Dnes občas potkávám své spolužáky ze základky. Moc se nepoznáváme. Důvod? Oni byli tenkrát štíhlí až hubení, já otylý. A dnes? Je to přesně naopak. Někteří bývalí spolužáci tak ztloustli, že bych je málem nepoznal. Mnozí/myslím samozřejmě hlavně muže/ mají dnes přes ,,metrák". Pravda jsou snad o pár ,,centáčků" vyšší než já, ale nikdo z nich nemůže mít ani 190 cm. A ta jejich váha tomu neodpovídá. Oni se mi kdysi posmívali pro moji obezitu. Dnes bych jim to mohl vracet i s úroky. Ale ať jsem jaký jsem, jedno mám v povaze zakořeněné. Zásadně se nikomu neposmívám. Snad proto, že v dětství jsem si s tím zažil svoje a je i dost možné, že to byl počátek mých pozdějších velkých psychických problémů. Moji věkoví vrstevníci psychické problémy většinou nemají, určitě ne v takové míře jako já. Zato už často mají ve věku po padesátce problémy interní, nebo pohybové. V nejednom případě je důležitou příčinou jejich současná obezita. Já sice zápolím každou chvíli s psychickými problémy, ale klasicky-somaticky jsem nebyl nemocný snad 15 let zpátky. Když se s bývalými spolužáky občas potkám, často se lekám jejich ,,dobře živených" postav, ale neřeknu jim ani slůvko nějaké kritiky. A když mě žádají o radu, jak zhubnout? Mám jedinou. Zásadně žádné diety. Jen co nejvíce pohybu. Makat, makat makat. Třeba až do padnutí. Tak to dělám já-člověk, který má k obezitě dědičné sklony. Žádné diety nedržím. Jím všechno, hodně a co je zvláštní nejvíce večer, kdy by se právě mělo jíst nejméně. A ať jím, jak jím a ať jím co jím, nad těch svých pětašedesát se nedostanu. A lidem co mě neznali v dětství pak nemohu vysvětlit, že jsem býval tenkrát vyloženě obézní. Prostě mi to nevěří...
Luboš Hora-Kladno