Přesto můj životní sen v mládí byl trochu jiný. Vždy jsem toužil být profesionálním fotbalistou, nejraději českým reprezentantem. Kdysi jsem pro to dělal maximum, ale asi jsem na to opravdu neměl. Ale zázraky se přece dějí. Můj sen se splnil nedávno v mých již třiapadesáti letech. Ne nestal jsem se žádným reprezentantem. Ale v reprezentačním dresu České republiky jsem přece jen nastoupil. Bylo to na mezinárodním fotbalovém turnaji psychicky postižených v německém Mnichově. Samozřejmě, že jsem nereprezentoval Českou republiku, ale jen výběr bohnických pacientů a zaměstnanců. Přesto to byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Vůbec poprvé v životě jsem si zahrál proti zahraničním hráčům, a to hned z několika zemí.
Ve svém věku jsem samozřejmě žádnou díru do světa neudělal. Na mnohem mladší protihráče jsem nestačil především rychlostně. Ale alespoň jsem se snažil bojovat a co nejvíce toho oběhat. Běhavost je asi mou největší předností, nejspíš také jedinou. Fyzicky jsem se cítil dobře a myslím, že těch deset odehraných zápasů bych zvládl klidně bez střídání. Bylo ale třeba, aby si zahráli všichni účastníci bohnického výběru, zvláště když někteří určitě předvedli lepší výkon než já. Zahraniční turnaj byl pro mě takovým zážitkem, že jsem moc toužil po jeho skončení si nechat reprezentační dres, ve kterém jsem hrál poprvé v životě. Žel to nebylo možné. Ale přece jen jsem si v něm zahrál.
Životní sen se mi tři roky po padesátce přece jen splnil. A pak že se zázraky nedějí....
Luboš Hora-Kladno
