Zaměstnání s pravidelnou docházkou prostě dělat nemohu. Zaměstnání v Peer Klubu ale takové je. Nic na tom nemění fakt, že správně mám docházet jen jednou týdně, vždy v úterý odpoledne. Za ten rok působení v Peer Klubu jsem tuto pravidelnou docházku porušil svými absencemi hned několikrát. Přes tyto prohřešky, které by mi v žádném klasickém zaměstnání netolerovali, působím jako pomocný Peer v bohnickém klubu stále. Je to jen díky benevolenci a vyloženě lidskému přístupu mých nadřízených Marka a Kamila. A nejen to. Marek s Kamilem se mi při mých problémech, které se v letošním roce nahromadily, jako nikdy před tím, snaží všemožně a opravdu upřímně pomáhat. Stejně tak pomáhají svou psychickou podporou všem pacientům bohnické léčebny, kteří do Peer Klubu docházejí, jako lidé na tom nejsprávnějším místě. Jenže já nejsem pacientem Bohnic, ale svým způsobem zaměstnancem, i když ne přímo zdejší psychiatrické nemocnice. Přesto se mnou jednají maximálně ohleduplně a lidsky. Za své absence jsem od nich neslyšel za celý ten rok jedinou výtku. Vždy, když jsem byl v krizi/A to je v poslední době často/ jsem u nich nacházel psychickou podporu. Třeba jen pouhým dobrým slovem, vysloveným z jejich úst. A právě dobré slovo na mě dokáže zapůsobit více a silněji, než sebeúčinnější lék. I když já nejsem vyložený pacient a oni nejsou lékaři -psychiatři, přece mou nevyrovnanou duši dokáží léčit. Velmi si jich za to vážím. Na závěr musím napsat jediné: ,,Díky Tobě Marku, díky Tobě Kamile za všechno to co jste pro mě udělali...“
Luboš Hora-Kladno