Kdysi jsem v nějakém časopisu četl příběh o vojákovi, kterého uštkla zmije a na následky tohoto uštknutí přes veškerou snahu lékařů zemřel. Jedná se sice o extrémní případ. Zmijí uštknutí by nemělo zdravého člověka na životě ohrozit a to ani bez pomoci lékaře. Zmije obecná má sice téměř stejně prudký jed jako obávaní exotičtí hadi, ale má ho málo.

Jsem zaměstnancem zapsaného spolku Dobré místo z.s. a v rámci tohoto zaměstnavatele, který sídlí v Psychiatrické nemocnici Praha-Bohnice dělám též pomocného Peera ve zdejším Peer – Klubu. Toto pracovní zařazení mi maximálně vyhovuje. V Peer -Klubu se cítím opravdu dobře. Oficiálně pracuji jako pomocný Peer jen každé úterý odpoledne od 13 do 16 hodin, ale v tento den jezdím už na dopolední program klubu, který začíná v 10 hodin.

Už od dětství jsem byl vždy vášnivým čtenářem. Jen jsem se v první třídě základní školy naučil číst, začal jsem si čtení vyloženě užívat. To mi vydrželo po celý život. Dnes mám bez přehánění zhruba 2000knih. Do mě maličké garsonky se mi ani nevejdou a část jich musím mít u rodičů. Jako kluk jsem samozřejmě začínal s dobrodružnými knížkami, tzv. Mayovkami, nebo Verneovkami, Knihami Ernesta Thompsona Setona, Eduarda Štorcha a dalších. Jednoho spisovatele jsem si ale obvzláště oblíbil. Byl to jistý Jaroslav Foglar, který mě v dětství opravdově vychovával.Dodnes mám nejen úplně všechny jeho knížky, ale dokonce celé ročníky kdysi tolik oblíbených časopisů, jako byly Mladý Hlasatel, Junák a Vpřed. S panem Foglarem jsem kdysi osobně mluvil a některé jeho knížky mám od něj podepsané s věnováním.

Vždy mi bylo dobře mezi psychiatrickými pacienty. Nechat se hospitalizovat v různých psychiatrických zařízeních mi vždy maximálně vyhovovalo. Chodil jsem tam proto,i když můj zdravotní stav nebyl pro takovou hospitalizaci vyloženě akutní. Pohyboval jsem se mezi pacienty a cítil se jako rovný mezi rovnými. Tak se rozhodně necítím mezi běžnými zdravými lidmi. Z těchto důvodů jsem se kdysi nechával hospitalizovat třeba i v Horních Beřkovicích, třebaže pobyt tam byl docela drsný. Již před více než 10 lety jsem objevil malou léčebnu v Sadské u Nymburka. A tam se mi zalíbilo dvojnásob. Na rozdíl od Beřkovic neměla žádný tvrdý režim a já se tam cítil svobodný. Navíc tam byli hospitalizováni jen samí lehčí pacienti a tím lépe pro mě. Za těch více než deset let jsem si v Sadské našel velké množství kamarádů i kamarádek. S některými z nich jsem v pravidelném telefonickém kontaktu. Před 5 lety jsem začal pracovat v Dobrém místě znovu mezi psychicky postiženými lidmi. A tam mi bylo ještě lépe. Znovu jsem byl mezi sobě rovnými a navíc jsem se proto nemusel tak často nechat hospitalizovat po léčebnách. Zažil jsem s Dobrým místem celkem 3 stěhování. Nakonec jsme skončili na pavilonu 19 v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. A Bohnická anabáze vyvrcholila tím, že jsem před více než půl rokem poznal její Peer Klub a začal tam pravidelně docházet. Právě bohnický Peer Klub je to nejlepší co mou psychiku mohlo potkat. Za tu dobu jsem poznal celou řadu pacientů a zase třebaže já pacient Bohnic nebyl jsem byl mezi svými. Na své jedno týdenní návštěvy se vždy vyloženě těším. Sice mi vadilo období, kdy jsem musel dělat novinářského lektora, ale to naštěstí trvalo jen krátce. Když jsem v Peer Klubu a s pacienty si mohu povídat a hrát společenské hry, je mi snad vyloženě nejlépe. Je jen škoda, že v současné době se musím doma věnovat starým a nemocným rodičům a z těchto důvodů musím návštěvu Peer Klubu občas vynechat. Doma mi zdaleka tak dobře není a to i přes fakt, že mám velké množství zájmů a zálib, které mě již dlouhou dobu drží takříkajíc psychicky nad vodou. Ale doma jsem sám, zatímco v bohnickém Peer Klubu ve skvělém kolektivu lidí, kteří jsou na tom zdravotně podobně, nebo ještě hůře než já. Tedy zase rovný mezi rovnými.

Tak zase máme jaro.Upřímně řečeno, já se na něj těšil už někdy od listopadu.Pozdní podzim a zimu nemám vůbec rád. Dokonce ani Vánoce ne.Působí na mě spíše depresivně. Dvoje Vánoce, jsem kdysi strávil v Horních Beřkovicích a to bylo docela kruté. Snad právě proto na mě od té doby působí depresivně. A navíc o Vánocích zima teprve začíná a do jara je ještě hodně daleko. Mnohem raději mám svátky jara-Velikonoce. Miluji přírodu, zvláště když je v plném jarním květu. Před naším panelákem máme sakuru a její květy to je něco nádherného.

V posledních dnech jsem neprožíval zrovna šťastné období. Mám problémy se zdravotním stavem svých rodičů. Otec má Alzeheimerovu chorobu a je v takovém stavu, že se již nedokáže sám o sebe postarat. Mamince, která se o něho především stará již byl přiznán příspěvek na péči. Ona má ale zase těžkou artrozu v kolenou a v posledních dnech se pohybovala i s pomocí hole jen s potížemi.Řada byla tedy na mě, jako jejich jediném dítěti. Bylo krátce před velikonocemi a tak jsem myl u rodičů všechna okna, nakupoval, pracoval na naší zahradě v zahrádkářské kolonii. Ani do Bohnic, kde pomáhám v tamějším Peer Klubu a je mi tam dobře jsem se proto nedostal. Moje nálada byla proto špatná až depresivní. K mým tradičním fobiím zbýval jen krůček. Bylo mi ale jasné, že teď, kdy rodiče potřebují pomoc, odpadnout prostě nemohu. Musel jsem však vyhledat pomoc svého ambulantního psychiatra MUDr. Petráčka. Byly ale zrovna velikonoční svátky a celé 4 dny volna, kdy lékaři normálně neordinují. Naštěstí pan doktor Petráček po celé toto období sloužil, jako žurnální lékař v léčebně v Sadské, kde bývám jinak hospitalizován. Moje rozhodování bylo rychlé. Zavolal jsem do Sadské a vyžádal si po telefonu pana doktora. Že jeho přístup k pacientům je vstřícný a vyloženě lidský, vím dávno. A nezklamal jsem se ani tentokrát. Po telefonickém rozhovoru mě MUDr. Petráček pozval do Sadské, třebaže normálně má svou psychiatrickou ambulanci v Rakovníku, kam z Kladna dojíždím.

K životu a problémům s ním spojeným je možno přistupovat dvěma zcela odlišnými způsoby. Buď pokorně přijímat vše co přináší osud a nesnažit se nic změnit k lepšímu, nebo přesně naopak se životem bojovat a doslova se rvát za lepší život. To jsou názory pro psychicky nemocné lidi jistě velmi aktuální. Který však je ten správný? Budu se nyní snažit prosazovat svůj vlastní názor, ikdyž netvrdím, že zrovna on je ten pravý a jediný.

Utrpení Ježíše Krista a jeho vzkříšení si připomínáme o Velikonocích. Na Květnou neděli oslavujeme vjezd Ježíše do Jeruzaléma, na Zelený čtvrtek ustanovení Nejsvětější Svátosti Oltářní. Na Veliký pátek pak připadá památka smrti Ježíše na kříži a na Bílou sobotu večer při vzkříšení se oslavuje zmrtvýchvstání Ježíše Krista. To jsou tedy velikonoční svátky.

Je zodpovědností každého člověka naplno prožít svůj život a málokdo se dokáže přes tento požadavek přenést. Například prvního dubna se zdá být svatou povinností každého vyvést někoho aprílem, případně se někomu chytit na lep, jinak si může se smutkem říct, že promarnil den. Zvláště pro nás blázny je imperativ aprílu obzvlášť palčivý, zejména proto, že v Americe se mu říká „fools‘ day,“ den bláznů. Sáhněme si tedy každý do svědomí, kolikrát jsme letos na Apríla někoho napálili?! Nepromarnili jsme svou příležitost? Vždyť stačilo jenom říct například v cukrárně „dal bych si špičku a kávu s mlékem“ a pak se obrátit na servírku nesoucí občerstvení se slovem „apríl“ a odebrat se bez placení pryč. Nebo se s někým nekonečné hodiny loučit, kdy pozdravy na rozloučenou střídají slova „apríl,“ člověk nemusí být ani obzvlášť vynalézavý.