Jinčov leží ve skutečně malebném prostředí v hlubokých munavských lesích na samém jihu kladenského regionu na hranici s regionem berounským. I jeho poloha na nevysoké, ale nápadně strmé skále ze tří stran obtékané potokem Vuznicí je velmi přitažlivá.
K Jinčovu mám hluboký osobní vztah. Objevil jsem ho ještě někdy v dospívajícím věku při jednom ze svých cyklovýletů. Od té doby jsem na něm byl mnohokrát. Většinou na kole, ale také pěšky a dokonce i v zimě na běžkách. Od Kladna je vzdálen přesně 22 kilometrů. Tohle místo se pro mě stalo časem svým způsobem posvátným. Jezdím tam, teď už jen na kole každý rok. Je to jedno z míst, kde dokáži načerpat psychickou sílu.
Můj vztah k Jinčovu je ale ještě mnohem hlubší. Kdysi jsem četl nedokončené prozaické dílo Karla Hynka Máchy-román ,,Kat", konkrétně jeho jedinou dokončenou část-,,Křivoklát". Silně lyrizovaná próza mě okouzlila natolik, že jsem se podle ní sám pokusil napsat podobný historický příběh ze stejného období-doby těsně předhusitské, konkrétně z 90. let 14. století. Psal jsem ho v době, kdy jsem v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích čekal na přiznání invalidního důchodu a díky tomu tam musel strávit třičtvrtě roku. Byl jsem zavřený na pavilonu a moc toužil po svobodě, kterou od té doby považuji za největší životní hodnotu. Mnohokrát jsem uvažoval o útěku z léčebny, ale tenkrát jsem přece jen dlouhou hospitalizaci vydržel a neutekl. /Z Beřkovic jsem utekl opakovaně, ale až v pozdějších letech a to i z uzavřeného oddělení/. Tenkrát při tom nekonečném čekání na přiznání důchodu jsem místo útěku z léčebny napsal historický příběh s výstižným názvem ,,Útěk". Psaní mi moc psychicky pomáhalo a já svým vymyšleným příběhem doslova žil. Samozřejmě že úroveň mého ,,Útěku" nemohu srovnávat s Máchovým ,,Křivoklátem". Co se týče děje mají společné jen jedno-historicky doložené věznění českého krále Václava IV. na Křivoklátě. Okolo toho se oba příběhy točí, ale jinak jsou dějově zcela odlišné. V mém příběhu sice také vystupují skutečné historické postavy/vedle krále Václava především jeho oblíbenci z řad nižší šlechty jako např. Čúch ze Zásady, Zikmund Huller, nebo Jíra z Roztok/, ale většinu postav jsem si vymyslel. Hlavní, vyloženě vymyšlený hrdina mého ,,Útěku" - rytíř Lumír Sokol z Jinčova je s králem vězněn na Křivoklátě. Podaří se mu z hradu prchnout, za silně dramatických okolností se dostává nejprve na Jinčov, jehož je královým správcem a poté do Prahy, odkud přivádí pomoc pro krále na Křivoklát. Král je tak díky němu ze zajetí vysvobozen. To je ale jen vedlejší část děje mého příběhu v ,,Útěku". Tou hlavní je silný citový vztah mezi Lumírem Sokolem z Jinčova a prostou dívkou z křivoklátského podhradí, která mu při útěku z hradu pomůže. I když krátký ale silný citový vztah králova rytíře a dívky z lidu končí nešťastně/dívka je zavražděna královými odpůrci/, rytíře Lumíra tato životní tragédie nakonec do kolen přece nesrazí. Smysl života nachází v pomoci všem bědným a utlačovaným, kterých bylo ve středověké feudální společnosti tolik.
Ten příběh jsem tenkrát v Beřkovicích nejen psal. Já ho dokázal i prožívat. Nikdy jsem se ho nikde nepokoušel nabízet k vydání, ale doma ho mám v rukopise dodnes. A na Jinčov jezdím na kole každý rok vždy znovu a znovu, někdy i několikrát do roka. Tohle místo je pro mě prostě posvátné.
Luboš Hora-Kladno
