Koncem listopadu jsem se zúčastnil trenérského doškolovacího semináře trenérů fotbalu , kteří vlastní licenci ,,B". Sám jsem si tuto licenci udělal někdy před 15 lety a úspěšně zakončil závěrečnými zkouškami. Přesto tím nebylo vše ukončeno. Trenérský průkaz, jehož jsem držitelem má platnost vždy jen na 3 roky. Po uplynutí této doby si ho každý trenér musí vždy obnovovat na tzv. doškolovacích seminářích, aby mu byla jeho platnost prodloužena. Osobně jsem si ho takto prodlužoval už asi popáté. Žádné závěrečné zkoušky se na těchto seminářích sice už nedělají, ale pro mě se přesto jedná vždy o nepříjemnou záležitost. Především se seminářů zúčastní vždy větší počet lidí a právě tato skutečnost je pro mě velmi nepříjemná. Jsem psychicky nemocný člověk s invalidním důchodem III. stupně. Jedním z mých hlavních problémů je pohybovat se mezi větším množstvím lidí. V takových situacích mohu spadnout do nepříjemných stavů fobie.

Brzy budou vánoční svátky. Jako dítě školou povinné, a vlastně i později v mladém věku, jsem je měl moc rád a těšil se na ně snad už někdy od září. Pak se ale začalo čím dál tím více projevovat mé psychické onemocnění a můj vztah k vánocům se začal postupně měnit. Asi dvakrát jsem je ve vzdálenější minulosti musel strávit na uzavřeném oddělení tehdejší Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. Příjemné to zrovna nebylo, ale ještě to šlo. Vždyť jsem tam nebyl sám. Stejně jako já, nebo mnohdy ještě hůře na tom byli pacienti, se kterými jsem tam vánoční svátky strávil.

Jsem jedináček, dosud svobodný, bydlím sám ve své garsonce. Přesto nejsem samotář a mám hodně kamarádů a známých z nejrůznějších, někdy až vyloženě protikladných společenských vrstev, snad s výjimkou více zámožných boháčů. Díky vysokoškolským studiím i novinářské práci patří mezi mé známé i lidé známí širší veřejnosti, ať už se jedná o osobnosti z oblasti vědy, umění, nebo sportu. Na druhé straně mám známé například i mezi bezdomovci. Sám nepatřím ani do jedné z těchto vyloženě protikladných společenských vrstev. Kde se ale cítím nejlépe? Asi na tom má svůj podíl prostředí, ve kterém jsem se kdysi pohyboval během opakovaných a častých hospitalizací v psychiatrických zařízeních. Právě tam jsem se setkával s typy tzv. životních zkrachovalců.

V tomto měsíci slavíme poslední z našich 6 státních svátků. Jedná se o neděli 17. listopadu jako Den boje za svobodu a demokracii. Většina lidí si tento den spojuje s rokem 1989 a tzv. něžnou revolucí. Samozřejmě, po listopadu 1989 došlo v naší společnosti k velkým a radikálním změnám. Máme nyní opravdu demokratickou společnost. Demokracii předlistopadová společnost skutečně více či méně postrádala.

Fotbalových i florbalových tréninků jsem se v bohnické nemocnici pravidelně zúčastňoval až do konce letošního jara. V dubnu jsem se zúčastnil svého posledního fotbalového turnaje v Neratovicích. Od začátku léta je aspoň prozatím s fotbalem i florbalem konec. Téměř celé léto jsem na tom byl psychicky špatně. Kromě psaní jsem nemohl téměř nic dělat. Část léta jsem navíc strávil v kladenském nemocnici i na psychiatrii v PN Horní Beřkovice. To ale není hlavní důvod, proč jsem/ doufám, že jen dočasně/ skončil s mými nejoblíbenějšími sporty.

Jsem sice umírněným marxistou, ale k otázce, zda je možné vytvořit beztřídní společnost, se stavím spíše skepticky. Nic na tom nemůže změnit ani fakt, že beztřídní společnost svým způsobem, v daleké minulosti již existovala. Bylo tomu tak dokonce v našich českých dějinách, v počátcích husitské revoluce, konkrétně v roce 1420. Tehdy husitští radikálové budovali svůj Tábor. Nemohu přitom nevzpomenout na film natočený podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska režisérem Otakarem Vávrou s názvem ,,Proti všem".

Letošní léto, myslím tím období školních prázdnin v červenci a srpnu se mi určitě nevyvedlo. Měl jsem opětovné velké psychické problémy a přes ,,mezizastávku" v kladenské nemocnici jsem nakonec skončil v PN - Horní Beřkovice. Za červenec jsem najezdil pouhých 27 km na kole, za srpen, kdy už jsem byl hospitalizován ve zdravotnických zařízeních dokonce vůbec nic. Z Horních Beřkovic mě propustili 3. září. Ještě mi nebylo dobře, ale hned jsem začal ,,makat". S během to bylo hned po propuštění, na kolo jsem se odvážil o několik dní později, těsně před 10. zářím. Ale pak už to stálo zato. Jezdil jsem kratší i delší štreky.

Doma mám od společnosti UPC nainstalován nejen internet, ale i kabelovou televizi. V ní lze vybírat asi ze 65 programů. Přesto pravidelně sleduji pouze televizní noviny a fotbalové přenosy, případně významné přenosy z dalších sportů. Filmy ani jiné současné televizní pořady se mi totiž nelíbí. A ty staré mám všechny stažené z internetu a uložené bud přímo v notebooku, nebo vypálené na DVD discích.. Staženo mám takto například hodně přes stovku televizních seriálů, většinou ze starší doby.

Úvod

Od listopadu letošního roku 2019 začínám psát svůj nový seriál ,,Po stopách českých hradů". Důvodů k psaní mám hned několik. Zdaleka nejen ten, že mě psaní vyloženě baví a především psychicky pomáhá. Sám jsem českou hradologii vystudoval u žel již zesnulého profesora PHDr. Tomáše Durdíka DrSC. a sám jsem individuálně navštívil a ,,prolezl" více než 180 objektů, které byly v minulosti středověkými hrady. Pravda, z některých nezbyl snad jediný kámen a někdejší hradní objekt připomínají dnes již jen vyhloubené příkopy. Takové hrady by laik asi jen sotva našel. Jiné byly přestavěny v renesanční, barokní, nebo v duchu romantismu- klasicistické zámky, případně některé v jiné objekty, například sýpky, nebo jiné stavby, sloužící k hospodářským účelům. O své vědomosti bych se chtěl podělit se svými čtenáři a snad v nich i probudit zájem o takové významné svědky české historie i o českou historii vůbec.