Nemíním vůbec Otčenáškův román nějak rozebírat. Jen jsem si na něj a především jeho název vzpomněl letošní poslední dubnovou středu, kterou jsem stejně jako tu předchozí strávil v areálu PN-Bohnice na pavilonu 19, kde své služby bohnickým pacientů nabízí spolek ,,Dobré místo", jehož jsem zaměstnancem. V půl druhé odpoledne jsem zrovna běžel na jiný pavilon s číslem 24, kde je momentálně dlouhodobě hospitalizován můj nejoblíbenější bohnický pacient Marek Rychtera.
Co to má ale společného s románem Jana Otčenáška? V PN - Bohnice je momentálně naše devatenáctka, stejně jako další místní aktivity pro pacienty uzavřena. Důvodem je koronavirová pandemie. Řada našich zaměstnanců však na devatenáctku stejně aspoň jednou v týdnu dochází, třebaže pacientům se v době pandemie věnovat nemohou. Docházím tam i já, protože mezi kolegy ze zaměstnání se cítím velmi dobře. Stejný důvod docházet do Bohnic mají i ostatní kolegové, kteří na devatenáctku docházejí. Prostě je nám spolu dobře.
Jen ti pacienti nám teď chybějí. Každý z kolegů má mezi pacienty své oblíbence, jako já především Marka Rychteru, ale i některé další. Svým způsobem se nám po nich stýská. A tak jsme si prosadili své výjimky. Začala s tím kolegyně Jana, která pro jistou pacientku/mimochodem též Janu/ zařídila u bohnických lékařů výjimku a pacientka Jana tak může i v období stále neskončené pandemie na devatenáctku v době naší přítomnosti docházet. Když jsem se to dozvěděl, okamžitě mě napadlo, že bych i já mohl zařídit výjimku pro svého velkého oblíbence Marka Rychteru.
Spojil jsem se telefonicky s jeho ošetřující lékařkou a výjimku mu skutečně vymohl. Jenže... První účast Marka na 19 nevyšla, třebaže už povolenou výjimku má napsanou jeho lékařkou ve svém chorobopisu. Proč však nevyšla? Zrovna když jsem pro něj běžel od nás z devatenáctky na jeho čtyřiadvacítku strhla se nad areálem bohnické nemocnice doslova průtrž mračen. Ty dva pavilony jsou sice od sebe vzdáleny jen pár set metrů, ale po absolvování této vzdálenosti jsem byl díky extrémně silnému lijáku promočen doslova na kost. A vlastně zbytečně. Marka nakonec sestřičky ze čtyřiadvacítky k nám na devatenáctku nepustily, právě díky tomu extrémnímu lijáku.
Bylo to sice z jejich strany rozumné a jejich obavy, že jen lehce oblečený Marek by mohl snadno nastydnout i oprávněné. Přesto mě to trochu zkazilo náladu. Ne vždy se vše podaří a napoprvé obzvlášť ne. Právě v této souvislosti jsem si vzpomněl na Otčenáškův román ,,Když v ráji pršelo". Bohnická nemocnice je pro mě symbolem psychického ráje. V tom knižním Otčenáškově ráji byl déšť zobrazen jen symbolicky, zato v Bohnicích tu poslední dubnovou středu byla skutečná krátkodobá průtrž mračen a lilo jako z konve.
Luboš Hora-Kladno
