Při mých poměrně častých jednáních na úřadech se mi nejednou stalo že si pracovníci stejného úřadu vyloženě protiřečili. Každý sděloval někdy úplně odlišné informace. Věci, které by měl znát neznal. Nedokázal mi podat potřebné informace beze zbytku vyčerpávajícím způsobem. Jako konkrétní příklad bych uvedl jednu zaměstnankyni jisté pošty, která mi nedokázala ani za půl roku vyřídit placení nájemného takzvaným SIPEM. Přitom, kdyby se ve své práci vyznala, šlo lze vše vyřešit za pouhý měsíc. Tehdy mi už došla trpělivost a na onu úřednici jsem podal stížnost.
Často, když přijdu někam na úřad, setkám se většinou se ženami-úřednicemi, které se mezi sebou ,,při nezbytné kávičce" baví o svých rodinných, nebo soukromých záležitostech a když na nich cokoli chcete chovají se arogantně, protože jste si je dovolili z jejich hovoru vyrušit. Na druhé straně, co se třeba fyzicky nadřou prodavačky v supermarketech. Ty se při práci nezastaví a pomalu si ani nemohou odskočit na toaletu. Jejich finanční ohodnocení je přitom v některých případech až několikanásobně nižší. Je to tak spravedlivé? Odpověď ať si dá každý sám. Pro mě je odpověď jednoznačná! Osobně trpím těžkou až extrémní poruchou osobnosti. Moje jednání s úředníky tuto diagnózu více než potvrzuje. Už několikrát se mi při jednání na úřadech stalo, že jsem na úředníky vyloženě slovně zaútočil. Nebyl jsem přitom sice vulgární, ale servítky jsem si rozhodně nebral. Prostě jsem jim řekl od srdce to co si o nich myslím.
Luboš Hora-Kladno
