Na ošetření ke svému zubnímu lékaři jsem se též bez omluvy nedostavil dvakrát v krátké době. A co jsem jen vynechal přednášek na obou Universitách III.věku , které dělám. Na naší zahradě v zahrádkářské kolonii se neukážu třeba týden. Prostě jsem zlobivé dítě. Ale ono je to složitější. Invalidní důchod III.stupně mám déle než 23 let. Nechci se na něj vymlouvat, ale trpím těžkými fobickými stavy, které bych nikomu nepřál. Prostě když to na mě přijde, zavřu se doma a nejsem schopný ani vyjít před byt, natož jít někam ven, a co je nejhorší, nejsem schopný ani telefonovat, nebo psát maily. Nejsem schopný vůbec ničeho. Jen sedím a koukám do stropu. Nemohu číst, dívat se na televizi a trpím hroznými úzkostmi, lépe řečeno fobiemi - strachem z lidí. A dostávat se z těchto stavů, to je sakra těžké, a to mám ještě velké štěstí, že rodiče bydlí ve stejném paneláku, a maminka mi nosí do bytu jídlo. Kdyby tomu tak nebylo, jsem patrně dávno po smrti. Nejtěžší vůbec je po takových stavech vycházet poprvé ven. To se vždy strachy klepu jak ratlík. Mou až chronickou nespolehlivost to ale neomlouvá. Já prostě opravdu upřímně uznávám, že jsem enfant terrible.
Luboš Hora – Kladno