Může být pacientka psychologem? I když se to zdá jako šílený nesmysl, v mém případě skutečně může a dokonce je. Pacientku Aničku jsem poznal před lety při jedné z mých hospitalizací v Sadské.

Když se ve svém životě vrátím o desítky let zpět do dob svého působení na základní škole, nemám zrovna nejlepší vzpomínky. I když jsem tenkrát vyložené psychické problémy neměl a žádného dětského psychiatra nenavštěvoval, prožíval jsem tehdy ve svém životě události, které podle mého názoru musely ovlivnit mou psychiku do budoucna. Zatímco v místě bydliště jsem měl dost dobrých kamarádů, zcela jiná byla situace na základní škole.

V posledních týdnech letošního roku prožívám vyloženě nešťastné období. Klidně bych mohl napsat, že jdu z deprese do deprese. Takových období jsem měl během svého života více. V minulosti jsem zažil dokonce i horší. Ale za posledních několik let je tohle období jistě nejhorší.

Otázka zubních protéz je jistě aktuální. Pacienti se zubní protézou si často stěžují, že jim nesedí, že se s ní nemohou pořádně najíst a podobně. O odborné vysvětlení jsem požádal osobu odborně vzdělanou paní zubní lékařku MUDR Alenu Šíchovou.

Zubní protézy se v zásadě dělí na dva druhy. Jedná se o protézy celkové, když pacient již žádné zuby nemá a částečné, kdy pacientovi ještě nějaké zuby zbývají. Celkovou protézu hradí plně pojišťovna v jejím standardním provedení 1x za tři roky. Pokud o ní pacient přijde nedbalým zacházením, nebo ztrátou dříve musí si ji pochopitelně zaplatit. Pacient ale má možnost si za zubní protézu i připlatit. Jedná se o vylepšení protézy jako je např. průhledné patro, nebo keramické zuby , respektive zlatá výstuž na patře.

V současné době chybí podle mého názoru hodně lidem především dostatek pohybu.Když vidím co lidí se vozí v autech, je mi z toho tak trochu smutno. Silnice jsou přecpané, plno dopravních nehod, na klasické silnici už pomalu nevidíte cyklistu. Ti ve městě jezdí po chodníkách už zcela běžně.Nedivím se jim, na silnici je to pro cyklistu takříkajíc,,o hubu“. Připadá mi, že aut je čím dál tím víc. Unikátem je jeden můj příbuzný z jižních Čech.Ten jezdí autem na návštěvu k sousedům, třebaže to má tak 200 metrů.Však také váží přes 120 kilo.Nemám rád motoristy a vůbec to není proto, že sám auto nemám, ani mít nemůžu, protože by mi při mé psychické nemoci nikdy nedali řidičák.Vlastně bych auto ani nechtěl.

Moje maminka má závažné zdravotní problémy. Nedávno byla na ambulantní operaci s druhou rukou postiženou karpálním tunelem.Copak to nebyl problém, operace se provádí jen za lokálního umrtvení.Tam nějaké nebezpečí nehrozí. Horší je, že dalším zdravotním problémem je artróza v koleni.

V květnu jsem byl s bohnickým fotbalovým mužstvem na turnaji v Mnichově. Ač jsem byl zdaleka nejstarším hráčem, po fyzické stránce jsem se cítil velmi dobře. Během dvou dnů jsme odehráli 10 zápasů. Samozřejmě, že jsem střídal,ale hlavně proto, aby si zahráli všichni. Klidně si tvrdím říci, že bych všech 10 zápasů zvládl bez střídání. Zato s mou rychlostí to byla katastrofa.

Začnu svým oblíbeným epigramem Karla Havlíčka Borovského-,,Kdo se stále vzdělává, vlasti své je chlouba, kdo však tvrdí, že ví dost,začíná být trouba.“ Rozhodně nejsem nějaký inteligent. Mám IQ jen lehce nadprůměrné.Navíc nejsem technický ani přírodovědný typ. Pamatuji si jaké velké problémy jsem měl na gymlu třeba s matikou, ale i fyzikou.V podstatě mohu dělat jen společenské, nebo chcete-li humanitní vědy. Hodně se zajímám o historii i literaturu.

Uznávám, že jsem enfant terrible. Výraz pochází z francouzštiny a v českém překladu znamená doslova zlobivé dítě. A za to se považuji já. Sice nikomu fyzicky a snad ani psychicky neubližuji, nikoho nenapadám ani slovně. Naposled jsem se pral někdy na gymplu. Ale uvědomuji si, že jsem problémový. V čem mé problémy spočívají? Především v silné až chronické nespolehlivosti. Mám třeba pravidelně dojíždět do Peer Klubu v Bohnicích a kolikrát už jsem se tam nedostavil, a to klidně i bez jakékoliv omluvy.