Nepříjemný zážitek se udál na pohyblivých schodech stanice metra-Kobylisy. Právě jsem sbíhal pohyblivé schody dolů k metru, když jsem si všiml, jak na schodech leží mladý muž se silně potlučeným obličejem. A co na to cestující? Vůbec si ho nevšímali, překračovali ho a málem by po něm snad šlapali. Jejich lhostejné jednání bylo až do ,,nebe volající". Nikdo se nesnažil zjistit, co se muži přihodilo. To mě silně pobouřilo. Vzhledem k tomu, že trpím těžkou až extrémní poruchou osobnosti, na cestující jsem nejprve chtěl začít křičet, jako už několikrát v minulosti. A ,,šťavnatými" výrazy bych přitom patrně nešetřil. Ale ovládl jsem se a za pomoci jednoho pána jsme mladého muže zvedli na nohy a pomohli mu se schodů dolů na nástupiště. Tam jsme ho posadili na lavičku. Už se probíral a hlavně o sobě věděl. Ukázalo se, že právě prodělal epileptický záchvat. A ostatní cestující si snad mysleli, že je opilý. A i kdyby? Já bych mu ani jako opilému prostě nemohl odmítnout pomoc. Velká většina takzvaných ,,slušných" lidí považuje opilce, nebo třeba bezdomovce za méněcenné lidi, jakýsi odpad společnosti, který patří na smetiště. Já se svou silně problémovou osobností se snažím uvažovat jinak. I ti nejubožejší a nejodpudivější občané jsou především lidské bytosti. Lze po mém nedávném zážitku říci totéž o těch takzvaně ,,slušných" lidech?...
Luboš Hora-Kladno