů a tzv. Divokého západu vůbec. Nějaké nesmyslné a zcela bezhodnotné Rodokapsy tenkrát naštěstí nebyly k mání/Zde byla cenzura na správném místě./a tak jsem ,,hltal“ ,,Mayovky“ s nesmrtelnými hrdiny Vinnetouem a Old Shatterhandem i knihy dalších autorů podobných dobrodružných knížek, které ovšem měly na rozdíl od Rodokapsů svou jistou, především morální, ale do určité míry i uměleckou hodnotu. Mám na mysli především Fenimoora Coopera, Zane Greye, nebo Johna Altshellera. Tyhle knížky jsem nejen četl, ale i sbíral a všemožně sháněl nejen po antikvariátech, ale především po kamarádech, kteří je sice měli, ale nečetli. Část té klukovské sbírky mám dodnes a zbavit se jí nechci, třebaže tyhle knihy dnes už nečtu. Zájem o indiány a Divoký západ mi ale zůstal dodnes. I dnes sbírám knihy zaměřené na tuto tématiku. Jen jejich autoři už jsou poněkud jiní. Z těch českých bych uvedl především dva české přední ,,amerikanisty“ 20.století Václava Šolce a Miloslava Stingla. Ze své sbírky si nejvíce cením jakési encyklopedie indiánů nejen severní, ale i střední a jižní Ameriky, dílo Václava Šolce s názvem ,,Nejstarší Američané“. Hned na druhé místo bych dal knihu Miloslava Stingla, která se již zabývá pouze Severní Amerikou a má název ,,Války rudého muže“. Ve své sbírce mám i další knížky u nichž nemá moc cenu uvádět jména autorů, protože na rozdíl od Šolce a Stingla nejsou příliš známí. Jedná se například o knihy ,,Poslední Apačové“, ,,Legendy o divokém západě“, ,,Kolty bez pozlátek“, nebo ,,Po stopách divokého západu“

.