Tam jsem si prožil své. Pravda, byl jsem tenkrát obézní, ale to mé někdejší spolužáky neopravňovalo k tomu, aby se mi prakticky ustavičně posmívali, ponižovali a někdy i vyloženě bili. Hraničilo to se šikanou. Jenže nějaká šikana v 70. letech minulého století oficiálně neexistovala jako dnes. Spolužáci se mi nejen posmívali za mou obezitu, ale nazývali mě často šprtem, šplhounem a častovali i mnohem "šťavnatějšími" výrazy. Vzpomínám si, že někdy jsem se vyloženě bál do školy jít. Je smutné, že ,,rádoby kantoři“ jim to tehdy tolerovali a přehlíželi i to, kdy mě někdejší spolužáci bili. Těžko jsem se mohl sám bránit, když jsem ve škole patřil k nejmenším a navíc díky své obezitě byl i značně neohrabaný. Vše se změnilo na samém konci základní školy v mých nějakých 15 letech. Zhubl jsem asi o 10 kilo, začal cvičit a sportovat. Na následující studium na gymnáziu už vzpomínám rád. Tam už jsem žádné podobné problémy neměl a naopak řadu dobrých kamarádů. Přesto si myslím, že právě nepříjemné zážitky ze základky musely mou psychiku ovlivnit přestože mé psychické potíže začaly až v nějakých 20 letech. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale podle mého názoru se takřka šikana ze strany spolužáků ze ZŠ na mém dalším životě podepsala. Kdyby k ní totiž v jistém období nedocházelo, asi by se můj další život vyvíjel jinak. Od jisté doby jsem na každou šikanu a ponižování také silně alergický. Projevovalo se to pak, když mezi dvacítkou a třicítkou mého života jsem působil jako vychovatel na učilišti, nebo učitel na ZŠ. Co jsem při těchto zaměstnáních nejvíce nesnášel, bylo šikanování ať už učňů, nebo žáků základky. To jsem se snažil vždy potírat a musím se přiznat, že někdy i neadekvátně. Nikdo nemá právo ponižovat druhého, třeba sebeubožejšího člověka nebo mu jakkoli ubližovat a to ani psychicky. To je moje krédo, za kterým si stojím a budu stát už napořád.
Luboš Hora-Kladno