Překlad z neklidového oddělení na normální příjmové

V pátek jsem byl v beřkovické nemocnici hospitalizován už celý týden. V tento den jsem nejen podepsal dobrovolnou léčbu a ošetřující lékařka mi vyndala stehy z rozražené a sešité hlavy, ale došlo ještě k jedné významné události. Neklidové oddělení se zcela zaplnilo, bylo třeba místo pro akutní případy a tak se muselo překládat. Přeložit se samozřejmě mohli jen ti co byli v dobrém stavu. Přeložili mě a se mnou ještě dva mé kamarády-Martina/co mě sehnal kartáček a pastu a na cestu mi daroval dvě trička/ a pankáče Péťu/co mj na neklidu pomáhal s cigaretami/.

Na normálním příjmu

Jak už jsem ve svém seriále napsal na normální příjmové oddělení se mi moc nechtělo. I teď po propuštění musím napsat, že na neklidu to bylo lepší. Pravda byl tam trochu mírnější režim, ale pokoje byli přes den většinou zavřené jako na dvojce-béčku. A jednalo se rovněž o oddělení uzavřené bez samostatných vycházek. Největším rozdílem bylo nakonec to, že zde pacienti ustavičně neuklízeli. Ve všední dny zde pracovala uklízečka a uklízelo se jen o víkendech a to v mnohem menší míře než na neklidu. Žádné šůrování stěn, jen vytřít podlahu. Příjmové oddělení bylo i čistší. Největším problémem zde bylo kouření. Kuřárna byla zamčená a odemykala se jen jednou za hodinu na jednu cigaretu. Navíc zde byl na rozdíl od neklidu přísný zákaz vybírání popelníků a po rozbalování vajglů balení nových cigaret z takto získaného tabáku. Na kuřárně byly proto dokonce umístěna i kamera. Byl jsem na příjmu 5 dní a za tu dobu jsem nevykouřil jedinou cigaretu.

Propuštění a cesta domů

V beřkovické léčebně na příjmovém pavilonu 1 uběhl nekonečný víkend. Nastalo pondělí. Já se na něj vyloženě těšil, protože mě v předešlém týdnu na úterní primářské vizitě primář slíbil, že mě tento týden propustí, když budu v dobrém stavu. I když jsem v ideálním stavu nebyl, dokázal jsem to tak maskovat, že to na mě nikdo nepoznal. Na jedničce je vizita s primářem 2x v týdnu, vždy v pondělí a v pátek dopoledne. Tu páteční jsem nezažil, protože mě i se dvěma kamarády překládali z neklidu až po obědě. Ted v pondělí tedy měla být ta první. Jaké bylo moje zklamání, když jsem se hned ráno od místních sestřiček/na přijímáku nesloužili už jen muži jako na neklidovém oddělení, ale naopak ve velké většině ženy/ dozvěděl, že dnes primářská vizita nebude, protože primář není v léčebně přítomen/. Hned jsem z toho upadl do deprese. Jak dlouho mě tu ještě budou ,,věznit“?

Nelehké cestování domů

V beřkovické léčebně na příjmovém pavilonu nastalo úterý-den mého propuštění z psychiatrické nemocnice. Ráno jsem se ještě nasnídal a požil předepsané léky. Hned po nich se začaly vyřizovat výstupní formality jako předání předběžné propouštěcí zprávy pro mého psychiatra i praktickou lékařku a předání neschopenky. Tu jsem si nechal hned ukončit, třebaže jsem mohl být v pracovní neschopnosti ještě doma. Problém byl ale ještě v něčem jiném. Do Beřkovic mě přivezla sanitka úplně beze všeho. Bez peněz, bez jakýchkoli hygienických prostředků, bez mobilního telefonu. Naštěstí mi místní sociální pracovnice povolila zavolat z ústavního telefonu a já se tak mohl spojit nejen s mamkou, ale i se svým šéfem z Dobrého místa. To bylo ještě na neklidu. Mamka mi pak v dopise poslala aspoň stokorunu na cestu vlakem na Kladno. Do Beřkovic mě sice přivezla sanitka, ale zpátky domů mi ji odmítli dát. Jak již jsem napsal, přes kamaráda Martina jsem získal aspoň kartáček na zuby a zubní pastu. Zato mi chybělo holení a protože mi vousy rostou až neuvěřitelně rychle, vypadal jsem po těch 10 dnech hospitalizace jak ,,lesní muž“. A navíc jsem měl každou botu jinou./V takovém stavu mě do Beřkovic přivezli/.A takhle mám cestovat vlakem a dokonce se dvěma přestupy ve Vraňanech a Kralupech nad Vltavou.

Nelehké první dny doma

Pojmenoval jsem svůj seriál sice jako kritický srpen, ale první dny po propuštění doma v paneláku na Kladně jsem prožíval až na samém počátku září. Z Psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích mě propustili v úterý 3.9. Domů se mi podařilo dostat bez větších problémů. Psychicky jsem se necítil ale zrovna ideálně. Navíc vzpomínky na poněkud drsnou hospitalizaci v beřkovické nemocnici byly stále až příliš živé. Osobně strašně těžko snáším nesvobodu a když jsem někde zavřený je to pro mě hodně těžké a moje psychika jde prudce dolů. Když pak na uzavřeném oddělení říkám lékařům na vizitách, že se cítím dobře, nemluvím pravdu a je to jen proto, abych byl propuštěn co nejdříve. Pokud se mě někdo zeptá, co považuji v pomyslném žebříčku životních hodnot za hodnotu největší, odpovím vždy stejně: ,,Osobní svobodu“. A právě té se na uzavřených odděleních v Horních Beřkovicích tolik nedostává. Alespoň pro mě ne.

Uvědomuji si sice, že tam léčbu mají už tak nastavenou a že někteří pacienti musí být opravdu ,,pod zámkem“ a že se to v těžké atace nemoci týká i mě, ale snáším to strašně těžko. Pravda léčím se též v pobočce kosmonoské nemocnice v Sadské, ale tam je situace o dost rozdílnější. Tam má člověk poměrně slušnou míru svobody, o víkendech dokonce takovou, že pokud nemá zrovna propustku domů může si klidně na celý den zmizet mimo léčebnu a je úplně jedno kam. Jen se musí večer vrátit v pořádku. Taková léčba mi vyhovuje. Ta beřkovická, pokud jsem na uzavřeném oddělení, jedno zda na neklidovém, nebo příjmovém ne.

Někdy na jaře loňského roku mě v mé garsonce navštívili podomní prodejci elektřiny. Vystupovali tak důvěryhodně, že jsem jim nalétl. Tvrdili, že jsou zástupci společnosti České aukce s.r.o., která bude vybírat nejlevnějšího dodavatele elektřiny v celé České republice a že pak celé město Kladno bude mít jednoho jediného dodavatele elektřiny. Nevím, jestli mám nejlevnějšího dodavatele, ale zato docela určitě vím že naše Kladno nemá jednoho jediného dodavatele elektřiny. Já jim díky tomu podepsal souhlas , aby takového dodavatele našli i mě. Trvalo to jen pár měsíců, ne-li týdnů, když se mi ozvala jistá společnost, kterou prý České aukce vybrali.

Co mě nejvíce trápí v současné době? Na tuhle otázku je odpověď až příliš jednoduchá. Nemám už otce a moje maminka má vážné zdravotní problémy. Nejsou sice takového rázu, že by byla nějak vyloženě ohrožena na životě, ale přesto je její zdravotní stav vážný především po stránce pohybové. Má již asi 12 let voperovanou endoprotézu v koleni. Ta už ale dosloužila a mamku bolí koleno tak, že téměř nemůže chodit. Ven teď téměř nevychází a po bytě se pohybuje jen s pomocí francouzské hole. Nemůže téměř nic dělat, protože noha ji bolí i při pouhém stání. Jen s velkými problémy dokáže třeba uvařit. Její stav se v poslední době zhoršil a je to i díky mě. Byl jsem na konci srpna a na samém počátku září byt nedobrovolně hospitalizován asi 10 dní v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. Nechal jsem se sice propustit, hned jak to lékaři povolili, ale těch 10 dnů musela mamka dělat vše sama, včetně nezbytných nákupů potravin. Do nejbližšího supermarketu to sice má asi 100 metrů, ale i tahle vzdálenost je už pro ni problémem. Ted už jsem z Beřkovic doma a zase se snažím ji pomáhat. Neumím ale všechno. Třeba s vařením ji moc nepomůžu, protože vařit téměř neumím. Jak se bude nelehká situace řešit dál? Mamka už je na 24. září objednána na vyšetření na ortopedii, kde byla vyšetřena již několikrát a kde ji také voperovávali onu endoprotézu.

Původem Kazach Andrej byl ještě před rokem můj kolega v bohnickém Peer-klubu. Pak odešel pracovat do vzdáleného Skotska. V současné době tam údajně pracuje jako barman. V Bohnicích jsme spolu pracovali jako kolegové celé dva roky. Měli jsme ve stejné dny služby a vyloženě jsme si sedli. Andrej je totiž vyloženě nekonfliktní typ, navíc kamarádský a právě proto jsme se více sblížili. Hráli jsme spolu navíc za fotbalový tým CDZ Praha a společně i jezdili na fotbalové turnaje po České republice i do zahraničí, konkrétně do Německa. Na turnaji v bavorském Mnichově jsme spolu bydleli na jednom pokoji, v českých Neratovicích jsem dělal rozhovory se zahraničními hráči a Andrej mi dělal překladatele. A bylo mu úplně jedno zda má překládá z angličtiny, nebo němčiny. Oba jazyky ovládá skvěle. A ještě na jednu událost s Andrejem spojenou si vzpomínám.

Jsem ročník 1964 a bylo mi letos v březnu tedy již 55 let. Svoje klukovská léta jsem prožíval především ve druhé polovině 70. let minulého století. A když mám dnes srovnat naši ,,klukovskou“ generaci z tehdejší doby sedmdesátých let s tou současnou, velké rozdíly jsou patrné na první pohled. My byli docela jiní. Za nás ještě neexistovaly počítače a dokonce ani mobily, neoblékali jsme se do značkového oblečení, které tehdy snad kromě někdejších TUZEXŮ, nebylo v běžných obchodech vůbec k mání a hlavně jsme žili docela jiným životním stylem.