– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz

Můj letošní kritický srpen - část 6

9. 9. 2019

Co je to detence, aneb jak jsem měl 3 dny opatrovnici

Cestu sanitkou z kladenské nemocnice si už pamatuji docela přesně. Jeli jsme přes Velvary , o kterých jsem v letošním roce napsal úspěšnou závěrečnou práci pro Slánskou universitu volného času. Za tu dostanu v nejbližší době již 15. čestný diplom. Teď jsem byl ale v úplně jiné situaci. Již v sanitce jsem měl jasno. V žádném případě nepodepíšu dobrovolný vstup do beřkovické psychiatrické nemocnice. Bláhově jsem se domníval, že v takovém případě mě nebudou moci přijmout, když jsem neudělal žádný průšvih. Jak jen jsem se mýlil. V Beřkovicích na příjmu jsem mluvil jen se žurnálním doktorem. Však mě také přivezli až pozdě večer. Byl jsem ještě ale dost mimo. Svědčí o tom fakt, že když se mě ptal na jména našeho prezidenta a předsedy vlády, řekl jsem sice Zeman a Babiš, ale když chtěl vědět křestní, místo Miloš Zeman, jsem odpověděl Martin Zeman a u Babiše místo Andrej jsem řekl Adam.

Zato jsem donekonečna opakoval, že přijmout nechci a že nepodepíšu dobrovolný vstup. Ten jsem také na příjmu nepodepsal. Vše marné. Přijali mě a protože jsem působil asi dost zmateně, tak hned na nejhorší možné oddělení na neklid. Druhý den byla neděle a nedalo se nic podniknout. Se svojí ošetřující lékařkou na neklidovém oddělení jsem mluvil hned v pondělí. To už jsem měl hlavu úplně jasnou. Nehádal jsem se s ní, ale výrok, že mě drží v psychiatrické nemocnici neoprávněně jsem si přesto neodpustil. Protože už jsem byl v aspoň přiměřeně dobrém stavu, slíbila mi doktorka, že mě koncem týdne propustí. To mě trochu uklidnilo. Hlavní slovo na oddělení má ale primář. S tím byla vizita až další den, tedy v úterý. A právě primář délku mého pobytu trochu pozměnil. Pustí mě prý sice brzy, ale až další týden. Jsem povahově dost vztahovačný a tak jsem mu moc nevěřil. ,,V nejhorším podepíšu revers a budou mě muset propustit." Tak jsem po primářské vizitě uvažoval. Ale zase omyl. Ve středu se na neklidové oddělení dostavil nějaký zaměstnanec z litoměřického soudu. /Horní Beřkovice patří do okresu Litoměřice/ Zavolal si nejen mě, ale ještě další tři pacienty, kteří byli v podobné situaci jako já. Na oddělení byli nedobrovolně drženi násilím, třebaže nikdo žádný malér neudělal. Ten chlap z Litoměřic nás všechny postavil před hotovou věc. I když jsme neudělali žádný průšvih, náš zdravotní stav je natolik špatný, že nemůžeme o sobě sami rozhodovat a proto se nám přiděluje opatrovnice, která za nás bude jednat a vlastně i rozhodovat. Odvolání prý není dost dobře možné. Byl jsem z toho hodně špatný. V psychiatrických zařízeních jsem si už něco ,,odseděl", ale v podobné situaci jsem nikdy nebyl. Teď nemohu odejít ani na revers, když mám opatrovnici. Vyfasoval jsem nějakou JUDr. Kudrnovou, kterou jsem nikdy neviděl a nesetkal jsem se s ní ani během tohoto pobytu. Jen jsem se dozvěděl, že jsem se dostal do tzv. detenční léčby, kdy za mě jedná opatrovnice a nemohu jednat sám za sebe. Fakt že nemám žádný průšvih na tom nic nemění. To byla asi nejtěžší chvíle mého beřkovického pobytu. Hodně mi v té chvíli pomohl kamarád z minulosti, o kterém jsem už psal -vrchní staniční ošetřovatel Aleš Jirmus. Vzal si mě stranou a vysvětlil mi, že se jedná pouze o formalitu a že až lékaři uznají, že jsem v pořádku, budu hned propuštěn. Pomalu uběhl čtvrtek. Dny v psychiatrickém zařízení na uzavřeném oddělení ubíhají nekonečně pomalu. V pátek mi na lékařské vizitě zase hodně pomohla moje ošetřující lékařka. Jednak mi hned po vizitě sama vyndala stehy z rozseklé hlavy a především mi poradila, abych podepsal dodatečně dobrovolný vstup. Když to udělám, detenční léčba bude okamžitě zrušena a budu moci zase jednat sám za sebe a opatrovnice už na mě nebude mít žádný nárok. Uvěřil jsem jí. Co mi také zbývalo? Dobrovolný vstup do Beřkovic jsem podepsal, byt téměř s týdenním zpožděním. Zase jsem měl svou svobodu. Zase jsem byl svým pánem. Jen jsem té lékařce musel slíbit, že přes nastávající víkend v Beřkovicích ještě dobrovolně vydržím. To jsem slíbil a to jsem také splnil.

Luboš Hora-Kladno