Pracovali jsme spolu v bohnickém Peer klubu dva roky. Chodili jsme spolu trénovat fotbal pravidelně každé úterní odpoledne s bohnickým týmem. Spolu jsme se zúčastnili mezinárodního fotbalového turnaje v bavorském Mnichově. Tenkrát jsme spolu bydleli na dvoulůžkovém pokoji v mnichovském hotelu. Tenkrát, když jsme my oba psychicky nemocní vyrazili do centra Mnichova, oboum se nám udělalo špatně. Tenkrát jsme se
v této pro nás kritické situaci jeden druhého podporovali. To jsou mé nejdůležitější vzpomínky na kolegu a především skvělého kamaráda ze Zapsaného spolku ,,Dobré místo" Andreje. Za ty dva roky jsme spolu něco prožili.Pamatuji se ještě jak na jiném mezinárodním turnaji, tentokrát
v českých Neratovicích jsem dělal svoji reportáž se zahraničními protihráči jen díky Andrejovi, který dokázal mé dotazy i odpovědi skvěle tlumočit. A bylo mu přitom úplně jedno jestli anglicky, nebo německy. Rodilý Kazach Andrej zvládá na rozdíl ode mě hned čtyři jazyky. Já s ním mohl mluvit jen česky, nebo rusky.
Ale co je to nejdůležitější. Andrej jednal vždy maximálně ,,fér". Na Andreje byl vždy maximální spoleh. Nezklamal nikdy. Já sám jsem díky své psychice člověkem silně problémovým.
S Andrejem jsem za ty dva roky společné práce neměl sebemenší konflikt. A teď. Andrej z našeho společného zaměstnání
v zapsaném spolku ,,Dobré místo" a s ním spojeného ,,Peer Klubu" odchází. Bohnický Peer klub pořádá pravidelné besedy především s lidmi s duševním onemocněním. Já se jim snažil vždy vyhnout a nezúčastnoval se jich. Besedu a svým způsobem i rozlučku s Andrejem jsem ale odmítnout nemohl. Byla by to pro mě neúcta ke kolegovi, ale hlavně skvělému kamarádovi, na kterého byl vždy maximální spoleh. Andrej odešel. Já zůstávám, ale bez Andreje už to nebude ono. Budeš mi chybět Andreji. Moc chybět.
Luboš Hora-Kladno