Před přiznáním plného invalidního důchodu,jsem odpracoval pouhých deset let. V mých třiceti letech mi tento typ důchodu přiznali. Od této doby ho pobírám nepřetržitě. I při důchodu,který mám nízký jsem se snažil pracovat. Začínal jsem jako externí novinář v různých regionálních, ale i celostátních listech. Pak jsem asi dva roky působil ve středisku pro lidi s duševním onemocněním zvaným BAOBAB. Nutno podotknout, že zaměstnání před přiznáním důchodu jsem jako již nemocný hodně strádal. Dělal jsem všechno možné od vychovatele na učilišti, přes učitele na ZŠ, sanitáře na interním oddělení až po různé dělnické profese. Nejdéle jsem vydržel necelé dva roky jako vychovatel. V některých zaměstnáních jsem naopak vydržel jen několik měsíců. Byly to tenkrát pro mě těžké doby. Za těch deset let před důchodem jsem poznal celou řadu nadřízených. S některými jsem vycházel celkem dobře, s jinými už hůře a s některými vyloženě špatně. Dodnes mě mrzí, že nedokázali pochopit moji nemoc. Lidé s duševním onemocněním budou mít vždy podobné problémy jako já. Navenek vypadají zdravě, ale do jejich duše nikdo nevidí. Jaké štěstí, že se mi podařilo dostat do Zapsaného spolku ,,Dobré místo", kde jsem před asi šesti lety začínal, jako novinář. Zatímco před důchodem jsem u jednoho zaměstnavatele vydržel nejdéle necelé dva roky/většinou však jen několik měsíců/, v ,,Dobrém místě" působím již šestým rokem, což je v podstatě nejdelší doba ze všech jeho zaměstnanců. Taková změna? Jak je to možné? V čem je ten zásadní rozdíl? Zdaleka ne jen v tom, že pracuji ve výborném kolektivu spoluzaměstnanců.
Zatímco dříve mi mí kolegové nadhazovali mé psychické problémy a častá hospitalizace na psychiatrii, teď se konečně cítím jako rovný mezi rovnými. Zásadní důvod je ale v něčem jiném. Mám skvělého šéfa Jožku Gabriela. Je mým nadřízeným celých těch šest let, co pod ním pracuji. A za celou tu dobu mi neřekl křivé slovo a to ani v případech, kdy jsem si to vyloženě zasloužil. Mnohokrát mě dokázal psychicky podpořit. Díky němu se počet mých hospitalizací v psychiatrických zařízeních oproti minulosti výrazně snžil. Jožka je pořád v dobré náladě. Naštvaného jsem ho za těch necelých šest let neviděl nikdy. A svou dobrou náladu dokáže přenášet i na mě. Je maximálně tolerantní. Na každé setkání s ním se vyloženě těším. Prostě a jednoduše: ,,Je to nejlepší šéf celého mého života"
Luboš Hora-Kladno