V poslední době stále přibývá motoristů a s nimi samozřejmě i aut. Aut je už tolik, že je žel často obtížné přejít vozovku na druhou stranu silnice. Alespoň takhle to vypadá u nás na Kladně. Já sám auto nemám a řidičský průkaz jsem nikdy nevlastnil. Oni by mi ho stejně díky mé psychické nemoci stejně nikdy nedali. Já po něm ale také ale vůbec netoužím. Zvláště proto, když vidím ty strašné zácpy na silnicích. Díky autům se u mě vytvořil i jistý druh fobie. Na kole bych na silnici nevyjel ani omylem. Stejně jako drtivá většina cyklistů jezdím zásadně po chodníku. Jednou jsem za to dokonce málem platil pokutu. Jen horko těžko jsem tehdy ,,ukecával" městské policisty, by mi pokutu odpustili. Oni trvali na tom, abych se svým kolem sjel z chodníku na silnici. To jsem zásadně odmítl a raději jsem své kolo po chodníku vedl. Já mám ale z aut a motoristů strach a dá se hovořit i o fobii jako chodec. Jedná se hlavně o případy, když vozovku přecházím na druhou stranu.
Využívám v takových případech sice zásadně vyznačených přechodů. Ale i na těch se vždy až úzkostlivě rozhlížím, jestli náhle nevyrazí nějaký ,,divoký" motorista se svým autem. Však mám také z minulosti jeden nepříjemný zážitek. Přecházel jsem tehdy společně s nějakou starší paní klasický přechod bez světelného zajištění. Proti nám vyrazil motorista s autem a nejenže se vůbec nesnažil před přechodem přibrzdit, ale ještě při své až zběsilé jízdě si klidně telefonoval z mobilu. Málem nás oba přejel. Jen si pamatuji, jak jsem tenkrát do té paní prudce strčil, aby se co nejrychleji dostala mimo přechod. A já sám uskakoval doslova na poslední chvíli. Pak se mi z této příhody udělalo psychicky vyloženě hodně špatně. Právě tenhle zážitek je hlavní příčinou toho, že dnes mám z aut a motoristů strach i jako chodec.
Luboš Hora-Kladno