Je zvyklý chodit denně na kratší procházky a my s maminkou jen trneme, jestli bude schopen se vrátit domů. Zatím se sice vždy vrátil, třebaže adresu našeho bydliště si nepamatuje. Neví co je za den a dokonce ani neví, kolik je mu vlastně let. Maminka s ním chodit nemůže, protože má zase špatná kolena, a v jednom dokonce endoprotézu. Já zase musím pořád běhat po svých článkách, shánět si lidi i organizace o kterých budu psát. Novinařina totiž není jen psaní, ale hodně i práce v terénu.
Úkoly, jak se o tátu postarat, máme rozděleny následovně. Maminka hlídá doma a vaří a já kromě článků běhám po nákupech. Velkým štěstím je, že bydlím ve stejném paneláku i vchodě jako rodiče. Vůbec nevím, jak vše dopadne, až táta nebude moci chodit ven sám. Musel jsem se z těchto důvodů dokonce vzdát své největší lásky - trénování fotbalu, protože to zabere hodně času. Klidně se vzdám i svého studia na dvou Universitách III. věku, ale novinařiny, která mě drží při životě, bych se vzdávat nechtěl.
Rodičům už nabízeli umístění v Domově pro seniory, ale to se mi nelíbí. Jsou to rodiče a já je mám rád. Trápí mě to, najednou mám mnohem méně času. Jistým řešením by sice byla pečovatelská služba v domácnosti, ale ta je zase nepřiměřeně drahá. A my peněz na zbyt nemáme. Rodiče i já máme jen malé důchody. Strašně mě rozčiluje, že psychiatrička, která o tátu pečuje, si za roční péči účtuje 1000 Kč. Maminka se rozhodla požádat o příspěvek na péči, ale vše je teprve v jednání. Vůbec se mi nelíbí, že péče o staré nemocné lidi, kteří celý život pracovali, je v našem státě tak ubohá.
Text: Luboš Hora-Kladno
