Místo toho jsem udělal pravý opak. Vzal kolo, vzal činky a začal si dávat do těla. Můj psychický stav se díky tomu začal rychle zlepšovat. Tenhle recept na úzkosti už mám vyzkoušený.
Stále mi však chybělo prostředí, ve kterém jsem zaměstnán, totiž Psychiatrická nemocnice v Praze-Bohnicích. O hlavním městě jsem v té době slyšel téměř hororové scény. Nakažených koronavirem je tam prý zdaleka nejvíce a nebezpečí nákazy velmi vysoké. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli mám do Prahy jet a riskovat nákazu, nebo ne. Nešlo mi ani tak o mě,/jsem přesvědčen, že bych se z koronaviru vyléčil/, jako o mou dvaaosmdesátiletou mamku. V jejím věku by byla nákaza hodně problematická. Bez Bohnic jsem ale nakonec nevydržel a do Prahy se v první polovině dubna vypravil, byt s velkým strachem v srdci. A tam jako by se vše zlomilo. Známé prostředí, které mám tak rád i kolegové zaměstnanci, které jsem potkal jako by mou psychiku začali léčit. Od té první poloviny dubna jezdím do pražských Bohnic pravidelně. Větší část cesty sice na kole. Tam se nakazím jen velmi těžko. Přesto se nevyhnu cestování po Praze vlakem a metrem. Tam je asi opravdu možnost nákazy velká. Sice až extrémně přísně dodržuji při cestování všechny nařízené příkazy. Kromě nezbytné roušky používám vždy i gumové rukavice na jedno použití a hlavně se snažím držet od ostatních cestujících co nejdále. Při příjezdu na bohnický pavilon, nebo naopak při návratu domů první co absolvuji je důkladné umytí rukou. Přes to mám stále strach z nákazy a musím ho ustavičně překonávat. Sice se mi to daří, ale rozhodně se nepovažuji za odvážného. Spíše trpím pocity nezodpovědnosti. Vždyť se klidně mohu nakazit a zanést nákazu domů. Když se pak nakazí máma viníkem budu já. Zodpovědnost vůči ostatním mi chybí. Ne všichni jednají jako já. Někteří mí kolegové ze zaměstnání, především Jana Větrovcová a Honza Havlíček, se kterými jsem v telefonickém spojení jednají jinak. Oni také touží po bohnické nemocnici a kontaktu s kolegy zaměstnanci. Oni oba ale také mají rodiče staršího věku a bojí se především o to aby nenakazili je. Oni oba bez Bohnic nějaký čas vydrželi. Aspoň po tu dobu, kdy bylo nebezpečí nákazy největší. Já bohužel ne. Závěr je jednoznačný. Jak Jana Větrovcová, tak Honza Havlíček jsou hodně zodpovědní. Mě samotnému žel zodpovědnost vůči ostatním dost chybí.
Luboš Hora-Kladno
