Často se jednalo o lidi bez domova, nebo lépe řečeno bez bydlení, kteří byli hospitalizováni dlouhou dobu na psychiatrii hlavně z důvodů že neměli vlastní zázemí a kdyby byli propuštěni, neměli kam jít. Sám jsem k takovým typům kdysi před delší dobou neměl už moc daleko. Přestože dnes, kdy jsem v jiné situaci, kdy mám vlastní byt, zaměstnání, žádné dluhy a naopak menší úspory pro případ nouze, mám k těmto ztroskotancům blíže než k lidem v životě úspěšným. Když se mi v životě něco nepodaří, v něčem tzv. prohraji, vždy si vzpomenu na případy, se kterými jsem se v minulosti setkával a sám si v duchu uvědomím: ,,Ještěže jsem na tom aspoň takhle."
Hodně mi přitom pomáhá i mé zaměstnání v Psychiatrické nemocnici v Praze Bohnicích. Tady se zase setkávám s podobnými typy lidí jako kdysi. Jsou to někteří současní i bývalí psychiatričtí pacienti. Jsem sice oproti nim teď v jiné pozici, ale někdy tak trochu cítím, že mezi ně vlastně svým způsobem stále patřím a hlavně, že je mi mezi nimi dobře. Nikdy jsem neměl rád suverény, kterým se vše v životě dařilo a vystupovali s vlastním přesvědčením, že všechno umějí, všechno znají a vše mohou mít. Takové typy lidí ale v bohnické nemocnici nejsou, určitě ne mezi pacienty. A já sám mám blíže k těm více nemocným i více životem postiženým ať už po stránce zdravotní, nebo sociální.
Luboš Hora-Kladno
