Maďarsko bylo za jeho života součástí Rakouské monarchie/K tzv.rakousko-uherskému vyrovnání došlo až roku 1867/, ale v národě už to revolučně vřelo. V tomto napjatém ovzduší těsně před revolučním rokem 1848 studoval Petofi se zápalem jemu vlastním dějiny Velké francouzské buržoazní revoluce. Přišel rok 1848 a revoluce zachvátily takřka celou Evropu. Ne jinak tomu bylo i v nesvobodném Maďarsku. Petofiho maďarská revoluce doslova pohltila. Od počátku patřil k nejradikálnějšímu křídlu. Za svůj národ bojoval a rval se nejen svými písněmi a verši, ale též skutečnými činy. Společně s dalšími maďarskými revolucionáři se zmocnili tiskárny a vysázeli leták, obsahující 12 bodů národního programu, ve kterém požadovali nejen národní osvobození od Rakouska, ale přišli i s programem demokratických a sociálních reforem. Petofi revolucí skutečně žil o čemž svědčí fakt, že vstoupil do protirakouské sedmihradské armády, kde brzy dosáhl nejen hodnosti majora, ale především se vyznamenal velkou statečností. Maďarská revoluce však v roce 1848 skončila ještě porážkou./Zvítězila až téměř o 20 let později/. Rozhodla o tom ruská pomoc Rakousku v rámci tzv. Svaté aliance. Těsně před konečnou porážkou revoluce, v jedné z potyček s ruskou jízdou Sándor Petofi padl. Bylo mu pouhých 26 let.
Dílo, které zanechal je sice nevelké rozsahem, ale znamená počátek nové maďarské poezie. Jeho lyrika i epika se učila u lidové písně a je proniknuta životem maďarského lidu, který nikdo z Petofiho předchůdců ani současníků nepoznal z tak důvěrné blízkosti. Vrcholem jeho tvorby jsou politické písně jako vášnivý komentář maďarské revoluce roku 1848, jejích nadějí, úspěchů i zklamání. Verše ,,Z jediné myšlenky mám strach..." k nim patří a hrdinným závěrem svého života je autor i naplnil bezezbytku. Znám je doslova a patří k mým nejoblíbenějším vůbec. Proto na závěr aspoň jejich část:
Z jediné myšlenky mám strach...
Z jediné myšlenky mám strach:
na loži zemřít, v poduškách,
pomalu uvadnout jak květina,
jíž skrytý červík život podtíná,
a zvolna skomírat jak svíčky knot,
jenž v prázdné síni svítí do temnot.
Ne takovou smrt,bože,dej,
ne, takovou mne netrestej!
Kéž jsem jak strom a blesk mi rozetene můj kmen
či bouře s vichřicí mne vyrve po kořen,
kéž jsem jak skála, jež se do údolí zřítí,
zatímco nebesa se třesou v hromobití....
Báseň je dlouhá a proto dále jen její hlavní smysl. Autorovým přáním je nezemřít přirozenou smrtí, ale jak je psáno v následujících verších, chce položit svůj život v boji za vítězství maďarské revoluce, nejen národa , ale i sociální vítězství prostého lidu.
Luboš Hora-Kladno
