Dobrá publicistická dílna je určena lidem, kteří mají zkušenost s duševní nemocí. Zveme každého, kdo se chce seznámit se základy novinářského řemesla, nebojí se vyjádřit svůj názor, má chuť vyzkoušet si psaní článků, příběhů a rozhovorů, tvorbu blogů nebo dělání reportáží.

Přirozenost je skutečně má metla. Udělala bych nejlépe, kdybych se vskutku naučila lhát a disponovat falešnými úsměvy, pochvalami a jinými prostředky, které účinně vedou k cílům, kterých se snažím dosáhnout.

A je tu jaro. Je nejvyšší čas provětrat skříně, šatny, sklepy a garáže. Ani netušíte, kolik zajímavých věcí najdete. Vám už asi budou k ničemu, ale existuje spousta lidí, kterým by ty věci nějak pomohly.

Rozhodně si netroufám vysvětlovat vám, co je asistenční pes a co všechno má zvládat. Chtěla bych se jen pochlubit se svými moudrými holčičkami. Jedna je francouzský bišonek a druhá je barevný boloňský psík. Sice jsou malé, ale velmi chytré.

Musím se vám pochlubit. Ukončila jsem úspěšně zimní semestr na vysoké škole a hurá, pokračuji do letního semestru. Každý z vás má nějaké omezení, takže každý z vás sám zažívá i minimální úspěch jako velkou věc. Samozřejmě, nebudu díky studiu vydělávat milióny, ale mám určitou jistotu, že neumřu „úplně blbá“.

Zima pro vozíčkáře je zlý sen, už tři centimetry sněhu jsou pro nás kalamitou. Mám ale veliké štěstí, bydlím v Praze.

Od puberty zbožňuji driftování. To je, že auto jede rychle, zatáčky se řeší přes ruční brzdu a ideálně to zkroutí zadní část auta tak, že zadek předbíhá předek. Teď sedím na invalidním vozíku, naštěstí je můj asistent dost praštěný a jízdu si užíváme. Ve sněhu, mluvím o těch třech centimetrech, nabereme vysokou rychlost (asistent skoro běží) a vybíráme zatáčky. No a v té chvíli se moje jízda podobá driftování plus vítr ve vlasech a funící asistent za mnou. Paráda. Jen nechápu kolem jdoucí, že uskakují do boku, klepou se do čela a přihlouple se usmívají.

Jako naivní a hloupá ženská jsem věřila, že pan ministr financí dodrží svůj slib a všem invalidním důchodcům přidá 200,- Kč. No fakt, viděla jsem miliardáře Babiše, jak drží v ruce dvousetkorunu, a slibuje ji všem důchodcům.

První listopadové dny letošního roku jsem na vlastní žádost strávil na Centru krizové intervence V Psychiatrické nemocnici v Praze – Bohnicích. Hospitalizován na tomto oddělení jsem byl v minulosti již několikrát a mohu tak srovnat dřívější a současný provoz krizového centra. Byl jsem trochu překvapen změnami, které se během zhruba pěti let udály, ať už se jedná o změny pozitivní nebo negativní. Pozitivem jistě je, že namísto dřívějších pěti dnů lůžkové hospitalizace se délka případného pobytu zvýšila na celý týden. Jako negativum bych chtěl uvést, že kritéria přijetí k hospitalizaci se oproti dřívějšku zpřísnila. Plně chápu, že krizové centrum se dá zneužívat různými simulanty, sociálními případy a snad i bezdomovci, ale na druhou stranu si myslím, že by hospitalizace neměla být odpírána lidem, kteří akutní pomoc skutečně potřebují.

Na Karláku asi nejsympatičtější osoba byla terapeutka přes sportovní vyžití. Když bylo tak nějak jakože nic moc počasí, chodili pacienti dolu do sklepa obíhat kolem ping-pongového stolu. Eddie furt podával, protože Eddieho rány byly zlopověstný. Furt se divil, jak mu to jde.