Sítenské údolí to je celé mé dětství i mládí. Tehdy pravda vypadalo trochu jinak. Dnes je upravené na zdaleka největší kladenský park. Já ho však pamatuji ještě v jeho původní podobě. Bylo tehdy oproti dnešku sice trochu zpustlé a zanedbané, ale zato tak nějak mnohem víc ,,přírodnější“.
Tady jsme si kdysi v dětském věku hrávali na vojáky, nebo indiány. Nepotřebovali jsme k tomu nějaké drahé napodobeniny zbraní koupené v hračkářství. Stačili nám obyčejné klacky. Tady jsme kdysi rok co rok pálili u nás na Sítné tolik oblíbené čarodějnice. Tady jsme si dělali ohýnky i jindy, scházeli se u nich a zpívali při kytaře. Pamatuji se dokonce, že svého času tady starší kamarádi z prken nakradených na nedaleké pile postavili dokonce i primitivní srub. Tady jsme v dospívajícím věku chodili na svá první rande. Je to sice už pár desetiletí zpátky a přece mi připadá, jako by to bylo včera.
Sítenské údolí existuje stále, třebaže bylo přeměněno na velký park a vypadá jinak. Ale stromy a keře tu kvetou pořád. A v křoviskách nad údolím dokonce stále zůstávají divocí králíci. I jejich život se změnil. Ted se odvažují ven jen v noci, když přes den jsou ukryti ve svých norách. Zůstali věrni Sítenskému údolí. I já zůstávám. A tak, pokud nejsem zrovna někde mimo město, vycházím aspoň na chvíli před náš panelák na ,,svou“ lavičku těsně nad údolím. Jeho křoviska mám přímo za zády.
A asi 10 metrů před sebou sakuru-japonskou třešeň v plném květu. Miluji rozkvetlé stromy, dávno již vím, kdy který strom přechází do květů. U sakury to bývá obvykle koncem dubna. Stejně tomu bylo i letos.
Sakura nádherou svých květů předčí všechny ostatní stromy. Snad jen kaštany jí mohou konkurovat. Ale ty kvetou až v květnu.
A tak jsem letos, jako vlastně každý rok sedával na konci dubna téměř denně na ,,své“ lavičce před rozkvetlou sakurou. A rozkvetlá křoviska s králičími norami přímo za zády. A rozkvetlé ovocné stromy hned pod nimi v Sítenském údolí plném květů. Tady jsem relaxoval. Tady jsem čerpal duševní sílu, kterou jsem díky koronaviru zrovna tolik potřeboval. A uvědomoval jsem si přitom jedno. Jaké štěstí, že mám svůj maličký byt právě tady hned nad Sítenským údolím.
Luboš Hora-Kladno
