Dva dobří kamarádi z minulosti
Na neklidovém oddělení beřkovické nemocnice jsem se po dlouhé době setkal se dvěma kamarády ze vzdálenější minulosti Alešem Jirmusem a Romanem Klingou. Každý tam ale působil ve zcela jiné, vyloženě protikladné funkci. Mgr. Aleš Jirmus jako vrchní staniční ošetřovatel a Roman Klinga jako pacient. Já měl pravda trochu problém je po těch dlouhých 15 letech, co jsme se neviděli, je poznat. Oni mě oba poznali hned a hned se ke mě také hlásili. S Alešem jsme tehdy sváděli neúprosné bitvy za pinpongovým stolem. Musím napsat, že mě tenkrát obvykle porážel. Pinpong hrál totiž závodně, respektive soutěžně. Působil v té době jako obyčejný sanitář na někdejším pověstném pavilonu číslo 14 a jeho vzděláním byl výuční list bez maturity a sanitářský kurs. Za těch 15 let to dotáhl nejen na titul magistra, ale i na funkci vrchního staničního ošetřovatele celého jednoho pavilonu. Teď po letech na neklidovém oddělení nejen že se nade mne nijak nevyvyšoval, ale naopak svými radami a zkušenostmi se mi snažil všemožně pomoci.
A Roman Klinga z Litvínova? Ještě na starém příjmovém oddělení, které bylo jinde než je to současné jsme to jako pacienti ,,táhli" spolu hned několikrát. Byli jsme tenkrát dobrými kamarády. A naše přátelství nezpřetrhalo ani těch dlouhých 15 let. /Patrně ještě o něco déle/. Co na tom, že jsme oba za tu dobu poněkud zestárli? Já mám málo vlasů. Roman je má zase úplně šedivé až bílé. Tyto fyzické nedostatky však na našem skvělém kamarádství nemohou nic změnit. Romana přivezli na neklid až po mě. Strávili jsme tam spolu asi 4 dny. Pak mě přeložili na ,,přijímák", Roman zůstal na neklidu. Když mě překládali, bylo mi dost smutno. My se totiž pořád měli o čem bavit a na co vzpomínat. Roman má perfektní povahu. Pro kamaráda by se rozdal. Přijel z domova slušně zásoben. Ustavičně mi něco nabízel. Nevzal jsem si od něj nic. Snad bych si vzal cigarety, o které byla na pavilonu taková bída. Ale tady mi Roman nemohl pomoci. Sám je totiž nekuřák. Když jsme se loučili, daroval mi šortky. Na mou cestu domů, ale také na památku.
Luboš Hora-Kladno