Po vyřízení výstupních formalit jsem se konečně ocitl za branou beřkovické léčebny. Teprve tady jsem uvěřil tomu, že jsem z psychiatrické léčebny opravdu propuštěn. Z Horních Beřkovic je to jen jedna stanice do Vraňan. Tam se pak musí přestoupit na osobák a tím jet čtyři stanice do Kralup. A z Kralup pak motoráčkem asi 40 minut na Kladno. Tohle všechno jsem naštěstí znal z někdejších beřkovických pobytů. V Beřkovicích jsem měl na vlak štěstí. Jel prakticky okamžitě a byl téměř prázdný. Takže mé vzhledové nedostatky nikomu nevadily. Ve Vraňanech měl být hned přípoj na Kralupy, ale vlak měl asi 20 minut zpoždění. Když konečně přijel zalezl jsem do odlehlého místa vagonu, aby mě raději nikdo moc neviděl. Nebylo to jen kvůli vzhledovým nedostatkům, ale měl jsem stále i byť jen hodně slabé fobie strachu z lidí.
Díky zpoždění vlaku z Vraňan jsem ,,prošvihl" v Kralupech přípoj na Kladno a musel pak na kralupském nádraží skoro dvě hodiny čekat na další. To byla nejtěžší fáze mé cesty domů. Zarostlý jak lesní muž, s každou botou jinou/díky pomoci kamarádů aspoň v čistém oblečení/ jsem se celé ty dvě hodiny krčil v odlehlém koutě rozlehlé kralupské čekárny. Nikdo si mě ale nevšímal. Pak konečně odjížděl vlak na Kladno. Bylo poledne, v tuhle dobu nikdo moc necestuje a tak byl naštěstí zase téměř prázdný. Po těch asi 40 minutách jsem pak dorazil na kladenské nádraží. Posledním problémem mého cestování byla asi dvoukilometrová cesta z nádraží do našeho paneláku. Na Kladně mě hodně lidí zná, především díky mé novinářské práci pro Kladenský deník a já nechtěl nikoho známého potkat, aby neviděl, jak vypadám. Proto jsem se z nádraží téměř plížil postranními uličkami a před naším panelákem pak chvíli čekal a hlídkoval, jestli zrovna nejde někdo ze sousedů. Do své garsonky se mi nakonec podařilo proplížit aniž bych někoho potkal. Konečně skončila má anabáze. Konečně jsem byl doma.
Luboš Hora-Kladno
