– Zdravotně-sociální portál – www.Lidemezilidmi.cz • Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Nový web naleznete na adrese www.lidemezilidmi.cz

Jsem vděčný všem kolegům ze zaměstnání a vážím si jich

1. 10. 2019

Ve spolku ,,Dobré místo", který sídlí v areálu Psychiatrické nemocnice-Praha Bohnice, pracuji bezmála 7 let. V žádném jiném zaměstnání jsem neměl tak skvělé kolegy, jako právě v ,,Dobrém místě". V dobách před přiznáním plného invalidního důchodu / byl mi přiznán v roce 1993/ jsem vystřídal větší množství zaměstnání od vychovatele na učilišti a učitele na ZŠ, přes sanitáře až po vyloženě dělnické profese. Takřka v každém z těchto zaměstnání jsem měl s někým z kolegů nějaké problémy. V ,,Dobrém místě" je to ale úplně jiné. Za těch necelých 7 let, co v této organizaci působím si nepamatuji, že bych měl s někým z kolegů, nějaký konflikt. Přitom v ,,Dobrém místě" jsem zdaleka nejdéle ze všech svých zaměstnání.

Mí současní kolegové mají většinou podobné problémy jako já a proto jsou chápaví, citliví i hodně benevolentní. Berou mě takového jaký jsem. Nikdy mi nikdo z nich nic nevyčítal a to i v případech, kdy by byly nějaké případné výčitky namístě. Jako příklad uvedu letošní srpen. Byl jsem na tom psychicky hodně špatně a díky tomu také skončil nejprve v kladenské nemocnici a poté v Psychiatrické nemocnici v Horních Beřkovicích. Ještě před těmito hospitalizacemi jsem ale náhle přestal chodit do zaměstnání. Díky mým fobiím to prostě nešlo a nakonec jsem skončil ve zdravotnických zařízeních i proti mé vůli. Dal jsem se propustit hned jak to bylo možné./nikoli ovšem na tzv.revers/. Po propuštění, ke kterému došlo začátkem měsíce září, jsem se stále necítil dobře. Vedoucímu spolku Jožkovi Gabrielovi jsem to telefonicky oznámil a on díky své vstřícnosti a citlivé povaze chápající problémy jiných mi dal ještě několik dní volna, abych si doma zvykl na normální život mimo psychiatrické uzavřené zařízení. Ono být zavřený na uzavřeném psychiatrickém oddělení a být doma a zapojovat se do běžného života, v tom je propastný rozdíl. V první polovině září jsem si nejprve dvakrát vyzkoušel si do místa mého zaměstnavatele jen zajet se podívat, aniž bych se zapojil do pracovního procesu. Když jsem zjistil, že mi nikdo nic nevyčítá a nikdo z kolegů mi neřekl křivé slovo, strašně mě to psychicky posílilo. Od 15. září jsem se už normálně a naplno zapojil do pracovního procesu v ,,Dobrém místě". A najednou to i přes všechny další problémy, které v současné době mám/netýkají se už zaměstnání/ šlo. Je to zásluha nejen mého skvělého šéfa Jožky Gabriela , ale vlastně všech mých kolegů a kolegyň ze zaměstnání. Tímto bych chtěl všem moc a moc ze srdce poděkovat.

Luboš Hora-Kladno