Naše organizace tady díky úzké spolupráci s bohnickou nemocnicí dosáhla svého vrcholu. Osobně pamatuji časy, kdy nás ve spolku působilo asi 5 zaměstnanců. V současné době nás je několik desítek. Prakticky všichni naši zaměstnanci trpí nějakým duševním onemocněním. Mnozí mají asi těžší diagnózu než já. I když jsem nikdy neprodělal žádný psychotický stav a mou diagnózou je těžká smíšená porucha osobnosti, sotva kdo mě může někdy předčít v počtu hospitalizací v psychiatrických zařízeních.
Nic na tom nemění fakt, že drtivá většina mých hospitalizací byla velmi krátkodobá/zhruba dvoutýdenní/. V Bohnicích jsem zaměstnán v rámci naší organizace jako tzv. Peer v místním Peer -klubu/součást PN -Bohnice/ a ve stejné funkci i na pavilonu 19/součást spolku Dobré místo/. Mou hlavní pracovní náplní je ale novinářská činnost pro webové stránky www.lidemezilidmi.cz.
Za normálního stavu jezdím do areálu PN Bohnice 2x v týdnu na dopolední i odpolední směnu. V úterý působím jako Peer v Peer-klubu, v sobotu pak ve stejné funkci na pavilonu 19. Tak vše probíhalo až do poloviny letošního března a mě to maximálně vyhovovalo. V Bohnicích jsem se vždy cítil velmi dobře, mám zde větší množství kamarádů jak mezi spoluzaměstnanci, tak mezi pacienty. Za celou dobu svého působení zde jsem nikdy s nikým neměl sebemenší konflikt. To je při mé diagnóze těžké poruchy osobnosti opravdu na pováženou.
V polovině letošního března byl v České republice vyhlášen nouzový stav díky koronavirové pandemii. Díky tomu v Bohnicích padla dočasně má práce Peera jak v Peer-klubu, tak na devatenáctce. Zůstala mi sice novinářská činnost, ale to už mi v mém současném psychickém stavu nestačí. To jsem sám na sobě poznal velmi brzy. Krátce poté, co jsem přestal jezdit do areálu bohnické nemocnice se můj psychický stav začal prudce zhoršovat. Chyběla mi společnost spoluzaměstnanců i pacientů mezi kterými se cítím tak dobře. Po pouhých pár týdnech to už nešlo vydržet a já se do Bohnic rozjel. Fakt, že v hlavním městě je největší nebezpečí nákazy už mě vůbec nezajímal. V Bohnicích se díky pandemii mohu sice setkat jen s několika spoluzaměstnanci, ale i to mi stačí. Hned je mi psychicky mnohem lépe. Přibližně od poloviny dubna jezdím do areálu bohnické nemocnice pravidelně, třebaže bych teď nemusel a mohl bych si jen v klidu doma psát své články.
Společnost kolegů zaměstnanců by mi ale moc chyběla a zase bych se začal dostávat do depresí. Proto teď zase jezdím do Bohnic pravidelně bez ohledu na větší nebezpečí nákazy. To se raději v Praze nakazím koronavirem, než abych sám doma psychicky trpěl. Luboš Hora-Kladno
