Pacienty, ale i zaměstnance/například. údržbáře, nebo psychologa/ jsem porážel doslova jak, jsem chtěl. U mého zaměstnavatele v bohnické nemocnici je ale situace jiná. Pravda, proti některým soupeřům ani nehraji naplno a přesto snadno vítězím. Kvalitních hráčů je ve spolku Dobré místo ale celá řada. Všichni jsou hodně vyrovnaní a porazit může kdokoli kohokoli kdykoli. To mě vyhovuje a vyloženě baví. Proti takovým soupeřům musím hrát nadoraz. Sice většinou vyhrávám, ale dost často také prohraju. Pingpong jsem hrál v prostorách Spolku dobré místo za normálního provozu při každé své pracovní návštěvě. Za jednu pracovní dobu jsem odehrál třeba i 10 zápasů. Byl jsem rozehraný a tak mi to vyhovovalo.
Pak ale přišla koronavirová pandemie a s ní uzavření Dobrého místa pro pacienty. Brzy jsem tam ale začal stejně jezdit a stýkat se aspoň s některými spoluzaměstnanci. Pingpongové zápasy se omezily jen na duely se šéfem Jožkou Gabrielem.To je ale mimořádně kvalitní soupeř. I když jsem ho dříve spíše porážel/samozřejmě ne vždy/, teď najednou prohrávám jeden zápas za druhým. Co na tom, že obvykle musíme absolvovat tři sety, protože po těch dvou bývá stav 1:1? Co na tom, že zápas je vypjatý do poslední chvíle, do které je výsledek stále na vážkách? Prostě v poslední době prohrávám a musím sportovně přiznat, že momentálně je Jožka lepší.
Vymlouvat se na to, že kromě něho teď v době uzavření prostor spolku nemám s kým hrát a že jsem tedy nerozehraný by byl nesmysl. Jožka je na tom úplně stejně. Ted také s nikým jiným než se mnou nehraje. A je mi najednou tak trochu jasné, proč jsem ho dříve většinou porážel. Já hrál pingpong v Dobrém místě s pacienty skoro pořád. Jožka jen výjimečně. Proto jsem byl rozehraný a on ne. To je asi hlavní důvod mých dřívějších vítězství. A recept, jak zase porazit Jožku? Hlavně co nejvíce hrát. Nejen s ním, ale i s jinými zaměstnanci a pacienty. Však se mi po tom teď v době uzavření Dobrého místa tolik stýská. Přitom před tím uzavřením se zvýšil zájem o pingpong natolik, že aby si zahráli všichni zájemci, začali jsme hrát nejen čtyřhry, ale dokonce i obíhačku. Takový byl o malý míček létající nad zeleným stolem u pacientů zájem. A já jen věřím, že stejné to bude až se devatenáctka zase pro pacienty otevře.
Luboš Hora-Kladno
