Ale ty fobie byly tak silné a nepříjemné jako žádná fyzická bolest, kterou jsem kdy poznal. Rovnání čtyřnásobné fraktury hlezna za plného vědomí bolelo strašně. Musely mě při něm držet tři sestřičky a málem neudržely. Ale přesto bych si raději nechal znovu rovnat totálně polámaný kotník, než znovu prožíval to, k čemu jsem se tenkrát odhodlal. Já se totiž tehdy odhodlal sám a vlakem cestovat do léčebny v Horních Beřkovicích. Vzdálenost to není tak hrozná, nějakých 45 kilometrů, na kole jsem ji jezdil v pohodě za necelé dvě hodiny, ale nejhorší bylo, že se při cestě vlakem z Kladna do Beřkovic musí dvakrát přestupovat.
Na cestu jsem se vydal pozdě odpoledne. Už jen na to, abych vyšel z bytu a šel pěšky na vlakové nádraží, jsem si musel sáhnout na dno sil. Fobie z lidí, které jsem při cestě potkával byly hrozné. Uhýbal jsem pohledem, díval se úmyslně do země a se zaťatými zuby postupoval k nádraží. Ještě horší bylo si koupit jízdenku. Dodnes nevím, co jsem u pokladny zamumlal, ale naštěstí to bylo správně. Vlak Kladno-Kralupy nad Vltavou nejezdí příliš zaplněný. Zalezl jsem si do nejzazšího koutečku, jaký jen bylo možno ve vagonu najít, a strnule jsem se po celou cestu díval z okna ven. Strašně jsem se bál pohlédnout na nějakého spolucestujícího a hlavně pak jemu do očí. Připadal jsem si jako zločinec, který provedl něco zlého. Kupodivu i přes to, když mi bylo zcela logicky jasné, že jsem nikomu nic neudělal, ani nemohl, když jsem po několik dnů vůbec neopustil byt rodičů.
V Kralupech jsem doslova vylétl z vlaku, zjistil si odjezd spoje do Vraňan a rychle spěchal mimo nádražní budovu, která je na velikém kralupském nádraží stále plná. Našel jsem si odlehlé místo nedaleko nádraží, kde téměř nikdo neprocházel, a tam v hrozných úzkostech vyčkával odjezd mého spoje do Vraňan. Každá minuta toho čekání se zdála být hodinou. Cesta vlakem z Kralup do Vraňan má jednu výhodu - jsou to pouhé čtyři stanice. Když jsem do vlaku nastoupil, brzy jsem zjistil, že žádné kupé není úplně volné. Mám si k někomu přisednout? To ani omylem! Mám zůstat stát na chodbičce? Ale i tady postávají další cestující. Co tedy dělat? Našel jsem pro sebe jediné řešení. Prostě jsem se zamknul na WC. Naštěstí se tam nikdo nechtěl dostat. To bych tam snad omdlel. Ve Vraňanech jsem znovu vylétl z vlaku. A dál? Do Beřkovic je to jedna stanice. Zdálo by se, že teď už pouhá maličkost. Ale vlakem jsem už necestoval. Prostě to nešlo. Tu jednu stanici jsem došel pěšky. Ale ne po okresní silnici, šel jsem přímo po trati. Konečně jsem byl u cíle. Na příjmu jsem byl v takovém stavu, že jsem téměř nemohl ani mluvit. Lékařům však stačil můj děs v očích. Ani se mnoho nevyptávali, nechtěli žádné doporučení k hospitalizaci a hned mě přijali.
Tato cesta z Kladna do Horních Beřkovic je jedním z nejhorších psychiatrických zážitků celého mého života. O něco později, kdy už jsem se dal do pořádku, jsem si ji sám pro sebe nazval „cestou smrti“. Fobií jsem prodělal od té doby ještě řadu. Na svou další „cestu smrti“ jsem se už ale nikdy neodvážil. A až přijdou další fobie? Jedno vím jistě. Zavřu se ve svém bytě, nikomu neotevřu, nebudu brát telefony, nebudu číst sms, ani maily.
Text: Luboš Hora-Kladno
