V.B. Třebízský se narodil i většinu svého krátkého života prožil ve Třebízi na samém severu našeho regionu. Od dětství byl slabý, neduživý a často nemocný. Především proto také zemřel v pouhých 35 letech. Ale zpátky k té jeho spojitosti se sněhovou kalamitou. Třebízský v dospívajícím věku studoval tehdejší reálné gymnázium ve Slaném. Bydlel ale ve Třebízi, což je obec od města Slaného vzdálená dlouhých 15 km. Na gymnázium i zpět do Třebíze přitom chodil slabý, neduživý a nemocný chlapec každý den pěšky/samozřejmě tehdy kromě nedělí, církevních svátků a prázdnin, ale zato včetně sobot, které v jeho časech bývaly normálními všedními dny/. Tedy 6 dní v týdnu 15 km tam a 15 km zpět. A nějaká nepřízeň počasí? Nezájem. Ať bylo nesnesitelné vedro, ať byly podzimní plískanice s lijáky, ať byla zimní vánice s takovým množstvím sněhu jako onoho 3. února v našem městě, on do školy prostě musel. Jeho touha po vzdělání byla tak silná, že dokázal při všech svých handicapech všechno překonat. Však to přes svůj krátký život také někam dotáhl. Jeho jméno zůstane už navždy zapsáno v historii české literatury.
Na tohle všechno jsem myslel, když jsem obíhal onu únorovou neděli městské supermarkety. V jednom z nich jsem do batohu nacpal pětikilový pytel brambor a běžel do dalšího, s batohem na zádech za dalšími nákupy. V tento den jsem ve sněhových závějích naběhal 9 kilometrů, většinu s několikakilovým nákladem v batohu. Vzpomínka na mládí V.B. Třebízského mi dodávala sílu, hlavně tu psychickou. A pak že literatura a četba nemá výchovný charakter.....
Luboš Hora-Kladno
