Hrdina novely je chudý mlynářský synek, který si hrozně rád zahraje na housličky a zazpívá nějakou veselou, nebo roztouženou píseň, kterého to na jaře láká rozběhnout se do krásného světa a který si někdy rád lehne do trávy jen tak a dívá se, jak po nebi táhnou oblaka. Je snad na těch jeho životních radostech něco špatného? Jenže je to mlynářský synek a ne šlechtic, který má na radovánky dost času/ale ten by o taková prostá a opravdová potěšení asi nestál/. A kdyby Eichendorffův darmošlap-a tak si to zcela jistě myslí jeho otec-místo svých vrtochů pilně od rána do večera pomáhal v mlýnici, to by se živnost jinak hýbala. A dostáváme se ke kořenu věci.
Eichendorff psal svoji novelu v roce 1821. To se už čile rozhýbává kapitalistický způsob výroby i života samotného. V této době se už lidí zmocňuje kapitalistický způsob myšlení i kapitalistická morálka. Zisk se stává hlavním cílem lidského snažení. A zisku se obětuje vše. I zdraví, štěstí i drobné radosti života. A nakonec ztratí člověk vtažený do soukolí kapitalistického myšlení i samu schopnost radosti a potřebu radosti. Ale je to pak ještě člověk? Je vůbec pro tehdejší romantiky typické jak na nástup nového společenského řádu reagují. Oni vycítili, jak nebezpečné důsledky může mít takový vývoj pro morální i citový život člověka. Vycítili, že svět píle , zisku a úspěchu, ten svět zdatnosti bez fantazie, ohrožuje člověka, protože ho mění v otroka práce, nebo peněz a brání mu, aby přirozeně rozvinul všechny stránky svého lidství. A proto tehdejší romantikové útočí a provokují. Darmošlap jistě není ideálem člověka, ale každý by měl v sobě mít kousíček ,,darmošlapa", aby byl opravdu člověkem.
Luboš Hora-Kladno
