Předpokládám, že voják základní služby alespoň přiměřeně zdravý byl. Zmínil jsem se však o extrémnosti tohoto trochu neobvyklého případu.V čem tedy ta extrémnost spočívala? Onen voják na nějakém cvičení zalehával v terénu, aby se kryl. A lehl si přímo na jemu osudnou zmiji. Ta ho uštkla přímo do rtu, tedy do míst, kde je kůže na celém lidském těle vůbec nejslabší. Jed se tak dostal velmi rychle do krve a krevního oběhu a vojákovi už nebylo pomoci. Sám mám podobné zkušenosti. Ne, že by mě snad do rtu uštkla zmije/To bych nepřežil už jen díky své fobii z hadů/, ale celkem třikrát jsem dostal také přímo do rtu žihadlo. Jestli bylo od včely, nebo vosy, to jsem nikdy v té rychlosti nestačil zaregistrovat. Každopádně jak včela, tak vosa má ve svém žihadle také, byt jen velmi malé množství jedu. Při prvním případu bodnutí hmyzem do rtu mi otekla celá hlava jako meloun a okamžitě jsem musel na pohotovost. Přitom proti žihadlům nejsem nijak alergický. Ale šlo stejně jako v případě toho vojáka o uštknutí do rtu. Na pohotovosti mi tenkrát píchli nějakou injekci přímo do žíly a otok byl za chvíli pryč. Tenkrát jsem ještě netušil že stejný případ bodnutého žihadla do rtu se u mě bude ještě opakovat. Dokonce hned dvakrát. Při druhém žihadle do rtu mi hlava už neotekla, ale na pohotovost jsem šel raději stejně. Znovu mi píchli injekci, tentokrát ne už přímo do žíly, ale do zadní části těla. Když se pak navlas stejný případ opakoval potřetí, nejen že jsem neotekl, ale už jsem ani nevyhledával pomoc lékaře. Nic se mi nestalo, nebylo mi nijak špatně. V mém organismu se totiž proti žihadlům vytvořila imunita. Škoda, že ji neměl onen voják proti zmijímu uštknutí. Imunita by mu patrně zachránila to nejcennější-život.
Luboš Hora-Kladno