– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz

Můj letošní kritický srpen - část 8

9. 9. 2019

Na normálním příjmu

Jak už jsem ve svém seriále napsal na normální příjmové oddělení se mi moc nechtělo. I teď po propuštění musím napsat, že na neklidu to bylo lepší. Pravda byl tam trochu mírnější režim, ale pokoje byli přes den většinou zavřené jako na dvojce-béčku. A jednalo se rovněž o oddělení uzavřené bez samostatných vycházek. Největším rozdílem bylo nakonec to, že zde pacienti ustavičně neuklízeli. Ve všední dny zde pracovala uklízečka a uklízelo se jen o víkendech a to v mnohem menší míře než na neklidu. Žádné šůrování stěn, jen vytřít podlahu. Příjmové oddělení bylo i čistší. Největším problémem zde bylo kouření. Kuřárna byla zamčená a odemykala se jen jednou za hodinu na jednu cigaretu. Navíc zde byl na rozdíl od neklidu přísný zákaz vybírání popelníků a po rozbalování vajglů balení nových cigaret z takto získaného tabáku. Na kuřárně byly proto dokonce umístěna i kamera. Byl jsem na příjmu 5 dní a za tu dobu jsem nevykouřil jedinou cigaretu.

Balit z vajglů se nesmělo a žebrat cigarety na pacientech bylo pod mou důstojnost. Úplná absence cigaret je pro dlouholetého kuřáka drsná. Zvlášť, když není zrovna v ideálním psychickém stavu. Zvládl jsem těch 5 dní bez cigarety, i když lehké to zrovna nebylo. Ono, když cigarety, nebo spíš tabák a papírky nejsou nic jiného než úplná kuřácká abstinence člověku nezbývá. Horší než na neklidovém oddělení, ale byli kupodivu i pacienti. Kromě dvou kamarádů ze dvojky jsem se zde přesto sblížil i s některými pro mě novými pacienty Rád vzpomínám na jednoho již postaršího Kladeňáka. Byli jsme přece krajané/jak jsem vždy spíše žertem říkal/.Byl nejen krajanem, ale dokonce se jmenoval stejně jako já, Luboš. S ním jsem se bavil nejvíc a společně jsme tesknili po našem Kladnu. Problém byl v tom, že hned v pondělí ho přeložili na jiné již otevřené oddělení. Hodně jsem se sblížil také s o 15 let mladším Honzou Fantou. To byl hrozně hodný kluk, který byl ochotný se s ostatními rozdělit o poslední balenou cigaretu. Ostatní pacienti jeho dobroty hodně zneužívali a ustavičně na něm cigarety žebrali. Honza je nedokázal odmítnout, třebaže sám skoro už nic neměl. Nejsem žádný ideál, naopak člověk hodně problémový, ale jsem hrdý na to, že jsem si od něj nevzal jedinou cigaretu. Horší to bylo na pokoji. Byl jsem tam sám se dvěma Romy a oba už měli slušnou kriminální minulost a často se mezi sebou spíše žertem dohadovali, kdo si kolik odseděl a kdo jaký kriminál ,,navštívil“. Já jsem se naštěstí s podobnými lidmi už léčil a vyjít s nimi pro mě nebyl vážnější problém. Vadilo mi ovšem na nich, že se po večerce snad až do půlnoci mezi sebou bavili tak hlasitě, že se nedalo usnout. Zbytek pátku i celý víkend ubíhaly na jedničce strašně pomalu a se žádným lékařem nelze v sobotu ani neděli osobně mluvit. Všichni jsou na víkend doma a v celém velikém psychiatrickém areálu s více než 20 pavilony funguje lékař jediný-ten, který má tzv. víkendový žurnál. Žurnální lékař ale pracuje jen s nejakutnějšími případy.

Luboš Hora-Kladno