To vám musím napsat, máme úžasného starostu a měli jsme díky němu letní kino. Druhé polovině srpna už byla v noci příšerná zima, ale viděla jsem Bohemians Rhapsody o životě Queenů. Všichni už přece víme jak dopadl Freddie Mercury. Už to přece nemusíme řešit.

Asi před 15-ti lety jsem skončila s depresí na otevřeném oddělení psychiatrické nemocnice. Brzo jsem si tam našla kamarádky a společně jsme uvažovaly, jak si pobyt tam zpříjemnit. Vzpomněly jsem si na dětská léta a hraní na Indiány a založily jsme indiánský kmen APABLA (rozuměj Apači z blázince). Zanedlouho se k nám přidali i „kluci“ ze stejného oddělení. Dali jsme si indiánská jména; Štěpánka byla Ležící buvol, Anička Žvýkající lama, já Dvakrát přeložený vítr, Jirka Usmívající se oblázek, Jarda Kouřící bizon.

Už se mi to stalo zase. Jakýsi mladík mě v tramvaji pustil sednout. „Sakra, jak to, vždyť mi všichni říkají, že na těch svých šedesát let vůbec nevypadám,“ běží mi hlavou. „Že prý vypadám mladě?!“ Navíc se cítím docela mladě, takže mi připadá jaksi nepatřičné, když místo mě stojí někdo jiný.

Já vím , že to je ostuda vždyť už jsem dva roky teolog a fakt nechápu, proč nás Bůh chce usmažit, vždyť jsme jeho děti a ne grilovaná mňamka. Já prostě nechápu to šílené horko. Jsem přesvědčená, že planety dal všude Bůh a asi nepochopíme to pravidlo a hlavně, že to chápe Bůh. Nechápu, že udělal sluneční soustavu a mi jako blbouni běháme okolo Slunce. Pořád to vnímám, ale nechápu proč je Slunce tak horké a nemůžeme ho ztlumit.

Poprvé v životě jsem absolvoval transfuzi krve

Málokterý měsíc byl v mém životě tak krušný a kritický, jako srpen letošního roku 2019. Vše začalo už na přelomu měsíců července a srpna. Můj už tak špatný psychický stav se začal ještě výrazně zhoršovat. Znovu se začaly výrazně projevovat mé pověstné fobické stavy. Bál jsem se vycházet ven mezi lidi. Byl jsem celé dny zavřený doma a nevyšel ani před byt. Na nějaké dojíždění do zaměstnání do pražských Bohnic nemohlo být ani pomyšlení. A doma sám a v těžkých fobiích i depresích. Ani nakupovat jsem nemohl chodit. Kdyby mamka nebydlela ve stejném domě, jen o tři poschodí níže a nenosila mi jídlo, snad bych pošel hlady. Chodit jí nakupovat do vzdálenějších supermarketů jsem v tom svém stavu samozřejmě nemohl. A ona sama je zase na tom špatně pohybově. Naštěstí nejbližší supermarket -ALBERT máme jen asi 100 metrů od domu a tam ještě i při svých závažných problémech s kolenem dojde. Dělala v tom letošním srpnu všechno -nakupovala, vařila, nosila mi jídlo a ještě si ve svém bytě sama uklízela. Já úplně odpadl a nebyl schopen ničeho. Jen psaní článků mi pomáhalo. Za první polovinu srpna jsem jich napsal 15.

Štěstí v neštěstí-Na chirurgii jsem byl na pokoji s kamarádem z mládí

Nesetkávají se hory s horama, ale lidé s lidmi. Tohle možná už trochu otřepané rčení se do písmene naplnilo při mém krátkém srpnovém pobytu v kladenské nemocnici na chirurgickém oddělení. Nebylo to na ,,Jipce“, kde mi šili rozseklou hlavu a kde jsem podstoupil transfuzi krve, ale až na tom druhém klasickém chirurgickém oddělení, kam mě z ,,Jipky“/Jednotky intenzivní péče/, posléze přeložili. Umístili mě na třílůžkový pokoj, kde byl jen jeden pacient. Hned, jak jsem ho poprvé spatřil bylo mi jasné: ,,Toho přece odněkud znám. Jen ale odkud?“ Došlo mi to naštěstí brzy. ,,To je přece Karel. S tím jsme jako dospívající kluci stavěli proti sobě klukovská mužstva kladenských čtvrtí, kde jsme bydleli a za ně pak i proti sobě hráli jak fotbal, tak hokej s tenisákem/dnes oficiální sport hokejbal tehdy ještě neexistoval, ale o to více a s větším nadšením i zaujetím se tenkrát hrál/. Bylo nám tehdy něco málo přes 15 let./Karel je jen o rok mladší než já/. Já dal dohromady tým za naši kladenskou čtvrt Sítná, Karel udělal to samé za čtvrt na Kladně známou jako Okrsek 0. A už se mohlo hrát. Pamatuji si ještě i výsledky těch klukovských klání. Ve fotbale naše Sítná jasně vyhrála, v hokeji s tenisákem jsme to dostali zpátky i s úroky.

Karel mě ovšem tady v nemocnici nepoznal. Však od těch klukovských zápasů uběhlo už několik desetiletí. Tenkrát nám bylo oběma kolem patnácti, teď kolem pětapadesáti. Dříve jsme se sice občas potkávali jako diváci na kladenském fotbale, nebo hokeji, ale to jsme se vždy jen pozdravili a více spolu nekomunikovali. Časem jsme na oba nejpopulárnější sporty chodili méně a méně a nepotkávali se tak už vůbec. A teď jme spolu najednou na jednom pokoji. Co na tom, že ve špitále.

Po patnácti letech znovu do Horních Beřkovic

Když mě propouštěli z chirurgického oddělení kladenské nemocnice, vůbec jsem netušil, že moje srpnová anabáze po zdravotnických zařízeních bude mít téměř okamžité pokračování. Navíc do míst, kde jsem si v minulosti něco ,,odseděl" i vytrpěl-do Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích. Mé vzpomínky na doby, kdy jsem se tam dobrovolně-nedobrovolně léčil byly stále příliš živé. Především na to jaké je tam drsné prostředí. Tady v Beřkovicích mi před 25 lety bez mé žádosti sami lékaři přiznali plný invalidní důchod. Ovšem za cenu, že jsem tu musel strávit tři čtvrtě roku. Dodnes dost dobře nechápu, jak jsem tam tenkrát tak dlouho mohl vydržet. Osobní svoboda je totiž v pomyslném žebříčku životních hodnot jasně na prvním místě. A právě té se v beřkovické nemocnici silně nedostává. Ještě jsem si pamatoval jak ošetřovatelé ráno po budíčku zamkli pokoje a pustili vás do nich až na spaní. Vy jste pak chodili celý den po nemocniční chodbě bez jakéhokoli cíle sem a tam. A jaká bída o kouření tam vždy byla. Bylo zcela běžné, že jednu cigaretu kouřili i tři pacienti. A vycházky ven do parku? Až po určité době a pouze společné s doprovodem ošetřovatele. To všechno jsem si uvědomoval, když se mnou jela sanitka z kladenské nemocnice a měla jediný cíl -Psychiatrickou nemocnici v Horních Beřkovicích.

Na neklidovém oddělení

Neklidové oddělení má neoficiálně být v beřkovické nemocnici tím pro pacienty nejtěžším. Já osobně se na něm kupodivu cítil lépe než o několik dní později na klasickém příjmovém oddělení. První, koho jsem z pacientů na neklidu potkal byl můj bývalý klient z bohnického Peer-klubu. Třebaže byl už pozdní večer a většina pacientů už spala, bloumal po chodbě a povídal si pro sebe. Přitom ale nebyl nijak mimo a hned mě poznal. Já jeho jen mlhavě. To ustavičné popocházení po nemocniční chodbě a mluvení k sobě samému k němu tak nějak patřilo a trvalo po celý ten týden, který jsem na neklidovém oddělení prožil. Na mě to ale působilo spíše pozitivně a uklidňovalo mě to. Však také tenhle pacient, kterého jsem neoslovil jinak, než Péťo/Příjmení jsem se od něj nedozvěděl/, patřil na pavilonu 2B/oficiální označení neklidového oddělení/, patřil na neklidu k mým nejoblíbenějším.

Dva dobří kamarádi z minulosti

Na neklidovém oddělení beřkovické nemocnice jsem se po dlouhé době setkal se dvěma kamarády ze vzdálenější minulosti Alešem Jirmusem a Romanem Klingou. Každý tam ale působil ve zcela jiné, vyloženě protikladné funkci. Mgr. Aleš Jirmus jako vrchní staniční ošetřovatel a Roman Klinga jako pacient. Já měl pravda trochu problém je po těch dlouhých 15 letech, co jsme se neviděli, je poznat. Oni mě oba poznali hned a hned se ke mě také hlásili. S Alešem jsme tehdy sváděli neúprosné bitvy za pinpongovým stolem. Musím napsat, že mě tenkrát obvykle porážel. Pinpong hrál totiž závodně, respektive soutěžně. Působil v té době jako obyčejný sanitář na někdejším pověstném pavilonu číslo 14 a jeho vzděláním byl výuční list bez maturity a sanitářský kurs. Za těch 15 let to dotáhl nejen na titul magistra, ale i na funkci vrchního staničního ošetřovatele celého jednoho pavilonu. Teď po letech na neklidovém oddělení nejen že se nade mne nijak nevyvyšoval, ale naopak svými radami a zkušenostmi se mi snažil všemožně pomoci.