Druhý den byla neděle a já měl možnost poznat zbytek pacientů i se pomalu zapracovávat do režimu neklidového oddělení. Ten byl dost jednoduchý. Ustavičně se uklízelo a to i několikrát denně. Často se dělaly takzvané generální úklidy. Ty spočívaly v tom, že se vystěhoval nábytek/většinou jen židle, případně stoly/ a čistily se hadrem všechny stěny v místnosti, které byly vesměs pokryty umyvatelným latexem. Teprve pak se vytřela podlaha a když uschla, nábytek se nastěhoval zpátky. Úklidy mi nijak nevadily. Aspoň utíkal čas rychleji. Číst na dvojce-béčku nebylo co. Televize tam sice byla, ale tu jsem nesledoval vůbec. Jednak mě pořady nebavily a navíc jsem se nemohl soustředit. Co se týče pacientů, tak ač se jednalo o neklidové oddělení, žádný výraznější neklid jsem na dvojce za ten večer neřešil.. První byl věkově můj vrstevník a navíc pocházel z našeho regionu, konkrétně ze Slaného. Zajímavější byl však ten druhý, jménem také Péťa/nebyl to ale ten bývalý klient z Peer-klubu/. Tenhle Péťa i když už překročil čtyřicítku věku, stále se česal na ,,pankáče" a někdy na mě působil jako přestárlé dítě. Kromě toho ustavičně u sebe nosil část bible, konkrétně celý Nový zákon a často a rád mluvil o Bohu, třebaže se ani neuměl modlit a třeba desatero Božích přikázání jsem mu musel napsat na papír, aby byl aspoň trochu v obraze. Pak si vyžebral u staničního ošetřovatele sešit a propisku a zkoušel psát verše. Zpočátku neměly hlavu ani patu, navíc množství pravopisných chyb. Později u některých jednotlivých veršů aspoň dosáhl nepatrného výsledku.
Nejoblíbenějším místem pro pacienty byla kuřárna. Problém byl ale v tom, že všichni cigarety balili a na oddělení byl až chronický nedostatek tabáku i papírků. A mě zase se vrátila doba starých časů před 15 lety a dříve. Zase se vybíraly vajgly z popelníků, ty se rozdělávaly a z takhle získaného tabáku se balily cigarety nové. Musím přiznat, že tohle jsem dělal na neklidu i já. Naštěstí umím ručně balit. A právě tady mi nejvíc pomohl ,,pankáč" Péťa. Na kuřárně trávil snad celý den a tabák z vajglů sháněl nejen pro sebe, ale i pro mě. Papírky vždycky někde vyžebral a i o ty se se mnou dělil vyloženě stylem půl na půl. Krátce po mě přivezli na dvojku pacienta z Kralup nad Vltavou. Za krátký čas jsme byli kamarádi. Jmenoval se Martin a bylo mu také něco málo přes čtyřicet. Po týdnu na neklidu jsme se společně stěhovali na klasické příjmové oddělení. Tam naše kamarádství vyvrcholilo. Seděli jsme na jídelně spolu sami dva u jednoho stolu a bavili se hlavně mezi sebou. Protože mě přivezli do Beřkovic úplně beze všeho, včetně jakýchkoli hygienických potřeb, navíc v potrhaném oblečení neměl jsem to zrovna lehké. Tady mi zase hodně pomohl Martin. Na návštěvy za ním obden jezdila sestra. Samozřejmě mu vozila potřebné věci. Právě přes ni jsem takto od ní získal aspoň kartáček a zubní pastu. Když jsem později z Beřkovic odcházel a Martin ještě na příjmovém oddělení, kam nás ve stejný den přeložili zůstal, daroval mi na cestu dvě čistá trička, abych necestoval domů vlakem v potrhaném a zašpiněném oblečení. S Martinem jsme si domluvili setkání v Kralupech až nás propustí. Zatím nevím jestli je tenhle pacient ještě v Beřkovicích, nebo už doma.
Luboš Hora-Kladno
