Tak velký i tak panický jsem měl ze všeho strach. Došlo to až tak daleko, že jsem se začal dostávat do vyložených psychických depresí, až jsem byl pomalu ,,zralý“ na hospitalizaci v nějakém psychiatrickém zařízení.
Nemohl jsem třeba ani pořádně spát, protože na koronavirus jsem musel pořád myslet a děsil mě i v noci. A nakažených lidí stále přibývalo, stejně jako nařízených zákazů. Přestal jsem běhat, cvičit a tím víc se můj psychický stav zhoršil. Byl jsem už psychicky téměř na dně. Ale pak došlo ke zlomu. Vytáhl jsem kolo a vyjel do prostředí jarní přírody. Právě začínaly rozkvétat pampelišky a louky byly plné dalších květů jara. A byla to právě ta jarní příroda, která způsobila ten výrazný zlom v mém postoji ke koronarovirové pandemii. To mám být pořád zalezlý doma a jen se trápit strachem z nákazy? To mám snad přijít o všechnu tu nádheru rozkvetlých luk i o neopakovatelné kouzlo vůně do jarního období právě se probouzejících lesů? Tak to tedy v žádném případě! At se třeba i klidně nakazím, ale to co mám tolik rád a co je mému srdci tolik drahé si vzít nedám. Nikým a ničím! Síla, která by mi to všechno snad mohla vzít prostě neexistuje, nebo lépe řečeno nesmí existovat. Ne, nebudu nijak vyloženě ignorovat nebezpečí nákazy, ani ho zlehčovat. Ale současně mě ten strach z pandemie nesmí ovládnout ani výrazně ovlivnit způsob života, na který jsem vždy na jaře zvyklý. V mém případě to znamená být co nejvíce venku a hlavně v přírodě. A samozřejmě že s povinnou rouškou na ústech jsem na kole vyrážel do přírody víc a víc. Jen kontaktu s lidmi jsem se snažil vyhýbat více než obvykle. Zcela se zbavit obav a hlavně odpovědnosti vůči ostatním by určitě nebylo na místě. A pak jsem se odvážil i do Prahy, o které jsem od některých známých slyšel pomalu hororové scénáře o nebezpečí nákazy.
A i do ,,extrémně nebezpečného“ hlavního města jezdím teď ke svému zaměstnavateli už pravidelně. Ne neporazil jsem samozřejmě koronavirus, ale porazil strach a obavy z jeho nákazy. A to v mém případě, v případě člověka, který trpí silnými úzkostmi a duševním onemocněním stačí.
Luboš Hora-Kladno
